Pršelo, jen se lilo - sedmá část

Jako zrychlený film mi za zavřenýma očima naskakovaly obrázky. Mě s Erikem na cestě, před Lilií Naděje, na mýtině a poté pohled zevnitř této klece na jeho odcházející postavu. V ten moment jsem otevřela oči, odtrhla jsem ho od sebe. Už to vím.

„Eriku!!! Jak jsem mohla zapomenout! To všechno on, Jack. Omotal si mě těma svýma povídačkami, jaký je chudáček a já mu to všechno věřila. Pane bože, jsem tak hloupá. Promiň mi to, prosím tě.“

Všechno jsem to na něj vychrlila. Na Erika, na mého Erika. Jak jsem se mohla takhle nechat omotávat Jackovi kolem prstu. Ten Jack je takový hnusák. Já mu věřila, ale přece jen je to zrůda. Manipuluje jen tak s lidmi.

Erik se na mě jen rozzářené koukal. Usmíval se, konečně. Stále stál u mě a držel mě za ruku. Jen se mi pořád zdálo, že cítí nějaký smutek, ale proč? A kvůli čemu? To musím zjistit, než jsem však stačila promluvit, Erik mě předběhl.

„Pojď, rychle, než se vrýtí. Musíme utéct, jinak tě odsud nikdy nedostaneme. Všechno ti pak vysvětlím. Tolik se toho stalo.“

Chytl mě za ruku a vyšli jsem ven z klece. Byl to divný pocit, vyjít ven. Koukat na jeskyni z jiného pohled než zpoza mříží. A ještě divnější byl pocit vyjít ven před jeskyni, na čerstvý vzduch. Příroda byla tak nádherná. Všechno jsem to vnímala desetkrát více než normálně. Ty nádherné stromy, květiny a ty vůně. Neměla jsem však čas rozhlížet se kolem. S Erikem jsme se sprintem vydali co nejdál od jeskyně, co nejdál od toho doupěte hrůzy.

Nohy jsem měla ztuhlé od neustálého sezení, po chvíli běhu jsem se však celá pořádně rozhýbala. Běžela jsem, co nejrychleji jsem mohla. Chtěla jsem utéct od všeho. A hlavně od Jacka. Jak to mohl udělat, to stále nechápu. Věřila jsem mu a on mi akorát mazal med kolem pusy. Taková hnus.

Erik běžel přede mnou. Pořád se otáčel a usmíval se na mě. Ani nevím, kam jsme to běželi. Prodírali jsme se hustým porostem a kličkovali jsme mezi stromy. Ten osvobozující pocit, který cítíte když vám vítr fouká kolem uší, mě úplně zaplnil. Bylo to nádherné, ta čerstvá vůně ovoce a květin. Po cestě jsme se zastavili akorát ve Stromě. Na mou otázku, proč tam nikdo není, mi Erik řekl, že mi to poví někdy jindy. Radši jsem se ho nevyptávala dál. Jen posbíral jídlo, všechno co se jemu a mě do našich starých batohů vešlo a vydali jsme se dál lesem.

Zatavili jsme se znovu až na kraji lesa. Bylo divné vidět y holé pláně a hory za nimi. Vítr si pohrával s mými vlasy a rozdmýchával všechen písek a prach kolem. Oproti krásné přírodě v lese, bylo tohle přehnaně pusté.

„Ty chceš jít pryč z lesa? A co Laura s Margaret? Ty mě chceš poslat domů? Teď?“

Začaly mě zaplňovat výčitky. Chtěl se mě zbavit a poslat mě domů. Jak zbabělé a kruté. A to jsem si myslela, že je mezi námi něco víc, já blbá naivní…

Ale Erik se na mě podíval jako na blázna a pobaveně se zasmál.

Co je taky k smíchu neví někdo? Erik asi ano…

„To bych neudělal. Nenechám tě v tom. Jsi moc zaplněná Jackem, ale já nejsem on. A má matka už je určitě doma. A Laura, tu teď nechci řešit. Musíme vyřešit, kam se vydáme.“

Taky mě už napadlo, kam to vlastně půjdeme. Trochu mě ale zarazilo, že to neví ani Erik. Jsme v jiném světě, než znám. Je sice kulatý. má 6 kontinentů, ale úplně jiné státy, respektive úplně jiné království. Je to prostě země a není rozdělená. Lidé žijí ve svých vesnicích a nepotřebují se roztahovat. To se mi na tom líbí, ta ušlechtilost. No a i kdyby přece jen chtěli více prostoru, tak většinu země okupují kouzelné bytosti. Ty spolu válčí, ale ne kvůli území nebo nadvládě. O tom všem je však úplně jiný příběh. Takže ty bytosti by ty vzpurné lidí zatlačily hezky zpátky. Je to rozhodně zajímavé.

