Smrtí nebo mírem 4. část

Začátek pekla

 

 

Později jsme se začali s naší obrněnou divizí přesunovat do Polska, které bylo tou dobou již rozdělené napůl Německem a Sovětským Svazem a tím pádem i mezi SS a NKVD. Oficiálně jsme byli přáteli, ale vojska obou stran střežila novou hranici poměrně velkou vojenskou silou a my ještě posilovali.

Wolf, jenž měl, jako častokrát špatné tušení, komentoval náš příchod na území Polska slovy. „A teď lezem do pěkný prdele pánové, to vám povídám, … do pěkný prdele lezeme! Tady končí legrace. Pudem chcát na rusáky. To vám řikám!“

Brzy již nešlo utajit, že se chystá něco důležitého; tajně bylo shromážděno obrovské množství vojenské síly a materiálu, budovalo se zázemí a logistika a my přihlíželi a mlčeli, aby měl každý sám v hlavě dvě verze věcí budoucích: tu, v kterou doufal a tu, které se obával. Árijští frajeři a kluci nasáklí nacistickou ideologiií, absolventi kurzů Hitlerjugend, mladí poručíci ze šlechtických a tradičních důstojnických pruských rodin se již nemohli dočkat, až si vyslouží ostruhy v bitvě s ruským untermensch. Jiní doufali, že jde o další náročné polní cvičení a za pár týdnů se vrátíme zpět do Německa a mnozí jakož i já, tušili, že se chystá cosi velkého a my budeme bohužel při tom. Když jsme začali fasovat proviant a v noci se přesouvat blíže k nové hranici, bylo zle.

 

22. června 1941 brzy ráno jsme již znali svůj osud, alespoň po několik příštích minut. Seděli jsme v našem polopásáku, já držel kulomet mezi nohama opřený pažbou o zem – hlaveň trčela nahoru k nebi, vedle mě Wolf a ostatní z družstva.

Adler se podíval na hodinky a pronesl. „Teď si držte klobouky chlapy, konec srandy a myslete na všechno, co jsme cvičili. Prdel a hlavu dole a poslouchat moje rozkazy, to bude pro začátek stačit, o ostatní se postará štěstí.“

Když domluvil, znovu zkontroloval čas na svých hodinkách, všechny nás přehlédl pohledem a stáhnul hlavu mezi ramena. Právě když dokončil tento manévr, se to stalo.

Zvedlo se peklo a řvalo a trhalo ranní oblohu na cáry. Blesky z hlavní nesčetných kanónů a houfnic za našimi zády osvětlovaly na krátké okamžiky naše vyděšené obličeje. Všechny oči se ptaly a vyděšeně mrkaly při každém zadunění. Peklo otevřelo svou ohnivou tlamu a burácelo, kvílelo a řezalo a páralo oblohu. Všichni jsme podvědomě následovali Adlera a stáhli hlavy mezi ramena. Byl to monumentální okamžik a demonstrace šílené ohromující síly a moci ničit a vraždit. A my jsme byli při tom.

 

Zoufale hledám nějaké okno, ve kterém bych mohl alespoň na okamžik zahlédnout ten „druhý svět“. Co bych za to v tuto chvíli dal, kdybych mohl jen nahlédnout, alespoň přes okno. Kams to vlezl Franto? Možná, kdybych tenkrát poslechl strýce Herberta a vstoupil taky do strany, mohl jsem mít dneska úřednické místo třeba v Drážďanech. Ale vstoupit do strany? Zachovat MILOVANÝ ŽIVOT a Annu. Nevstoupil jsem a sedím tady ve smradlavém obrněném polopásáku, nad hlavou mi létá snad všechno, co má německé dělostřelectvo zrovna po ruce a vedle mne se klepou další vyděšení a zmatení muži, kteří budou vrženi vstříc nepříteli a nejistotě. Měl jsem odejít ze sudet. Měl jsem to udělat a všechno by bylo jinak.

 

Když kanonáda již nějakou dobu trvala, náš řidič nastartoval motor. Srdce mi mocně poskočilo, měl jsem pocit, že to snad musí být vidět i přes uniformu, současně jsem pocítil mocný tlak ve střevech a podbřišku. Sevřel jsem zadek, jak jen to šlo, a snažil se uklidnit. Teď už nevycouváme, já to vím. Pochopil jsem, že ve mně právě zemřela poslední kapička naděje na to, že se snad něco přihodí. Začal jsem panikařit.

