Nabídka pana Vonka

Nabídka pana Vonka

Kapitola 1

Viktor O´Hara je na pracovním pohovoru

Rozčilená herečka Nademlýnská vyšla z jednací místnosti, ušla dva metry, ale poté se zarazila, zamračila se a otočila se na vysokém podpatku jako na obrtlíku. Vrátila se do dveří, opřela se jednou rukou o futra a druhou šermovala směrem dovnitř zasedací místnosti. „Já toho hajzla nesnáším, úplně ho nenávidím! Zničte ho! Jasný! Zničte ho, vyfoťte ho, jak se tahá s tou courou Pavelkovou! Tý taky vyškrábu oči! Jak se opovažuje ten hajzl žádat o opatrovnictví mé dcery! Hajzl! Mají pořád frňáky ponořený do koksu! A on si myslí, že bude vychovávat mou dceru! Copak to je tak složitý ho někde vyblejsknout s nějakou děvkou, jak do sebe láduje koks?“

Viktor O´Hara seděl ve velké prosklené místnosti v nejnovější kancelářské budově, kde sotva zaschla malířská barva a čekal na svůj pracovní pohovor v public relations agentuře Bentley and partners. Tento výstup ho trochu šokoval. Pohlédl na dokonalou dívku za recepcí a ta jenom omluvně pokrčila rameny.

„Paní Nademlýnská, můžete, prosím, váš manžel se s žádnými děvkami nestýká, nechali jsme ho sledovat, samo to přece dobře víte a...“ z jednací místnosti se ozval utrápený mužský hlas, ale herečka Nademlýnská dotyčného domluvit nenechala. „Copak je to takový problém? Od čeho vás mám? Tak mu nějakou podstrčte, stejně má nejradši tyhle přisprostlý typy. Pak ať tam skočí ten váš Zapatiny, nebo jak se hergot jmenuje, vyblejskne ho a je to vyřešený!“

„Paní Nademlýnská, prosím vás...“

„Žádný prosím vás. Makejte! Buďte kreativní! Když jste mě lanařili, tvrdili jste, že jste schopní udělat prakticky cokoliv! Kdybych chtěla obyčejnou pí ár agenturu, tak jdu jinam a ne k vám s těma vašima nekřesťanskejma cenama. Říkali jste cokoliv! Tak na něj pošlete zase nějaký ty svý ranaře, jako když mě otravoval ten pitomej majitel autobazaru. Taky jste ho nechali seřezat těma svýma pochopama a byl klid, tak to udělejte i teď!“

„Paní Nademlýnská, opravdu snažně vás prosím... tohle bychom neměli tady takhle... na veřejnosti. Pojďte, prosím, zpět.“

Herečka Nademlýnská ho vůbec nebrala v potaz. Dál si vedla svou . „A to ještě ten syčák si nárokuje polovinu domu, já ho...“ zvedla hrozivě prst.

„Hned! Do jednačky!“ zaburácel hlas. Herečka Nademlýnská najednou splaskla a krotce vešla dovnitř a dveře jednací místnosti se zavřely.

Viktor O´Hara zakroutil nechápavě hlavou. Tak takhle herečku Nademlýnskou rozhodně neznal. Měla image věrné manželky, která se pečlivě stará o své dvě děti a manžela. Ale tady vypadala jako nenávistná fúrie, kterou není radno mít za nehlídanými zády.

Hm. Tak nevím, jestli bych se neměl rovnou sebrat a zmizet. Tohle se mi nelíbí. Stejně vlastně nikde ještě dělat nechci. Ještě ne. Aspoň dokud existuje nějaká naděje, alespoň malinká jiskřička naděje, že bych se mohl živit literaturou, ale ne komerčním psaním, jako mu tady budou určitě nabízet. Mám ještě přece před sebou tu schůzku s redaktorem v nakladatelství Red inferno. Kdyby mi vzali rukopis...

