Zpověď

Musím poděkovat všem, kteří toto budou číst. Prokážou mi tím obrovskou laskavost. Protože já jsem člověk, který se potřebuje vypovídat, potřebuje komunikaci a své problémy řešit a to hned. Teď zrovna se potřebuju svěřit, moje emoce musí ze mě okamžitě ven, protože jsem naplněn jako sopka, která má každou chvíli vybouchnout. Posledně jsem se sdílel své zážitky z maturity a celkově vzato to nebylo veselé vyprávění. To ale nebylo nic proti tomu, co cítím a píšu teď. Jsem smutný.

Jsem velice smutný a zklamaný.

Podvedl a zradil mě někdo, komu jsem věřil, někdo koho mám rád, někdo kdo byl pro mě vždycky oporou, někdo kdo se o mě postaral, někdo, kdo mi řekl, že mě miluje. Byl jsem zrazen od člověka, od kterého bych to čekal nejméně. Byl jsem podveden od ženy, která mi říkala, že mi nechce ublížit, která mi říkala, že mě má ráda a která mě donutila k pláči z lásky k ní. Mrzí mě to, velice mě to mrzí a je mi smutno. Je mi tak smutno, že ani nevím, co mám psát.

                Celkově den nebo spíše večer data sedmnáctého ledna dva tisíce sedm bude u mě vepsán jako jeden z nejhorších dnů mého dosavadního krátkého života. Večer začal tak, že jsem měl sraz v osm hodin před hospodou s jednou slečnou, se kterou jsem se seznámil přes xchat. Ani mě nepřekvapilo, že nepřišla a dala mi falešný číslo. Chtěl jsem ale prostě jít ven, protože po třech večerech strávených v teple domova, toužil jsem po zážitku. No ale tak co mám dělat, že jo? Domů nepůjdu, tak jsem napsal jednomu velmi dobrému kamarádovi Jirkovi  ze školy a za hodinku už jsme byli ve dvou. Mě to nedalo a musel jsem se zeptat na Tomášův a Lucky vztah. Bylo všeobecně známo, že Tomáš Lucku chce a ona jeho nejspíš ne. Stejně mě zajímalo, jak se to vyřešilo a jelikož jsem si všiml, že Tomáš se s Jirkou hodně o tom bavil, tak jsem ho dokopal, aby mi řekl nějaký informace. Víte co z něj vylezlo?

„No, že se líbali, to asi víš ne?“

No to teda nevím!!!

„A od toho se to všechno odvíjelo. Lucka se potom Tomášovi vyhýbala, protože on chtěl víc, ona ne.“

Zbytek už znám, nebo lépe řečeno zbytek už mi říkat nemusí.

Líbali se ve Zlatým Stromě.

Vzpomněl jsem si, že jsem je viděl jak stojí mezi dveřma těsně u sebe, více jsem nedokázal přesně identifikovat.

„Ježišmarja, oni se snad líbají.“

Ale řekl jsem si, že jenom špatně vidím, a že to možná se svojí žárlivostí trošku přeháním. Prdlajs. Dobře jsem viděl a myslím, že to s žárlivostí vůbec nepřeháním. Od Lucky to byla rána pod pás. Proč?

Protože před tím jsem měl s Lucinkou ten nejdojemnější rozhovor, jaký jsem kdy se slečnou vedl.

Dohnala mě k pláči.

Dal jsem jí pusinku na tvář na krk a potom jsem se oddálil a chtěl jí dát pusinku na rty možná polibek nevím, své hrál už alkohol. Položila mi svůj něžný prstík na rty a povídá: „Nech to tak jak to je.“

To bylo nádherný neuvěřitelný gesto od ní. Potom jsme si dlouho a dojemně povídali.

„Já si s tebou nemůžu teď nic začít. Kdybych si s tebou něco začala, tak bych neodjela do Anglie a já musím odjet. Proč si nenajdeš holku? Bylo by to pro nás oba mnohem snažší. Dokázala jsem se odprostit od Kuby od Tomáše od Jirky, ale tebe mám v hlavě pořád. Ty tam furt jseš a já tě nedokážu dostat ven. Fakt je to pro mě hrozně těžký a nevím, co mám dělat.“

Když mi řekla tyhle krásný věty, tak jsem se jí jenom řekl, ať mě obejme. A můj proud slz už jí tekl po rameni.

Po našem rozhovoru se Lucka líbala s Tomášem. Proč?

Proč to ta ženská udělala? Ještě mi říkala: „Já ti nechci ublížit. Já vím, že ti ubližuju už takhle, ale potom by to bylo ještě horší.“

A tohle holka, je to nejhorší co jsi mohla udělat!!!

Zranilo mě to, hodně mě to zranilo. Vím o tom, že mě má ráda, Lucka ví o tom, že pokud se ta zpráva ke mně dostane tak budu žárlit, ale nevím jestli jí někdy napadlo, jak moc mi tím ublíží. Začínám o tom pochybovat.