 

Nepamatuju si nic z výcviku. Sedím tu zcela nepolíben vojenským řemeslem. Hej lidi, já jsem jen Franta z Teplic! Z lázní! Karty, dámy, zábava. Svět krásy, lásky a zábavy. Já nejsem hrdina! Nechte mě jít za Annou! Končím! N E J S E M H R D I N A !!! Sedím tu s nima jen proto, že nelze utéct. Co ostatní?

Dali jsme se do pohybu a šrapnely nad našimi hlavami stále svištěly. Za námi burácelo peklo a přes naše hlavy vysílalo poselství smrti na naše nepřátele. Rakety a šrapnely všech ráží a typů hučely, řvaly a razily si cestu ranní oblohou, která by byla za normálního rána plná svítání a ptačího štěbetání. V tom anonymním prostoru„kdesi“ se objevovaly obrovské ohnivé koule a zášlehy a země se pod námi chvěla. Mohli jsme jen tušit, co se děje za obzorem.

Popojížděli jsme zatím poměrně pomalu. Vedle nás ostatní družstva a tanky. Náhle utichla kanonáda a pekelná symfonie přešla plynule do řevu motorů všech našich vozidel a obrněnců. Všichni přidali a vepředu před námi začaly třeskat první výstřely a dávky z automatů. Byly však zatím jen ojedinělé. Brzy jsme se převalili přes novou hranici a zbytky Sovětských zoufalců, jejichž jednotky byly rozbity kanonádou, se snažily zmizet. Byli však zkoseni kulometnou palbou vedenou z tanků a obrněnců. My zůstávali ukryti uvnitř našeho polopásáku. Adler co chvíli nahlížel přes okraj našeho pojízdného úkrytu, aby získal alespoň nějakou představu o celkovém dění. Nás si nevšímal. Nebylo třeba, vše bylo dané. Vezem se do boje a až dostaneme rozkaz, vyletíme ven do tisíckrát nacvičeného postavení kolem vozu a budeme pokračovat dle rozkazů. Náš kulometčík vepředu vozu střídavě pálil a komunikoval s řidičem. Nebylo však rozumět, co říkají. Nad námi přelétly štuky a s řevem se vrhly na nějaký cíl vpředu.

 

Situace se teď uklidnila, dávky z kulometů již téměř utichli. Poskakujeme vsedě na svých místech a mlátíme helmami do boků našeho vozu.

Vjíždíme do malé vesničky – asi 15 domů, pár malých zahrádek, jeden větší a novější dům s namalovanou rudou hvězdou, srpem a kladivem na průčelí. Zde se máme co nejrychleji zformovat před dalším postupem. Zastavujeme a velitelé družstev se jdou poradit k mapě. My musíme zatím zůstat sedět na místě uvnitř polopásáku. V dálce opět zahřmí děla a rozezvučí se stacato kulometů MG.

Nikdo nereptá, všichni se ještě snaží vstřebat tyto první hodiny hrůzy a vrátit se zpět do normálního chodu mysli. Nejistě se díváme jeden na druhého a v očích otázka: Bojíš se taky tak jako já? Nedokážu odhadnout stav parťáků z družstva.

„Máme práci chlapy, koukejte vypadnout ven!“ Zavolal na nás Adler, když se vrátil zpět k  nám z krátké porady s velitelem roty.

„Já to řikal, … do pěkný prdele a už sme tu.“ Až teď mi došlo, že Wolf celou tu dobu mlčel, což mi připadalo neskutečné a zcela to zapadalo do monumentálnosti celé scény a celého dnešního dne.

„Pane Feldwebel! Můžem kouřit?“ Zeptal se Wolf vzorně, když opouštěl vozidlo obtěžkán trojnožkou ke kulometu a krabicemi s náboji.

„Jo klidně si zakuřte.“ Odvětil Adler. „A dobře poslouchejte!“ Řekl vážně a přísně.