Pohled Víktora O´Hary sklouzl na zvací dopis ve velké režné obálce, který byl napsán krasopisným písmem a inkoustem s vlastnoručním podpisem ředitele Kubeše na ručně vyrobeném papíru s logem vtisknutým do červeného vosku jako pečeť. Zpočátku se mu na pohovor jít nechtělo, ale ta forma pozvání se mu zamlouvala. Mělo to úroveň. Nebyl to žádný předtištěný formulář a měl mít pohovor přímo s vedením firmy. Žádný personalista, ale sám pan ředitel osobně chce s ním chtěl hovořit.

Ale když mně se do práce fakt nechce!

Zablesklo se. Venku se rozpršelo a přihnala se náhlá bouřka. Jeden blesk střídal druhý. Další masivní dveře se nehlučně otevřely a v nich se zjevila asi čtyřicetiletý muž v obleku s úplně bílými vlasy. „Pane O´Haro mohu vás poprosit?“

Viktor O´Hara se zvedl, bezděčně se podíval na sympatickou dívku za recepčním pultem a ta mu solidárně ukázala, jak mu drží palce.

„Vítám vás v agentuře Bentley and partners. Já jsem osobní sekretář pana ředitele. Karpíšek jméno mé.“

Karpíšku ty máš pohled jako oči mrtvé ryby. A tváříš se stejně tak svůdně.

„Dobrý den. Viktor O´Hara.“

„Následujte mě, prosím.“ Otočil se a zavedl ho ke svému šéfovi.

Ve velké místnosti byl velký naleštěný mahagonový stůl a za ním tři muži, kteří se snažili tvářit žoviálně, ale kterým to moc nešlo. Nebyli na to totiž příliš zvyklí. Všem bylo určitě přes padesát let a vypadali blahobytně a úspěšně. Přesně tak, jak vypadal jeho bývalý šéf, který ho před půl rokem vyhodil, když se Viktor O´Hara jednou na firemním večírku opil a řekl šéfově manželce velmi, velmi upřímně, co si o ní a jejích neodborných zásazích do chodu firmy myslí. Druhý den byl na hodinu vyhozen.

„Sedněte si,“ ukázal mu muž uprostřed na židli na druhé polovině kruhového stolu starobylého mohutného stolu z nějakého cizokrajného dřeva.

Že by eben? Vypadá to, že tady rokují rytíři kulatého stolu krále Artuše nebo na co si to tihle chlápci hrajou.

„Vypadá to jako v době krále Artuše, že?“ usmál se ten chlapík uprostřed.

Viktor O´Hara vyvalil překvapeně oči. Chlápka to evidentně pobavilo. Potom zvážněl a obřadně řekl: „Já se jmenuji Libor Kubeš. Doktor Libor Kubeš. Ale my si tady na tituly moc nehrajeme.“

Jo? Tak proč si mi to hned musel zdůraznit?

„Je mi ctí dělat pobočce mezinárodní agentury Bentley and partners ředitele.“

Víc škrobeněji si to říct fakt nemohl.

„Těší mě, pane řediteli. Já jsem Viktor O´Hara.“

„Výborně. Tady to je náš finanční ředitel Tomáš Petřík. Pan inženýr Tomáš Petřík. A to je obchodní ředitel Ota Hurták. Pan inženýr Ota Hurták. Jsme rádi, že jste neodmítl naše pozvání. Nebudu dlouho chodit kolem. Jednoduše a prostě, možná bychom vás rádi viděli v našem týmu.“

Proč byste mě sem asi jinak zvali, že?