Já osobně to tady jinak vůbec neznám, zatím jsem byla jen ve vesnici Erika, ta se jmenuje Brahdilov. Nevím proč, to je vlastně jedno.Vlastně bych si spíš myslela, že půjdeme tam.

„Eriku, ty nechceš navštívit matku?“

Erik zakroutil hlavou, asi po ní moc netoužil. No vlastně to ani tak nevadí, jen jsem stále nevěděla, kam bychom mohli jít. Je mi to vlastně jedno, hlavně co nejdál od Jacka.

Jak jsme tam tak stáli, koukala jsem do země a přemýšlela jsem, jak to všechno dopadne. Když v tom jsem najednou ucítila zalechtání na noze. Měla jsem na sobě pořád šaty, půjčené od Laury. Bude se v nich těžce cestovat. Nějak si je potom musím upravit. Ale zpátky k mé noze, nejdříve jsem myslela, že je to tráva, ale stáli jsme na holé zemi. Jenže po nějaké chvíli jsem to ucítila znovu. V tu chvíli už jsem hned poznala, co to je.

„Ááááá, Eriku!! Pomoc pavooouuk!!!“

Erik sebou trhl a vyděšeně se koukal na mě, jak tam skáču jako splašená. A hned nato se začal smát, chechtal se jako blázen. Nechápala jsem proč, tak prostě nesnáším pavouky no.

„Co je tady k smíchu? Kdybys mi aspoň pomohl, je ještě pořád na mě? Jestli jo okamžitě ho dej dolů.“

Erik měl smíchem slzy v očích. Pak se na mě podíval jako na blázna a najednou umlkl.

„Jack ti to neřekl? Ten zbabělec. Víš vlkodlaci mají odjakživa jakési „virtuální spojení“ s pavouky. Patříte k sobě, stejně jako netopýr s upírem. Lezou na tebe, protože cítí že jsi vlkodlak, čili přítel. Když je ale rozšlapeš, asi tě nebudou mít moc v lásce. Nech ho prosím tě, budou se nám hodil jejich síly. To, že je nemáš ráda, budeš muset překonat. Nic jiného ti ani nezbude, budou na tebe lézt pořád.“

Erik se usmíval, ale já ne. Vlkodlaci a pavouci? Taková blbost! Nesnáším je! To nepřekonám, jsou prostě hnusní.

„Hele já nejsem hnusnej!“

Co, co, co to bylo? Nějaký syčivý hlas mluví v mé hlavě. Měla jsem z toho jen takový divný pocit. Pomalu jsem otočila hlavu a podívala jsem se na své rameno. Tentokrát jsem nekřičela. Zhluboka dýchat a neřešit to, že na mém rameni sedí…

„Pavouk!! Áááá!!!“

To nejde, ať jde dolů. Fuj, fuj ,fuj. Tak tohle budu muset trénovat. Myslím, že ten hlas v mé hlavě byl taky ten pavouk, zkusím to obráceně.

„Tak a teď bys mohl slézt dolů, ano? Nemám vás moc ráda a jsem vlkodlak jen pár dní, musím si zvyknou.“

K mému obrovskému překvapení ten pavouk opravdu slezl dolů. Poslechl mě! Šťastně jsem se podívala na Erika, ten se ale pořád ještě smál, i když jen tak trochu. To je šašek. Hlavně že ten pavouk už je dole. Tohle celé asi nepřekousnu. Pavouci, brrr už jen to slovo a naskakuje mi husí kůže. Hlavní je, že mě alespoň poslouchají, prozatím na mě takhle doufám nebudou lézt.
Najednou se Erik otočil a udělal pár kroků. Vypadal, že ho něco napadlo a zvažuje jestli je to dobrý nápad. Na to jsem si už tak trochu zvykla, při cestě sem to dělal v jednom kuse.

„Tak co tě napadlo tentokrát?“ Řekla jsem docela dost zvídavým hlasem.

„Půjdeme na západ.“ Zamumlal si, spíš pro sebe než jako odpověď.
A o pár sekund později se dokonce ráznými kroky na ten západ vydal. Už jsem chtěla vykročit za ním, když…

„Pozor! Já jsem tady!!“

„Och, promiň. Nevšimla jsme si tě.“ Málem se mi povedlo toho pavoučka zašlápnout. To je zapeklitá situace.