V pasti

Oblohu osvítil blesk a v téměř v tu samou chvíli se ozval i hrom. Bouřka zrovna řádila přímo nade mnou, z oblohy se valily moře vody a já se pod skalním převisem snažil rozdělat oheň, abych usušil co se dalo.

Začalo pršet už brzy dopoledne, ale protože jsem chvátal a nechtělo se mi strávit den čekáním, až se to počasí vyřádí, pokračoval jsem dál ve své pouti. Teď, když jsem měl na sobě posledních pár kousků suchého oblečení a ostatní beznadějně mokré, protože mokré dřevo nechtělo chytnou, velmi jsem svého rozhodnutí litoval. S batohem na zádech jsem se toulal něco přes týden a už jsem pomalu musel myslet na návrat do civilizace. Tak jako jiní jezdí k moři jsem si já vybíral své volné dny tady, o samotě.

Kdesi z údolí se stále hlasitěji ozýval potok, teď už spíše řeka. Podařilo se mi ho překročit dříve než se více rozvodnil a jestli bude pršet až do rána, cesta zpět je uzavřená.

Znovu proťal blesk zamračené nebe a nedaleko zapraštěl úderem stižený strom. Většinou jsem míval takovéto noci rád, kdy sedě v suchu, mohl jsem pozorovat tu spoušť. I dnes to bylo svým způsobem nádherné, ale v tom bzučení potůčků vody, stékajících všude okolo, se čím dál hlasitěji ozýval i nový, zlověstný tón.

Po usilovném snažení začal oheň pozvolna olizovat dřevo a hned byla ta osvícená skalní stěna příjemnější. Rozstrkal jsem všechno mokré co nejblíže ke zdroji tepla a sám se posadil opřen o skálu, zatímco jsem čekal, až voda v kotlíku začne klokotat.

Byl jsem tak zabraný do rozjímání a poslouchání všech zvuků – deště i praskání dřeva, že jsem si přibližujícího se světla z údolí všiml až docela pozdě. V téhle pustině bylo výjimečné narazit na člověka ve dne, natož v noci.

Nepatrně jsem znervózněl, vyskočil a připraven na vše jsem zavolal otázku do tmy: „Hej! Kdo tam?“

„Přítel!“

Za chvíli již stál kousek ode mne pod převisem. Voda z něho crčela, z oblečení, z batohu, všeho. Moje nejistota z nově příchozího trochu ustoupila a na nepatrný okamžik mne zahřála škodolibá radost, že na tom nejsem nejhůř.

Uvolnil jsem mu trochu místa u ohně, kde už sušil, co se dalo. Chvílemi si polohlasně ulevil nadávkou a až po chvíli, kdy mu došlo, že ho upřeně pozoruji, promluvil.

„Omlouvám se, vtrhnul jsem sem a ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Rob. Z protějšího svahu jsem odsud uviděl vaše světlo a tak jsem se sem vydal. Dlouho mi trvalo, než jsem našel místo, kde by se dalo přebrodit přes potok, voda stoupá velmi rychle.“

Mluvil s nepatrným cizím přízvukem. Hádal bych, že mohl pocházet z nějakých severnějších zemí Evropy, možná měl rodiče Dány nebo Švédy. I jeho vzhled tomu odpovídal, měl světlé vlasy a modré oči posazené do sympatického obličeje. Byl o něco vyšší než já a zhruba stejně tak statný. Ani mladší nemohl být o mnoho, ale je možné, že zmátl jeho klidný hlas a moudrý pohled.

Přestal mluvit a mlčky koukal do ohně.

„Co tu vlastně děláte,“ nedalo mi se nezeptat, „v téhle divočině?“

Usmál se: „To samé co vy. Líbí se mi tu. Bydlím v malém městě na východním konci lesů a když se neflákám, stihnu akorát dojít k železnici na druhém konci, abych byl doma zase včas.“

„Rozumím vám,“ přikývl jsem, „dáte si trochu horkého čaje?“

„Rád.“

Zhruba tak proběhlo mé seznámení s Robem. Později mi přiznal, že se bál jít za světlem – z podobných důvodů, jako jsem se já bál jeho když přicházel, v tom kraji člověk naráží na lidi všeho možného ražení. Nakonec ale strach přemohla zima a promočené šaty.

Pod převisem jsme strávili ještě dva dni, ale každou další hodinou jsme byli víc a víc nervóznější a netrpělivější. Trochu jsme si povídali, ale ani jeden jsme moc přes mluvení nebyli a tak, přestože jsem si začali tykat, nevěděli o druhém víc, než jak se jmenuje a co dělá.

Dříví jsme pracně sušili, jak bylo všechno promočené, jedné noci nám oheň málem vyhasl. A být zde bez tepla by nebylo příliš příjemné. Další dni už sice nepršelo tak jako onu první noc, stále ale nepřestalo. Měli jsme zásoby ještě na pár dní, ale oba nás to táhlo domů.