„To mě sice těší, ale... jak jste se o mně vůbec dozvěděli?“

Pan ředitel Kubeš se samolibě usmál „My o lidech, které chceme, prostě dost víme.“

„Aha. Ale já nikdy v žádné píárce nedělal. Dělal jsem v produkční firmě.“

„To samozřejmě vímetaké . I to, proč jste odešel.“

„Byl jsem vyhozen.“

„Ano, ale víme proč. A líbí se nám, že jste dokázal říct svůj názor, i když jste věděl, jaké to může mít pro vás následky.“

„Byl jsem opilý.“

„Nikdo není dokonalý.“

„Aha.“

„Víte, myslíme si, že máte potenciál, stát se tady platným členem. Dobře píšete.“

„A to víte jak? Nikdy mi nikdo nic nevydal. Tedy kromě jedné povídky. Každý mé psaní dosud zatracoval. Žádný úspěch v této oblasti nemám.“

Ostatně i jako v dalších oblastech.

„Už jsem řekl, že o lidech, které chceme, víme dost.“

„No jo, já zapomněl.“

„Víte, my rozpoznáme talent na první pohled. Snažíme se zaměstnat mladé nadějné autory, o kterých jsme přesvědčení, že se jednou proslaví. Je to vlastně takové pí ár naší pí ár agentury. Působí to dobře, když se můžeme chlubit, že u nás pracovaly spisovatelské hvězdy.“

„Do té mám tedy hodně daleko. Ale samozřejmě by se mi to líbilo. Jenže v tomhle byste mi asi těžko mohli pomoc.“

„Nepodceňujte se. A nepodceňujte nás.“ Ředitel se významně usmál.

„A co bych tedy tady jako vlastně měl dělat?“

„Měl byste na starosti nějaké naše klienty. Vytvářel byste jim jejich image, psal s nimi interview, komunikoval s médii.“

„Psal interview? To jsem asi špatně pochopil, to dělají redaktoři, ne?“

„Normálně ano. Ale my pracujeme jinak. Redaktorům už předáme interview hotové na klíč. I s fotografiemi. Proto jich je ochotno tolik s námi spolupracovat. Ušetříme jim práci a oni... co si budeme nalhávat, oni řeknou v práci šéfovi, že tento den pracují na interview a přitom mají volno. Je to specifikum této české pobočky. Na ústředí v Singapore jenom kroutí hlavou, když jsem jim naše know how vysvětloval.“ Všichni tři samolibí muži se spiklenecky usmáli.

„Aha. A dál?“

„Občas byste s nějakou celebritou šel na nějakou akci, řešil problémy, psal jejich propagační materiály, spolupracoval byste na jejich internetových stránkách, spolupracoval byste s jejich módními návrháři... práce je to nesmírně pestrá. Dělal jste produkci, umíte psát, máte naprosto skvělé předpoklady u nás pracovat. Děláme to trochu jinak než ostatní pí ár agentury, ale proto je naše agentura tak úspěšná po celém světě. Máme šedesát dva poboček. Ósakou a Moskvou počínaje a Riem a Limou konče. Cestujete rád?“

„Ano, docela ano.“

„Tak s mnohými našimi klienty byste v budoucnu i cestoval. Vaše angličtina?“

„Otec byl Američan. Proto O´Hara, i když jsem Čech jak Šumavské poleno. Angličtina je to jediné, co mi nechal, než když někde zmizel, když mi bylo asi deset. Dokonce jsem učil angličtinu a živil jsem se překlady.“

„Výborně, takže vás budeme vysílat ven.“

„Ale já tady ještě rozhodně nenastupuji!“

„Ale ty podmínky... u nás jsou více než lukrativní. Základ je sto tisíc korun, spousta bonusů a benefitů, reprezentativní služební vůz dle vašeho výběru, služební prostorný byt a kariérní postup.“

Viktora O´Haru to ohromilo. „Podmínky jsou to lukrativní což o to... na druhou stranu mi to nejde do hlavy. Proč bych zrovna já měl mít tak vynikající podmínky? Čím jsem si to zasloužil?“