„Za vesnicí je rovina a za ní les, v něm se drží snad rota rusáků. Mají kulomety a baterii protitankových kanonů. Všechno maj samozřejmě jak na dlani a my potřebujem tu cestu, co vede kolem těch pitomců. Čili, …“ Odmlčel se a vzhlédl k nebi, kde prolétlo několik štuk a zamířilo směrem k lesu, sklopil hlavu zpět k nám a pokračoval. „ Pomažeme pěkně za tankama. Jak vidíte, kluci z luftwafe je masírujou, ale je potřeba tam jít a vyčistit to a to je naše práce. Zakuřte si!“ Pohlédl na hodinky. „Za osm minut vyrazíme!“

 

Sečteno, podepsáno. Vše je jasné. Za osm, teď už možná sedm, minut vyrazíme. Necítím nic. Nejsem hrdina, ale necítím nic. Sedíme s Wolfem opřeni o stěnu vesnického domu a kouříme. Pozoruji zbytky králíkárny a šňůry na prádlo, které vlají lehce ve vánku. Dvířka jednotlivých kotců zůstala otevřená, jak se z nich ušáci narychlo stěhovali a jejich majitelé už neměli čas na to, aby se zdržovali jejich zavíráním. Jak se naše cigarety blíží svému konci, krátí se i náš čas do zahájení útoku. A zase ta mrcha neděje. To zrnko, zrníčko, co vždy někde zůstane a usychá, čím více se blíží čas rozhodnutí. Třeba vyberou nakonec ještě jinou rotu. Nebo se rusáci vzdaj. Je to nebezpečný, teď je to fakt nebezpečný. Proč to po mě chcete? Nejsem hrdina!

 

„Takže vztyk! Nahoru! Zvedat!“ Pokřikoval po nás Adler a upevňoval si řemínek přilby pod bradou.

„Jdeme nalehko!“ Dodal a my se začali zbavovat některých součástí výzbroje.

„Pohyb chlapi!“ Z povzdálí se přidal Wolnner.

Přesunuli jsme se za určené tanky a dali se do pohybu směrem přes pláň. Byl jsem jako ve snu. Jako bych to viděl v biografu. Všechny pohyby byly automatické. Běžel jsem přikrčen za tankem, který občas zastavil a vypálil. Třeskla rána z tanku. Znovu do pohybu. Pokračujeme. Wolfi, jsi tady? Kontroluji pohledem vlevo. V pořádku, běží se mnou a tváří se výjimečně vážně. Naše minomety spustily palbu na jejich pozice. Plop! Plop! Jejich kulomety už nechtějí čekat. Sakra! Jejich kulomety už nebudou dlouho čekat. To jako kulometčík vím.

 

Bože stůj při nás. Co říkám? Teď se odvolávat na boha. Jak legrační. Já začal věřit v Boha! NE! Pouze má naděje se smrskla, zrníčko se obrousilo, už téměř zaniklo, volám Boha!

 

Je to tady! Kulomety!

Zepředu, zleva i zprava. Překvapili nás? Ani ne, jen jsme doufali. Proti předním kulometům jsme slušně chráněni tanky, ale zboku je palba hustá. Náš tank zastavuje a natáčí věž směrem k jednomu z kulometných hnízd nepřítele. Padáme k zemi. Adler leží před námi a pohledem kontroluje, jak vypadáme. Jsme všichni a to je důležité.

„Promiň mi, že sem to před tím nazval prdelí!“ Řve na mě Wolf v hluku boje. Překvapeně na něj zírám.„Teďka sme teprve v pořádný posraný prdeli!“ Zubí se na mě.

A já klopím hlavu do hlíny a vůbec nerozumím, jak je možné, že se někdo může teď smát. Je to další neskutečná věc tohoto dne. Usmát se v takové situaci. Náš tank otáčí věží na druhou stranu a hledá si druhý cíl v jedné zastávce. Z jeho výfuků jde obrovský žár a jedovaté plyny – samozřejmě kvituju s povděkem, že nás chrání taková hora oceli, ale děsí mně představa, že se třeba rozhodne zacouvat.

Klepu Wolfovi na rameno, aby se na mne otočil a chci mu ukázat místo odkud vychází palba jednoho ruského kulometu – zdá se, že z koruny stromu.

Třesk! Tma! Něco sebralo mě i Wolfa s celým naším náčiním a odhodilo nás to o několik metrů zpět. Náš tank to dostal. Munice uvnitř něj exploduje téměř okamžitě po zásahu. Boříme obličeje do hlíny a na naše hlavy a záda dopadají kusy rozžhavené oceli vracející se po výbuchu zpět k zemi. Vedle nás dusají do země kulometné dávky a kolem začínají explodovat další tanky. V uších mi píská a vytírám si hlínu z očí, když slyším Adlera jak volá. „Nowaku přenes si to támhle!“ Ukazuje směrem k vraku. „ Musíš nás krejt! Rozuměl?“

„Rozuměl pane!“ Hulákám automaticky do randálu kolem a peláším na nejvýhodnější místo, po pravé straně vraku našeho tanku, kde je díra po granátu poskytující nám vhodný úkryt a místo k palbě. Stavíme kulomet do stojanu. Všechno funguje. Dělali jsme to stokrát, tisíckrát, možná milionkrát. Je připraveno, nabyto.

