Vzpomínka na dědu

Tehdy ho viděl naposledy, ale to ještě vůbec netušil.

Jeli zrovna se svým otcem z fotbalového zápasu a potřebovali se na chviličku zastavit u otcových rodičů.

„Počkáš tu, nebo chceš jít se mnou nahoru?“ zeptal se táta malého Ondry, když zaparkoval před domem svých rodičů. Ondra se nerozmýšlel dlouho a odpověděl, že počká v autě. Byl unavený z fotbalového zápasu a už se těšil domů za mámou, která uvařila výborný guláš. Měl už totiž také hlad a tak z neplánované pauzy u otcových rodičů nejevil známky velké radosti. Seděl v autě na sedadle spolujezdce a přemýšlel nad svým dobrým výkonem. Jeho tým porazil rivala o přední místa ve fotbalové tabulce 3:0 a on sám vstřelil jeden gól. Bylo to po rohovém kopu hlavou a zároveň jeho první v sezóně, takže o to větší měl radost. Teď už ale fotbal neřešil, jenom čekal na otce, až vyzvedne u babičky slíbenou bábovku. Čekání se protáhlo, a tak vylezl z auta. Na balkoně svých prarodičů zahlédl dědu. V pravé ruce držel cigaretu a levou pokynul na znamení pozdravu svému vnukovi. Děda Josef si je vědom svého zlozvyku a babička ho vždycky vyžene s cigaretou na balkon. I když venku mrzne, tak děda navleče svetr a jde si dát svou cigaretku na uklidněnou. Když je třeba poločas nervózního fotbalového zápasu, když je chuť mít něco v ruce, většinou po ní také sáhne. Ale v poslední době se více hlídá. Nyní pokuřoval svou dnešní čtvrtou cigaretu a až dokouří, tak půjde do kuchyně ke stolnímu kalendáři a do dnešního dne přidá další čárku. Asi před půl rokem si začal svůj zlozvyk více hlídat a postupně ubývala denní spotřeba cigaret. Před půl rokem jich vykouřil čtyřicet za jeden den a ani se nezaprášilo a tento měsíc už nepřesáhl polovinu původního množství.  Ondra se opřel o střechu auta a zamával dědečkovi.

Naposledy.

 Čekal netrpělivě na svého otce. Hlad už začínal nabírat na intenzitě.

                Ondra ležel v posteli s chřipkou, ale už je mu lépe. Asi před týdnem se nemohl ani hýbat, ležel s horečkami. Do školy ještě nechodil, ale pokud se jeho zdravotní stav nezhorší, tak po víkendu v pondělí už půjde. Toho pátečního podvečera venku mrzlo. Teploty ukazovaly -5 stupňů, ale sníh nebyl žádný. Ondrova nálada byla lepší díky zlepšenému zdravotnímu stavu, zrovna hrál se svou sestrou karty, přičemž ležel v posteli pod dekou. Oba slyšeli zarachotit klíč ve dveřích zámku a už odtušily, že jeden z rodičů právě dorazil domů.

„Ahoj,“ ozvalo se z pokoje.

„Ahoj děti,“ odvětil vzlykající ženský hlas.

„Děti stalo se něco strašného, děda Pepa dneska umřel.“

Sestra okamžitě spustila proud slz a objala svou matku. A Ondra? Nic. Nebrečel, ale schoulil se do klubíčka. Sednul si na posteli, přitáhnul si nohy k tělu a objal je. Smutnil. Smutnil sám. V myšlenkách se mu samozřejmě objevil jeho praotec. Jmenoval se Josef, ale nikdy mu neřekl jinak, než dědo nebo dědečku. Dědečku obvykle když cítil vděčnost, když něco potřeboval, když mu chtěl dát najevo svou náklonnost, a dědo, když třeba úplně nesouhlasil s jeho názorem, když ho chtěl oslovit.

Má ho rád.