                Velmi by mě zajímalo, čím si Lucka Tomáše udobřila. Nedovedu si to vysvětlit, ale když jsme byli naposledy v hospodě, tak šla Lucka s Tomem asi na dvacet minut stranou. Tomáš byl před tím nevrlej a smutnej, protože mu Lucka opět ignorovala telefony, potom si ji vzal stranou a vrátil se vysmátej jak sluníčko. Jak asi mohla holka klukovi říct ne, tak aby byl potom vysmátej jak sluníčko?

To jde dost těžko. Říkal jsem, že ji obdivuju, jak dokázala u Tomáše i v hodně nepříjemný situaci vyvolat dobrou náladu. Neřešil jsem to, protože ji věřím.

„No tak to víš, řekla jsem mu to hlavní a zbytek jsem obalila omáčkou a bylo to dobrý.“

V tu chvíli jsem ze sebe udělal totálního magora.

Nechci si s tebou nic začít, protože jedu do Anglie – omáčka.

Dokázala jsem se odporstit od Kuby, Jirky a Tomáše, ale ty tam pořád jsi – omáčka.

Nechce se mi to mu věřit. Opravdu nechce.

I teď, kdy ve mně proudí veškerý negativní emoce směrem k Lucině, se mi tomu nechce věřit. Lucka je holka, která říká samé polopravdy, sama sobě si protiřečí, a když potřebuje skutečně lhát, tak je v tom odborník a každý jí na to skočí. Já byl asi naivní. Myslel jsem si, že mě lhát nemusí, že spolu hrajeme na férovku, že mi říká věci, tak jak jsou.

Ne. Zpětně si uvědomuju, že jsem se opět téměř nic nedozvěděl.

                Byli jsme spolu na večeři u ní na chatě. Fakt super, skvěle jsme pokecali, paráda. Šli dokolo i ostrý otázky.

„Neubližji ti tím, že spolu hrajeme tuhle hru a přitom mezi námi nemusí nikdy nic být?“

V tu chvíli to mě ve mně hrklo. Ne snad kvůli otázce, ale kvůli tomu, že mezi námi nemusí nikdy nic být. Pak mi tvrdí, že by se mnou nemohla nic začít, protože by se bála, co by se stalo, až bychom se spolu rozešli. Zanedlouho přijde ostřejší otázka ode mě: „Dokážeš si mě představit jako budoucího partnera pro život?“

Bez mrknutí oka odpoví: „Ano.“

Neprotiřečí si ta holka náhodou...

Šli jsme po ulici a z ní najednou vypadlo, že když chce tak do té Anglie odjet nemusí.

„Vždyť tam máš věci,“ povídám jí.

„To je detail.“

Takže: Nemůžu si s tebou nic začít, protože jedu do Anglie – jasná omáčka. Na její obranu, nikoho ani na vteřinu nenapadlo, že Lucka se už do Anglie nevrátí.

                S Lucinkou tedy hrajeme hru. Hrajeme si na manželé. Každá hra má ale někde kořeny. A kde má kořeny tahle hra?

V tom, že se s Lucinkou prostě máme rádi, že si rozumíme, bereme jeden druhého i se všemi jeho chybami. Jenže...

Lhát se opravdu nemá. Ani ve hře ani ve skutečnosti. Lucce jsem tvrdil, že jí vlastně vůbec neznám a vysmála se mi do obličeje. Jenže o tomhle to právě je. Lucka vypouští z úst samé polopravdy nebo pravdy, které si ráda přibarví, tak aby jí to vyhovovalo a jak mám potom poznat skutečnou Lucku? Má mě vlastně ráda? Vždycky říkala, že jo.

Ono už ale nezáleží na tom, co ona říká. Nicméně já stále cítím, že mě ráda má. Vždycky se říkalo, že láska se pozná, že to člověk ucítí. A já to cítím. Já (teď mi to jde opravdu těžko napsat) vím... ...ne ne... doufám, myslím si, že Lucka mě má ráda. Snad...

A já mám rád ji, ale nevěřím ji. Teď už ne. Lucinka si bude muset mojí důvěru získat zpět. A zalepit tu obrovskou prasklinu, která vznikla v mém srdci, nebude snadné. Nevím, co mám dělat.

Nejraději bych jí zítra viděl a všechno jí řekl. Jak mě zklamala, jak mě ranila, jak mi ublížila a jak mě zradila. Chtěl bych vidět její oči, až jí to řeknu, protože ty nelžou. Co v nich uvidím?

Smutek, slzy nebo snad údiv a překvapení. Jestli mi někdy v životě Lucka řekne, že mezi námi nikdy nebylo a nikdy nebude nic víc, než jenom obyčejný kamarádství bude to taky bolet. Ale aspoň to bude upřímná řeč, přes kterou se budu muset přenést. Ale poslouchat ty její polopravdy a lži už opravdu nehodlám. Bolí to, hodně to bolí, když člověk zjistí pravdu. Lucko, mám tě rád, takovou jaká jsi opravdu moc, ale nevěřím ti.

Už ne.