Viktorův pláč

Kapitola první

     Pamatuji si večery, kdy nás otec posílal spát o několik hodin dříve a sám se oblékal úplně jinak, než jsme měli ve zvyku znát. Oblek, který nosil nejen na slavností večeře, když přijela tetička Aurová - má oblíbená, ale tak často, jak jen by mu to maminka dovolila. Tyhle temný večery si spojuji s pachem doutníků, který jsem z něho vždy cítila už od dveří a vůni skotské, kterou jsem si tak přála ochutnat. Nosíval takový dlouhý šedý kabát, a když se nám poštěstilo být ještě vzhůru, dokázali jsme s bratry vymýšlet celou noc tajuplné příběhy o našem tatínkovi. Na hlavu si vždy nasadil klobouk, skoro cilindr nestydím se říci, a nohy mu obepínaly tmavé kalhoty ze sloní látky.
   Můj otec byl velice mladý, i přes to, že musel vychovávat po matčině smrti pět malých dětí,
nenašla jsem na jeho obličeji jedinou vrásku. Má matka zemřela náhle, byl by to býval moc krásný večer, opravdu nádherný. Tatínek zrovna přišel z práce, i když stále nevím kde v tu dobu pracoval, a v rukou držel nový černobílý televizor. Můj starší bratr, bylo mu v tu dobu asi kolem dvanácti, poznamenal, že naši sousedi Matouškovi zblednou zavistí, a posléze dodal, že je vůbec nemá rád, jelikož se smějí našemu tatínkovi. Obávala jsem se, že vypukne hádka a nás pošlou spát nebo se otec zatrpkne a nepromluví s námi slovo, ale opak byl pravdou. Pohladil mého bratra Viktora, který se jmenoval po něm, po tváři a objal ho na důkaz lásky. To bylo úplně poprvé, co jsem ho viděla se usmívat. Poté jsme se všichni sesunuli na zem a hleděli do zrníci obrazovky, dokud otec nenastavil obraz. S úžasem jsme pozorovali chvějíci se lidi, bylo to přesně stejné, jako když se na ně dívate ve skutečnosti, to vám přísahám, možná trošku menší, ale jinak úplně stejné. Maminka prohlásila, že když je taková velká událost, můžeme si vzít jídlo sem, do obývacího pokoje. V kuchyni se po nás jen zaprášilo, hlavně my s Viktorem jsme se tahali o naší oblíbenou mističku, kde bylo vyryto matky jméno. Byla má oblíbená a on mi ji ten večer přenechal. Sesedali jsme si vedle sebe, pomodlili se a pustili do jídla. Můj mladší bratr byl sice pokárán, když mu z úst spadla horká brambora přímo na zem, ale já ho dodnes chápu, protože mně spadla taky, akorát to nikdo neviděl.
Najednou zazvonil zvonek, ten byl také nový, tatínek si prý polepšil. Ted' ovšem trošku zaklel, že nemůže ani dojíst večeři. Já bych otevřela, to víte, ale my děti měli zakázáno otevírat hlavní dveře.
A tak jsem jen vstala a posadila se na křeslo, které bylo natočeno směrem k oknu, takže i když jste měli tu nejhorší náladu na světe, nikdo vám neviděl do tváře. Venku se zrovna stmívalo a nebe bylo krásně načervenalé. Otec dlouhou dobu o něčem mezi dveřmi diskutoval a bez něj jsem se nemohla vrátit k jídlu. Hlasitě jsem si oddechla a maminka mi zezadu dala pusu na šíji. A pak odešla.