Ondrovi je patnáct let a vždycky když ho rodiče poprosily, aby zašel na návštěvu k dědovi a babičce, nakonec ji přijal. Ve svém věku uměl najít efektivnější využití svého čas. Hrál svoje počítačové hry, kde se stále dostával do lepší a lepší úrovně, chodil s kamarády ven a tak návštěvy prarodičů měl spíše jako povinnost. Ale nikdy tam nešel s odporem. Když byl ještě hodně malý, trávil s nimi opravdu hodně času. Rodiče ho posílali na dovolenou a ve svých vzpomínkách má dvě. Jednu neumí umístit, možná Beskydy, možná Jeseníky ale živě si vybavuje závoru. Malý Ondra má rád mašinky a auta a závory jsou velice často k vidění na železničních přejezdech. Jedna taková byla přesně na té dovolené, kde byl také se svým dědou. Byl uprostřed lesní cesty a dala se otevírat a zavírat z čehož měl Ondra velikou radost. Nejdříve zvedl závoru děda, aby mohli pod závorou projít malý Ondra s babičkou a potom si role prohodily. Ondra zvedl závoru pro své prarodiče. Byl vždycky nesmírně aktivní. Na druhou dovolenou má živější vzpomínky. Dokonce vidí babičku, jak zkoušela jezdit na kole. Děda už tehdy měl svoje léta, ale pamatuje si, jak si při každé večeři dal jedno hezky vychlazené pivo s krásně upravenou pěnou. Taky si vybavuje, jakou past na něj děda nachystal. Jednoho pozdního večera stála na stole sklenice s neidentifikovatelnou tekutinou. Ondra měl žízeň. Pomerančový sirup zalitý vodou má přibližně stejnou barvu jako pivo. Ondra to nepoznal a tak poprvé přibližně ve svých 10 letech ochutnal jeden decilitr piva.

Fuj to je hnus, jak to ten děda může pít!!

                Ondra vidí svého dědu, jak sedí ve svém křesle zvaném ušák a sleduje koníčky. Pro něj to bylo pohlazení na jeho starou duši. Každé září sledoval Velkou Pardubickou a se svým vnoučkem se obvykle sázel, kdo vyhraje. Ovšem nebyly to jenom dostihové závody, ale také staré kovbojky. Jo, to bylo vždycky jeho. Tuhle zálibu v sobě Ondra po svém dědečkovi zdědil. Doma má spoustu lega a nejvíce se mu líbí malá pevnost. K ní je malý dostavník, potom několik panáčků vojáků a také banditi.

„Víš, Ondro ve tmě je všechno slyšet. Když se banditi rozhodnou přepadnout pevnost v noci, musí si dávat sakra velkej pozor, kam šlapou. V jasné zářivé noci, může být slyšet prasknutí klacku i na 100 metrů. V tomhle se nejvíce vyznají indiáni. Ti se umějí plížit a vždycky překvapit svého nepřítele. Vždyť to přeci všechno znáš, jak koukáme spolu na Vinnetoua.“ Ondra poctivě poslouchal, tohle ho vždycky hodně zajímalo. Když byl potom večer doma, tak si hrál. Hrál si na přepadení pevnosti. Byl vůdcem obou stran, vedl bandity i vojáky a měl i připravenou pistol na kuličky, kterou bude střílet po panáčcích a přidá tak své simulaci bitvy větší realitu. Banditi jsou jenom tři a vojáků asi 7. Vojáci nakonec svou pevnost ubránili, ale přišli o 4 lidi a ten pátý byl vážně zraněný. Chtěl si zahrát i s dědou. Moc se mu to líbilo, jak to celé vymyslel.

Už to však bohužel nestihl. 

Ondra má s dědou prohlédnuty snad všechny díly slavného Vinnetoua a Old Shatterhanda. Potom je sám napodoboval, stejně jako Sedm statečných. Tyhle filmy zná nazpaměť.

„Dědo já jsem Chris, bum bum.“ 

S kloboukem, pistolí a koltem u pasu vylezl z pokoje a začal na všechny střílet, protože Chris je ze všech nejlepší. A tu brokovnici jakou měl, jak ta byla nádherná. Opakovačka ze starých westernů, tu vždycky chtěl, mluvil o ní, moc si jí přál. Poslední narozeniny, které strávil se svým dědou, budou ty nejkrásnější, protože dostal od dědy přesně pušku, jakou chtěl. Když jí viděl, objal dědu kolem krku. Josef byl naměkko. Věděl, že mu dárek dlouho nevydrží. Při jeho velké aktivitě je dost možný, že jí brzo rozbije, ale za tenhle okamžik mu to stojí.