Třetí den byl velmi nadějný. Na chvíli dokonce jen lehce mrholilo. Dlouhé čekání nás dohánělo k nepříčetnosti a tak jsme se jednomyslně rozhodli, že vyrazíme na cestu k nejbližšímu městu.

Počasí se sice nepatrně zlepšilo, zato se zvedla hustá mlha, že bylo vidět jen pár kroků před sebe. Přelezli jsme na druhou stranu kopce a začali jsme sestupovat dolů. Z dáli se opět ozývalo zlověstné burácení tekoucí vody.

„Tady řeka nikdy nebývala,“ zavrtěl hlavou překvapeně Rob, když jsme stanuly na břehu běsnící vodní masy, „musíme se motat v kruzích – došli jsme k potoku, který jsme již překročili.“

„Není možné,“ nesouhlasil jsem a porovnával směr potoku s kompasem, „museli bychom k němu přijít z druhé strany – teče správně.“

„Povídám ti, že potok na této straně jaktěživ netekl.“

„Souhlasím. Ale zdá se, že už teče. To nepřebrodíme, ani nepřeplaveme – proud by nás strhl a o kameny rozmlátil na padrť.“

Rob přikývl a pomalu se vydal proti proudu nahoru. Za chvíli bylo jasné, že tu ten potok neteče dlouho. Tu a tam i zprostřed něj vykukovali statné stromy, které se vodě zatím nepodařilo vyvrátit. Pozdě odpoledne se nám záhada rozjasnila.

„Doprdele, doprdele, vždyť to byl potok! Tohle připomíná veleřeku – Nil, Amazonku,“ ulevil jsem si.

Záhadná říčka měla svůj původ v potoku, který obcházel kopec a který jsme oba přešli ještě před tím, než se takto rozvodnil. Zde na jednom místě se část vody vylila a postupně si našla jinou cestu, nové koryto.

„Co teď?“ otázal se Rob, který na to koukal zatím mlčky.

„Nevím. Za pár dní voda opadne, ale jestli pak budeme mít ještě dost zásob, na to abychom se mohli dostat do civilizace nevím. Můžeme si také zkusit zajít a obejít to. Vydat se po proudu. Třeba by se tam dala řeka překročit.“

Rob přikývl a vydal se zpět. Poslední dobou se zdál mnohem zachmuřenější, než když jsem ho poprvé uviděl.

„Nebál bych se, dostaneme se odsud,“ poznamenal jsem, ve snaze dodat alespoň trochu naděje.

Odpovědi jsem se nedočkal.

Ten den jsme se trmáceli dál a dál podél říčky ve snaze najít místo, kde by se dala překročit. Zanechali jsme toho až se soumrakem. Rozdělat oheň se nám nepodařilo, všechno bylo podmáčené. V lahvích nám zbylo něco málo čaje, nepřevařenou vodu jsme pít nechtěli a tak jsme usínali navlhlí a žízniví.

Ráno už nepršelo, ale mlha se v údolí držela stále hustá. S potížemi jsme dohlédli na druhý břeh. I když vody už nepřibývalo, nechtělo se jí ani ubývat.

„Mám tam doma dívku,“ pravil znenadání Rob.

Překvapeně jsem čekal, jestli bude pokračovat.

„Tedy, ještě nemám. Dlouho jsem váhal a čekal na tu správnou chvíli,“ dodal po chvíli, „možná už jsem čekal. Moc dlouho. Vypadalo to nadějně, ale pořád stejně. A teď už se asi dívá po jiném.“

Nechtěl jsem ho rušit v jeho bolestným úvahách a tak jsem raději mlčel. Zdálo se, že i on řekl již všechno co chtěl a dlouhou dobu zase mlčel.

Po dlouhém hledání jsme konečně narazili na místo, kde by se dalo s trochou šikovnosti na druhý břeh dostat. Přes potok ležel padlý kmen, který sice nedosahoval až na druhou stranu, zdálo se to ale tak blízko, že lepší šanci už jsme dostat nemuseli.

Jištěn provazem jsem se opatrně vydal po kluzkém kmeni. Rob stál na břehu připraven začít mne vytahovat, pokud by mi sklouzla noha. Párkrát se mi zdálo, že v rozbouřené vodě opravdu skončím. Z konce kmenu se to na druhý břeh zdálo o hodně dál, než poprvé.

„Na co čekáš?“ zavolal na mne Rob.

„Je to daleko! To neskočím,“ křikl jsem zpátky.

„Tak se vrať,“ doneslo se mi od břehu.

Stál jsem tam a váhal. Břeh byl dost daleko, ale o trochu níž, než já na kmenu. Na něm spousta větví a věcí, kterých by se dalo zachytit, pomyslel jsem si. Po bleskovém nerozvážném rozhodnutí jsem se odrazil a skočil.