„Prostě vás chceme. Auta máte rád, jak jsme se dozvěděli.“

Viktor O´Hara si poposedl. „To víte i tohle? Hm. Ten váš zájem, to se mi zdá přehnané. Nelíbí se mi to. Také jsem byl svědkem toho výstupu vaší klientky. Jak jsem vyrozuměl, máte zvláštní metody řešení problémů.“

„Och, vy myslíte paní Nademlýnskou? Trošku přehání.“ Pan ředitel mávl rukou a spiklenecky se zubil. „Je tak trochu excentrická, to víte herečky. Paní Nademlýnské utekl manžel s její o deset let mladší kolegyní, takže se chová poněkud nervózněji. Nesmíte ji brát vážně. My tady rozhodně nejsme nějaká agentura, která nechává někoho bezdůvodně mlátit.“

Řekl bezdůvodně? Takže když je nějaký důvod, tak...

„Ta paní herečka... Nademlýnská... u vás vypadala jako nebezpečná mrcha. Vůbec mi to nejde dohromady s tím, jak ji znám.“

„Vidíte. A jsme u toho. Za tím jsme právě my. Agentura Bentley and partners. Co si budeme namlouvat, to co jste viděl... to je pravá Nademlýnská. Jak jste vy výstižně zvolil výraz... mrcha k pohledání. Ale vy ji znáte jinak...vy máte o ní obrázek, který jsme nenápadně stvořili my tady v agentuře. Je to naše práce. Aby i takovou bestii, veřejnost vnímala jako krotkou a hodnou ovečku. Tohle je agentura Bentley and partners. Tak kdy k nám nastoupíte?“ Pan doktor Libor Kubeš se sladce usmíval.

„Tady... tady je asi pracovní nasazení velké, že?“

Ředitel pokrčil rameny, ale pořád se usmíval. „Pracovní nasazení odpovídá lukrativním podmínkám. Nejsme nadace, to asi už víte.“

Viktor O´Hara přikývl, postavil se a zavrtěl hlavou. „Je mi líto. Neměl bych čas na své psaní. Jsem poctěný vaší nabídkou, ale nezlobte se. Nemám zájem. Já chci psát knížky.“

„Počkejte, počkejte, to přece nemyslíte vážně. Rozmyslete si to. Budete se tady mít skvěle, uvidíte!“ pan ředitel se opravdu snažil, ale Viktor O´Hara zavrtěl hlavou, zvedl se a na rozloučenou se zlehka uklonil. Vyšel z jednací místnosti, jemně zamával osobnímu sekretáři, který si ho podmračeně prohlížel, a když šel kolem recepce, usmál se na sympatickou dívku. Ta mu úsměv opětovala. Viktor O´Hara mrkl na její jmenovku.na klopě saka. „Markéta, krásné jméno.“

„Děkuji, takže prý u nás budete pracovat.“

Viktor se podíval z okna na blesky. „Nikoliv.“

Dívka Markéta nadzvedla udiveně obočí. „Jak nikoliv? Dostala jsem dispozice a už vám objednala vizitky. A kancelář už máte také připravenou. Vlastní kancelář jenom pro sebe! Má krásný výhled.“

„Zůstane prázdná.“

„Vždyť vás přijímal sám pan ředitel!“

„Ano. Jenže já odmítl.“

„Cože?! Ale tady... tady nikdo nemá možnost něco odmítnout. Natož panu řediteli.“

„Každý má tu možnost. Já ji využil.“

„Tomu nevěřte, když už jste sem jednou vkročil... a oni vás chtějí...“

„Chtít můžou.“ Viktor O´Hara se zadíval na blesky. Fascinovaly ho. Přistoupil k oknu a dotkl se prstem skla. Prst mu po něm sklouzl, jako kdyby to byl led. Trošku zmateně se na prst podíval a potom ho opět zaujala bouře. „Ty blesky! Dlouho jsem takové neviděl. Jsou to úplné pletence jako roztřepené pomlásky.“

Slečna Markéta přikývla. „To nic není. Zvyknete si. Tady něco podobného vidím často. A než sjedu dolů výtahem a vyjdu ven, tak se často úplně vyčasí. Zprvu jsem se tomu divila. Ani hromy tady nejsou slyšet.“

Z nedalekých dveří vyšel asi třicetiletý mladík, který se snažil mít výzor padesátiletého muže. Měl retro brýle s kostěnými obroučkami, pruhovanou košili a šle.