                No a potom ta Slavie... Přesněji řečeno ta fotbalová Slavie. Společně chodily na fotbalové zápasy svého oblíbeného sešívaného klubu. Občas si tam zanadávali, někdy byli spokojení, někdy byli zklamaní. Ondra sice úplně nechápal, co se děje, nevěděl, jestli když je to 1:0, tak ta jednička je, kolik gólů dali nebo dostali, dlouho si myslel, že ofsajd, je když někdo balon kopne moc vysoko, přesto vždycky s dědou šel a časem tomu přišel na kloub. Potom nutil dědu, aby spolu hráli cvrnkací fotbal. Uspořádal malý turnaj mezi babičkou, dědou a Ondrou. Ten samozřejmě vyhrál, ale taky se hodně bavil, když babička s dědou hráli proti sobě. Pak si vytvořil fiktivní turnaj. Losoval si mužstva a znal hráče a pořád nutil dědu hrát. Pořád a pořád. Ale po každém zápase šel děda na cigáro. Vždycky dědovi říkal, kdo dával gól a jednou oznámil jméno Tomáš Ujfaluši.

„Ježiš, co to je? To hraju s nějakýma maďarama, nebo co?“

Kovbojky, fotbal. To byly hlavní záliby Josefa a jsou velkými záliby Ondry do dneška. Když měl děda pohřeb, tak Ondrovi nebylo pořád nejlépe a rodiče se ho ptali, jestli chce zůstat doma.

„Ne, já se chci jít s dědou rozloučit.“

Až na pohřbu brečel.

Byl v první řadě a tam to na něj dolehlo. Za ruce držel svou sestru, ta zase svého otce a ten jejich matku. Byli propojeni a společně vzpomínali na dědu. Ondra se začal usmívat. Má na dědu samé krásné vzpomínky. Když spal u svého dědy, tak byl v obýváku a vstával pozdě. Většinou v době, kdy už Josef seděl u stolu a loupal brambory na oběd. Ondra si dal záležet, aby nebyl při vstávání slyšet, potichoučku otevřel dveře do kuchyně a na dědu bafnul. Ten se vždycky obrovsky lekl. Ondra se smál. Díval se nahoru a smál se.

„Měj se krásně dědečku, bylo mi s tebou vždycky dobře.“

                Karty jsou rozdány. Na stole je pevnost postavená z lega. Sedm vojáků na hlídce a v okolí jsou tři banditi, o kterých nemají vojáci ani tušení. Děda má na starosti vojáky a Ondra bandity. Je hluboká noc a banditi se pomalu plazí. Ondra hází kostkou. Když hodí jedničku, tak zavadí o klacek a prozradí tak svou pozici. Pokaždé se modlil, aby mu jednička nepadla. A skoro to vyjde. Tím, jak se více přibližuje, už mají vojáci lepší dohled a tak začíná házet děda kostkou, když hodí šestku tak banditu zahlídne. Oba střídavě házejí kostkou a snaží se do hry vnášet co nejvíce reality. Banditi jsou jenom tři, ale vojáků je sedm. Ondra potřebuje hodně štěstí a hlavně dobré strategické schopnosti, aby dědu porazil. Banditi mají více zbraní, včetně dynamitu, který dokáže rozbít část pevnosti. Nakonec voják zahlédne banditu a stihne vyvolat poplach. Zapomene na blížícího se nepřítele a ten ho nemilosrdně sestřelí a ještě se mu povede zapálit dynamit a nechat ho vybouchnout přímo u opevnění. Banditi už jednoho vojáka zabili a mají otevřené dveře do pevnosti, ale přišli o to nejcennější, o moment překvapení.

„Bez momentu překvapení máš pramalou šanci. Když o tobě budu vědět, tak už budu moct seskupit svoje vojáky. Takhle ti už moc šancí nedávám.“

Ondra bojuje ze všech sil, chce dobít pevnost, ale po dlouhé bitvě nakonec podlehne. Mohl se spolehnout na lepší střelecké schopnosti a lepší zbraně a může být hrdý na to, že ze sedmi vojáků jich šest pobil, ale k čemu je mu to platné, když jemu nezůstal jediný panáček.

„Dědo, vyhrál jsi, ale bylo to o fous.“

„Hezká hra to byla,“ pohladí svého vnuka po hlavě. „Děkuji ti, že jsi za mnou přišel.“

„To já moc rád dědečku.“

„Ale teď už bys měl vstávat. Za chvíli máš jít do školy.“