Čtyři za stolem
Nevím, čím to je. Rád jsem si do svých povídek vypůjčoval historky, které mne potkaly na kolejích. Semafory svítily, průvodčí štípali jízdenky a světem vládl řád - když čekáte na nádraží, máte jistotu: jednou to přijede. Možná pozdě.
O holce z perónu
Seděl jsem sám za kulatým stolem vnevelké putyce, poslouchal folkové umělce a užíval si chvíle ticha mezi čísly. Někde mezi písničkou ochlupaté hrudi a dramatickým recitativem, někde mezi čtvrtým a pátým pivem, ke mně zasedl. Přišel mi povědomý– taková tvář, na kterou se zadíváte a vidíte chvíli kamaráda ze střední, chvíli jeho matku a pak vám dojde, že ho vlastně neznáte a že byste měl přestatpít.
Očividně byl vdobré náladě.
Cesta domů
Za okny se jak ve zrychleném filmu míhala pole, domy, louky, vesnice. Vlak hlasitě rachotil po kolejích a jako starý udýchaný muž se blížil ke svému domovu, ke své cílové stanici.
Pomalu se smrákalo a posledním večerním vlakem se vraceli unavení otcové zpět ke svým rodinám, děti smaminkami znávštěvy ubabičky, jinak byl vlak poloprázdný a vládlo zde klidné unavenéticho.
Jen občas někdo potichu promluvil, aby tím náhodou neporušil nevyslovenou dohodu, neviditelné společenství všech cestujících.
Romance o růži
Zprudka se posadil na posteli a slyšel se, jak hlasitě oddechuje. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se vlastně probudil. Co ho probudilo, mu bylo nad slunce jasné. Ona.
Já se jich nebojím
Já se jich nebojím.
Nemám strach — ten přijde zítra.
Pak začnu —
o ženu, o děti.