Hned po odrazu jsem věděl, že jsem skočil špatně. Noha mi lehce sklouzla po mokrém dřevě a já spíše padal, nežli letěl. V poslední chvíli se mi podařilo zachytit se nějaké větve a tak jsem chvíli visel, po pás ve vodě. To však trvalo jen zlomek sekundy a já začal rychle šplhat po větvi výše. Každou chvíli se mi zdálo, že slyším zapraskání a už jsem se viděl, jak mizím ve spleti kořenů, větví a nánosu, ve kterém se provaz zachytí a Rob už nebude mít šanci mi pomoci.

Ten mne naštěstí nezačal tahat provazem zpátky a mně se tak zázrakem podařilo vysoukat se až nad druhý břeh a tam se svalit na zem. Pár minut jsem tam ležel a hlasitě oddychoval, jednak z námahy, ale hlavně z toho šoku.

„Hej! Dave, jsi v pohodě?“ křičel na mne Rob.

Podařilo se mi zakřičet zpátky: „Jo, nech mě vydýchat!“

Pomocí provazů se nám podařilo dostat batohy na druhou stranu, teď se jako poslední připravoval na přechod Rob.

Uvázal si kolem sebe lano a když vylézal na kmen, ještě na mne zavolal: „Morituri te salutant!“ a smál se při tom smíchem šílence. Z počátku šlo všechno dobře, Rob šel jistým krokem a za chvíli už byl na druhém konci stromu. Až tam se mu v očích mihl záblesk strachu, nezaváhal ale a skočil.

Odrazil se lépe než já, ale stejně to nestačilo. Byl jsem připraven a snažil jsem se ho už během letu co nejvíce přitáhnout. Neskočil ale správným směrem a tak tam, kde já jsem se zachytil záchranné větve on nahmatal jen vzduch. Tahal jsem ze všech sil. I Rob se už něčeho zachytil, hlavou těsně nad vodou a pomalu se soukal ven.

Na ten zvuk trhajícího provazu nezapomenu dodnes. Jak v těch laciných filmech jsme oba koukali na místo, kde se začal trhat. Lano se přetrhlo, Rob něco vykřikl, já ale setrvačností přepadl dozadu. Rychle vyskočil zpět na nohy a začal se shánět po Robovi. Ten však už zmizel kdesi pod hladinou.

Oněměle jsem zíral na valící se vodu. Na chvíli se mi zdálo, že všechno utichlo, i že voda na chvíli přestala téci. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snad věčnost jsem tam stál na břehu, úplně zbaven přemýšlení. Až po dlouhé době jsem se probral. Tady byl konec.

Vzal jsem svůj batoh, Robův pověsil na strom a jen tak z víry, že naděje jsem u něho nechal vzkaz: „Vrátím se. S pomocí.“.

Chvátal jsem. A tak mi trvalo polovinu času abych se dostal do města. I když jsem věděl, že všechna moje námaha je už zbytečná, že najdeme přinejlepším už jen vyplavené tělo, jsem sebral pár mužů a hned další den jsme se vydali zpět.

Batoh se nám již nepodařilo najít. U jednoho místa se mi zdálo, že ten strom a břeh a větev už jsem viděl, ale jistý jsem si nebyl. Sešli jsme pár mil dolů po proudu, ale neobjevili jsme ani batoh, ani tělo. Chlapi už začínali být netrpěliví a naléhali, ať už se vydáme zpět, tady už opravdu pomoci není. Narychlo jsme stloukli křížek a vydali se zpět.

Posledních pár mil mne museli podpírat. Pořádně jsem nespal alespoň týden, nejedl a nepil a když jsme došli do města, vypadal jsem jako stín. Na policejní stanici jsem vyložil svůj příběh a poprosil o suchou postel, třebas v cele.

Postel jsem dostal, i s pokojem. Na státní útraty jsem se umyl a oholil. Chystal jsem se jít už spát, když někdo zaklepal na dveře.

„Pane, někdo vás chce vidět. Smím ho pustit dále?“

Když mne ten muž uviděl, začal se smát od ucha k uchu.

„Bože, Dave, ty vypadáš hůře než já!“

„Robe?“

Jestli jeho zmizení pod hladinou vypadalo neuvěřitelně, pak slovo pro něco takového neexistuje.

„Člověče, ta voda mi dala zabrat. Hodila se mnou o nějaký kmen a zlámala mi pár žeber, dokázal jsem se tam ale zachytit a pomalu vylézt na břeh. Když jsem se dostal k místu, kde jsme se dostávali na druhou stranu, byl jsi již dávno pryč. Dlouho jsem odpočíval, ale pak mi začalo být chladno a tak jsem se ti vydal naproti do města. Ale aby to nebylo tak snadné, někde jsme se cestou minuli. A tak když jsem se přibelhal sem na policejní stanici, udělal jsem tu pořádné pozdvižení.“

Zase jsem měl chvíli, kdy mi došli slova a já jen seděl a koukal. Rob se smál čím dál tím víc.

„Nikdy jsem nevěřil na šťastné konce.“ povídám mu.

„Však to se také teprve ukáže,“ překvapivě zvážněl, „na tom kmeni jsem se rozhodl. Ale jestli mne neodmítne, zvu tě na svatbu.“