Anděl smrti II

Celý můj život směřoval k tomuto dni, věděl jsem, že jednou přijde. Čekal jsem agenta Mossadu, nebo nějakého novináře, který prolezl archívy a našel svého sólokapra. Nebudu lhát, těšil jsem se na ten den už ve čtyřicátém šestém, osmém, padesátém, osmašedesátém, sedmdesátém a každý rok po pádu komunismu. Už jsem nabýval dojmu, že jsem nucen žít se svým tajemstvím navěky- hnusný trest.

Najednou se objeví holčina, která neví nic, jen našla na výstavě povědomou fotku.

Prohlížel jsem si padesát let starou uniformu, cítil jsem její sílu- jak jsme mohli prohrát tu zatracenou válku, když jsme šili tak dobré uniformy?

Dole bylo ticho.

A v tom mě to napadlo. Shozené břímě utajení mi dalo sílu. Svlékl jsem si šaty, opatrně jsem rozbalil voskovaný papír. Nejdříve jsem si oblékl košili, pak kalhoty, sako a čepici. Naslinil jsem kapesník a přeleštil odznaky.

Úder!!!

Šel jsem do kolen. Padesát let uskladněné síly, mě porazilo, netušil jsem jakovou moc v sobě skrývá pár kilo hadrů. Jakoby jsem si na sebe natáhl druhou kůži. Přisála se na mě, otevřela ucpané cévy, srovnala záda, rozšířila ramena.

Křičela! Proboha, ona řvala:“ Kde jsi byl celou dobu? Jaký život jsi žil – nahý?!!!“

„Jsi zlo!“ oponoval jsem.

„Jaké zlo? Víš ty, co je zlo? Jsem Ty - směšný starče! Jaké parametry má podle tebe zlo? Myslíš si, že když jsi mě svlékl, a upsal jsi se nepříteli tak jsi se zbavil všeho? Tak proč jsi mě nespálil? Proč jsi mě schoval do starého komína? Proč jsi leštil boty? Proč sis padesát let hrál na nebohého desátníka, donuceného okolnostmi narukovat do  Wehrmachtu? Jdeme zemřít, poručíku! Jdeme zemřít. Přelešti orlici “fúr Schlesien“ a zemři jako „Věrný“!

Nepotřeboval jsem zrcadlo, mé, dodnes ochablé, svaly udělaly rutinní práci, opásal jsem se, a hrdě sešel do sednice.

Seděli tam dva mladí lidé.

 Můj vnuk, který zjevně nechápal, o co kráčí a má…

A má nevinná soudkyně.

Viděl jsem její zděšení. Viděl jsem její nejistotu. Viděl jsem její pochyby. Ale byla tady, naložila na svá záda břímě, které její sedmnáctileté tělo a mlaďoučká duše neunesou.

Nebohá Ariel, máš oči své prababičky, jsi její obraz, jsi slib před cvaknutím spouště:

„Ty jsi anděl smrti moji, a já budu andělem smrti tvoji“