„Markéto, poslala jste už ty vipky na Green day Andreje? Volá celá nerudná, že jsem jí to slíbil a že musí vypadnout do fitka nebo kamsi a chtěla jít na ten koncert rovnou odtamtud.“

„Ano, pane Kratochvíle, poslala jsem je kurýrem už před dvěma hodinami, hned jak jste mi je dal.“

„Hm. Do háje, tak to prověřte,“ řekl nerudně a potom se zarazil. Prohlédl si Viktora O´Haru od hlavy až k patě. „Hm. Do háje. Tak to jste vy.“ Muž ve šlích se pohrdavě ušklíbl.

„My se známe?“ zeptal se Viktor O´Hara.

„Ne,“ řekl muž ve šlích jedovatě a zalezl zpět do kanceláře.

„Och jak milé. Proboha, co to bylo? Tady jsou fakt všichni strašně prima,“ kroutil hlavou Viktor O´Hara.

„Nedivte se, všichni jsou tady pod strašným stresem.“

„Tak to sem tedy už nikdy nevlezu.“

„Už jste vlezl.“

„Kdo to byl?“

„Kratochvíl?“

„No ten chlápek, co si hraje si na Larryho Kinga.“

Dívka Markéta se pobaveně usmála. „To jste na to kápl. Tady si každej na někoho hraje. Prý strategie firmy. Když se sám dokážete stylizovat do někoho jiného a přivlastnit si cizí image, trénuje vás to k tomu, abyste lépe dokázali zase někomu cizímu vytvořit novou image.“

„Aha. Divný.“

„Tady toho je divného.“

„Ten Larry King taky.“

„To je náš hlavní kreativní copywriter. Šéfuje tady písmenkům, jak já říkám. Ve vás vidí konkurenci, proto se tak ksichtil.“

„Vždyť se neznáme.“

„Vy jeho ne, on vás ano. Tady se nic neutají. My tady žijeme informacemi. Ať už pravdivými nebo falešnými, které tady stvoříme.“ Trpce se usmála.

„To je prima. Ale Larry se mě bát nemusí. Já se rozhodl to nevzít.“

„Tak to byste byl první, který by to dodržel.“

„Vždycky je všechno jednou poprvé.“

„Hm. Tak v tomto případě... nevím, nevím, ale fandím vám.“

„Mě tady už nikdo neuvidí. Leda kvůli vám...“ Viktor O´Hara se významně usmál. Dívka Markéta zvedla levou rukou a významně pokývala prsteníčkem, na kterém byl snubní prsten s diamantem. Viktorovi O´Harovi vzápětí úsměv zmizel z tváře. „Hm. Tak škoda. Že panu manželovi gratuluji. Závidím mu.“

„Děkuji. Ale jemu to bude jedno. A sama jsem zvědavá, kdy mu to budu moct říct. Je to muzikant. Náš bývalý klient. Je pořád na nějaké šňůře, nebo ve zkušebně,“ řekla lítostivě.

Když Viktor O´Hara vyšel z jednací místnosti a zanechal tam opařenou trojici mužů, ředitel agentury Kubeš se ještě chvilku sladce usmíval na zavřené dveře, za kterými Viktor O´Hara zmizel. Poté se jeho obličej změnil. Ústa stiskl do tenké čárky a jeho oči rozzlobeně žhnuly. Začal ze sebe rozčileně soukat: „To snad není možný. Takový floutek dostane takovou skvělou nabídku a on si to klidně dovolí hodit přes palubu! Takhle mě zesměšnit! Co si myslí ten holobrádek? Normálně by byl rád, kdyby dostal průměrnou mzdu a nějaký občas bonus. Ale to je vše. A já mu tady sliboval hory doly a on... spratek jeden nevychovanej. Nejradši bych mu nakopal zadek. Osobně.“

„Ten namyšlenej hajzlík se fakt cuká,“ kroutil hlavou finanční ředitel Tomáš Petřík a vztekle kroutil konec ocelově modré kravaty do ruličky.