Celý večer nabral jiné barvy než před pár minutama. Podívala jsem se znovu z okna a i nebe se zahalilo do temnější modré, skoro černé. Byl červen. Od dveří byl slyšel křik, pláč a naříkání. Nikdo nás tenhle večer neposlal spát, nikdo nám nedal pusu na dobrou noc. Už nikdy. Jediné co si pamatuji než jsem usnula bylo zavření dveří od obývacího pokoje a otočení klíče ve dveří. Milánek, můj nejmladší bráška, byly mu sotva tři roky se dal do hlasitého pláče. Vzala jsem si ho k sobě do křesla, stejně nás nikdo neviděl a konejšila. Možná jsem víc chtěla uklidnit sama sebe, ale to nesměl nikdo poznat. Pak mi musely ztěžknout víčka.
   Ráno po té změnilo celý můj dosavadní život. Neprobudila jsem se v křesle, ale na naší staré pohovce, která byla rozložená, i přes to, že se to nesmí. Hned jsem vytušila něco zlého. Bylo asi málo po svítání a v celém domě bylo slyšet jen oddechování spících bratrů a mumlání ze zlého snu Milánka. Posadila jsem se a zatočila se mi hlava. Vzpoměla jsem si na včerejší večer a tváře mi zbledly. Když jsem se odvážila vstát viděla jsem, že vrzání pohovky vzbudilo mého nejstaršího bratra Viktora. Řekl mi, at' zůstanu ležet a se nehnu z pokoje, otec mu to prý v noci nakázal.
Odsekla jsem mu, že potřebuji na toaletu, i když to nebyla tak úplně pravda, protože jsem dlouho nic nevypila. Žaludek se mi ale na důkaz potřeby opustit místnost svíjel hlady bolestí, takže i František, který se právě probouzel popudil Viktora aby šel se mnou. Dveře k mému prospěchu už nebyly zamčené, i když ted' bych si přála, abych z nich nikdy nevyšla.
   To, co skrývalo tehdejší ráno si budu pamatovat navždy. Z obývacího pokoje vedla dlouhá chodba směrem ke kuchyni. Naše chodba. Chodbička naklizená, že z podlahy by se bylo dávalo servírovat. V noci musel propuknout déšt, jelikož všude byly nánosy bahna. Odpudivě to páchlo.
U dveří byly pohozený páry cizích bot. Na zdi otisk krve. Hlasitě jsem se rozplakala a křičela úděsem. Viktor mě chytl za paži a zavinul k sobě. Vysmekla jsem se z jeho objetí a utíkala najít maminku. Vběhla jsem do kuchyně, do naší kuchyně, kde byly ještě zbytky večeře. Utíkala jsem co my nohy stačili po schodišti do otcovy ložnice, která jim byla nejblíž. Otevřela jsem dveře a můj ztrak spočinul na našem novém televizoru. Byl rozmlácen na kusy. Vůbec jsem si nevšimla, že by nám ho odnesly. Pak se můj svět zastavil. Zírala jsem na jeho postel, kde ležela maminka, celá ovinutá v osuškách nasáklých krví. Klekla jsem si k ní a polibky se snažila vdechnout zpátky život. Byla jsem v takovém šoku, že i slzy měly strach vylézt. Ani nevím, jak dlouho jsem u té postele sedávala, hodiny, dny, i několik let později jsem si tam chodívala sedat, jen tak tiše. Bylo pár minut po déváté, když byla maminka celá mokrá od mých bojácných slz a Viktor se klepal na druhé straně. Přiběhl tatínek a vůbec se nepodobal tomu muži, kterého jsem znala. Stala se jediná věc, na které mu po téhle tragické události ještě záleželo, abychom nevylezli z pokoje. Nezmohl se na slovo, akorát popošel stranou a za ním stáli dva doktoři, kteří maminku ošetřovali.
Museli jsme jít s tatínkem na půdu, kam jsme chodívali na truc. Rozložil nám tam naše nejslavnostnější povlečení, donesl z kuchyně hrnec plný polévky a rozsvítil lampu.
Myslel si, že nevíme, co se stalo. Maminka byla mrtvá. Já to věděla, Viktor také.
Řekl nám, at' za žádných okolností nevylézáme, že se za chvilku vrátí.