Nebuďme lhostejní - zkusme se stát lidmi . . .

Tenkrát jí bylo devatenáct let a pomalu přestávala doufat, že bude ještě někdy šťastná. Prožívala stejné zklamání, jako před rokem a půl ale její srdce krvácelo mnohem silněji a rána na duši byla mnohem hlubší.

Snažila se s onou bolestí nejprve vyrovnat, ale velmi brzy zjistila, že je příliš slabá. Pokusila se tedy otupit své smysly alkoholem a nekonečnými večírky, po chvilkovém zakalení mysli však vždy následoval tvrdý návrat  do reality – čím víc se snažila svou mysl oklamat, tím bylo následné prozření těžší a bolavější.... Byla na dně – už nemohla a ani nechtěla jít dál. V tomto období největšího zoufalství potkala jeho. Pomalu se jí vracela chuť žít – měla totiž pro koho.

On to (chudák malá) neměl jednoduché. Nemohl pro svůj zdravotní stav pracovat a jediné, co ho těšilo, byl fotbal. Doma se neustále hádal s rodiči, kteří měli radši jeho bratra a jemu nic nedopřáli.

Proboha kam dala oči a kde vytratila rozum?!?!?

Ale stalo se – vycítila, že může pomoci, zrušila stavební spoření a za peníze pronajala byt - aby nemusel celé dny trpět bez kousk a soukromí a klidu ani na vykouření cigarety (jak rád říkával).

Velmi rychle se v bytě zabydlel, společně si osvojili pejska z útulku a ona byla šťastná. Věřila, že jí má rád a varovné signály svého podvědomí stále odháněla, jak otravný hmyz. Teď už ví, že měla naslouchat – také za svou lehkomyslnost draze zaplatila....

Během několika týdnů se z nešťastného chlapce vyklubal celkem zdatný jedinec, který si rád posílil své ego a násilnické sklony se už ani nesnažil potlačit. Jediný domov, který měla, se jí během okamžiku stal vězením. Až moc si uvědomovala, že mu dala zázemí, absolutní moc a sama sebe hloupoučce nabídla jako hračku k jeho pobavení.

Samozřejmě následovaly problémy ve škole. Psychické týrání by na těch pár hodin ještě dokázala zadupat hluboko do svého nitra tak, aby nebylo navenek patrné, ale stále další modřiny a šrámy na těle schovat nedokázala. Raději se tedy vyhýbala těm, kteří by se mohli začít ptát.

Byla sama, byla bezmocná a byla v pasti. Fyzickou bolest už necítila, vždy jen odevzdaně zavřela oči a čekala... Mnohem víc ji dokázala ranit slova. „Podívej se na sebe, kdo by tě chtěl? Můžeš být ještě ráda, že jsem s tebou já – no koho ještě máš? Přemejšlej trochu ty náno!“ Bylo jí smutno – měl pravdu. Přátel se stranila (neměla jim co říct), rodina jí odepsala (jak jí stále dokola opakoval) a zbyl už opravdu jen on.

Slábla stále víc a víc a on stále vymýšlel nové způsoby, jak jí co nejvíce ponížit. Překvapení v podobě fyzické či psychické bolesti od něj mohla čekat prakticky kdykoli. Bití, pravidelné znásilňování, vyhazování jejích osobních věcí (líčení, hřeben, parfém, …) a klíče v zámku uvnitř bytu (nechal jí na chodbě, kdykoli se mu zachtělo – někdy i celou hodinu) – to vše se stále opakovalo a její přání, aby už nikdy nemusela spatřit východ slunce a prožít další den, bylo stále vroucnější.

Sebrala poslední zbytky odvahy a vše vypověděla na Policii – doufala, že ta „noční můra“ konečně skončí a ona dostane šanci zapomenout. Doufala však opět marně. Jediné, co jí tato zoufalá prosba přinesla bylo ujištění policistů o jejich lítosti nad její osobou a vysvětlení, že nemanželské soužití spadá pod jejich pravomoc teprv v případě smrti jednoho (nebo obou) zúčastněných.

Nikdy nebyla z řad těch, kteří se nechají někým ovládat – právě naopak, vždy byla velmi „svá“, paličatá a doslova neovladatelná...Tak proč musela takhle prožít třebas jen jediný den svého mládí?

Tento příběh nemá špatný ani dobrý konec. Stále dokola se opakuje, jako pomyslná časová smyčka a záleží jen na nás, jak dlouho ji budeme tolerovat. Jakým právem se stále točíme zády k těm, kteří naši pomoc opravdu potřebují?

Neumíme, nebo nechceme vnímat druhé - jen kolem nich procházet je přeci o tolik jednodušší.... Uvědomme si však, že oni sami o pomoc nepožádají - nechtějí nám být na obtíž...

Když se můj odraz objeví na lesklé, zrcadlící se ploše, připomene mi nepatrná jizvička na obličeji to, co by neměl zažít už nikdo z nás....

Nebuďme tedy lhostejní a staňme se (alespoň občas) lidmi... 

Lidmi mezi lidmi....