Družstva, která ztratila své tanky teď na písknutí vyrazila společně a my spouštíme svůj první kulometný tanec. Pálíme jako divoši.

 

Přijali jsme pravidla hry, protože tato je velice vážnou – smrtelně vážnou hrou. Rusové po mě střílí! Opravdu po mě pálí! Chtěj mě zabít, … ZABÍT! Kolem mě se zakusují kulometné dávky. Doslova cítím, jak mě míjejí. Každou chvíli mě trefí. Ty svině mě trefí!

 

„Wolfi, …ty svině mě trefí!“ Začínám panikařit, ale pálím dál. Střídám místa, na která se soustřeďuji.

„Střel je první! Ustřel jim prdel i shlavou!“ Řve v amoku Wolf a přidržuje a podává nábojové pásy.

Oba jsme šílení strachem i bojem, ovládli nás ty nejnižší pudy. Kdosi tam v lesíku nás chce rozsekat svým rozžhaveným olovem, ale my stojíme o ty naše životy a máme taky rozžhavené olovo.

Naši kluci běží a Adler dotáhl celé naše družstvo až k prvnímu bunkru nepřítele, kam naházeli granáty a vpadli do zákopů. Naše palebné pole se vyčistilo. Musíme vyběhnout a překonat zbytek vzdálenosti k našim přes otevřený terén. Teď už palba značně prořídla, ale každou chvíli přiletí zbloudilá kulka, nebo jednotlivá dávka či střela a pak nic. Adler na nás gestikuluje. Musíme vypadnout. Wolf má sbaleno, já taky. Pádíme volným terénem a za moment skáčememe do dobytých zákopů k našim klukům. Kulomet má rozžhavenou hlaveň. Usedáme na zem a z povzdálí se ozývají jednotlivé osamocené výstřely. Otáčím se po směru a vidím feldwebela z vedlejší čety, jak míří puškou na hromadu těl a dvakrát vypálí. Pokračuje systematicky. Poté co vypálí asi dvacetkrát, je ticho. Nemám teď sílu na to, abych snad nějak protestoval, nemám totiž sílu ani na to, abych se tomu divil. Po svém prvním válečném útoku se nacházím ve stavu podobnému snění, kdy vidíte své tělo jakoby zvenčí.

 

Právě jsem poprvé v životě musel bojovat o své vlastní přežití. Nebyl čas na pláč a nebyl čas ani na hrdost. Právě jsem poprvé v životě patrně zabil člověka! Je dobře, že jsem to neviděl. Ne! Opravdu jsem to neviděl. Neviděl jsem žádné tělo zmítající se, nebo padající pod náporem mých střel! Pálil jsem tam, odkud na mne stříleli! Nic konkrétního jsem nespatřil. OPRAVDU!

 

V dálce hřměly výbuchy. Vybojovali jsme svou první bitvu bez oslavných chorálů. Podali jsme si s Wolfem ruce a pohledem ztvrdili naše zvláštní spolčení. Až do dnešního rána jsem ho vnímal neustále, jako toho podivína z vlaku, který si mě vybral, a dnes jsme spolu zažili první boj o život. Seděli jsme a čůrky potu nám malovali po obličejích špinavých bojem – hlínou, krví a mastným kouřem z vybuchlých tanků, a téměř všichni jsme mlčky vstřebávali ty věci, které jsme právě prožili. To nejde nacvičit. Na to se nemůžeš připravit a nemůžeš to čekat nebo snad dokonce ani předpokládat. Nikdy nemůžeš ve výcviku vidět ty následky; utrhané údy rozházené po bojišti, kusy masa a kostí; zápach nafty, korditu, střelného prachu, spálené tkáně a to vše smícháno do jednotného obrazu a výsledku. Výsledku jedné malé bitvy, jedné velké války.

Byl čas jen na jednu cigaretu během níž se Adler zastavil u každého z nás, aby nás povzbudil. Mezitím dorazila vozidla, nasedli jsme a valili se tou rovinou dál.