„Co na něm ON vidí? Proč ho vůbec chce?“ zeptal se obchodní ředitel Ota Hurták a začal si čistit brýle.

Ředitel agentury Libor Kubeš pokrčil rameny. „ON ho prostě chce. Prý za každou cenu.“

„Čím je tak výjimečný?“ zeptal se ekonomický ředitel Petřík.

„Nevím. Myslím, že ničím. Je to nula. Ale to je jedno. Prostě ho ON chce. Takže to prostě musíme nějak zvládnout.“ řekl ředitel agentury.

„Snad ho nechce... to je asi blbost! I když...snad ho nechce udělat vedoucím Projektu?“ nadhodil obavu inženýr Tomáš Petřík.

„To je nesmysl, je to civil. Neví vůbec nic! Přece ho ON nemůže jen tak... z ničeho nic udělat vedoucím Projektu! To je nesmysl.“ nesouhlasil obchodní ředitel.

„ON nám své záměry zatím tak jako tak neřekne. Nezbývá nám, než splnit jeho příkaz,“ řekl ředitel Libor Kubeš.

„A jak to uděláme?“ zeptal se obchodní ředitel Ota Hurták.

Ředitel si promnul unavené oči. „Co na něho máme?“

Ekonomický ředitel se podíval do kožených desek. Chvilku přelétával očima z jednoho konce řádku na druhý a potom když dočetl, spokojeně přikývl. „Nemuselo by to být zas až tak těžké. Potácí se v katastrofální finanční situaci. Jeho slabina jsou sportovní sázky. Málokdy se trefí. Dluží, kam se podívá. Nejvíc jistému chlápkovi z galerky. Sice podřadná liga ale nám se hodí. Lichvář. Dělá to vcelku slušnou sumičku, jsou podepsané nějaké směnky, ale jelikož se znají z hospody... jistá hospoda na Mýtince, lichvář na něho netlačí, i když směnky jsou dávno splatné. Dluží taky na nájmu... taky neměl na zaplacení opravy auta, tak mu vůz v autoopravně odmítli vydat. Teď se budou soudit... což znamená další výdaje.“

„Výborně. Jak se jmenuje ten lichvář?“

„To jsme nezjistili. Ale nechává si říkat Pracháč, jenže mu za zády přezdívají Krysa.“

„Aha. Krysa... tak si myslím, že tudy by to mělo jít.“

„Ale jsou kamarádi,“ namítl obchodní ředitel.

„Zařídíme, aby nebyli.“ řekl ředitel agentury.

„Koho máme na to nasadit?“ zeptal se ekonomický ředitel.

„Pana Smolu a jak jenom se.... říkají mu bezprstej.“

„Vágner.“ napověděl finanční ředitel.

„Jo. Vágner. Nasaďte na něho tyhle dva. Vágnera a Smolu. Ať jsou to lidi mimo agenturu. A cílujte to na toho lichváře.“

„Dobře. Zařídím. Ale co ten náš hlavní problém? Co s Antonínem?“ zeptal se obchodní ředitel.

Ředitel agentury se zasmušil ještě víc a potom jeho tvář měla útrpný výraz. „Tak to je v háji. Já mám Antyho hrozně rád, všichni to tady dobře víte. Ale tohle, co se poslední dobou děje... tohle fakt dál nešlo. Ohrožuje všechny. A všechno.“

„Takže? Co ho zkusit ještě jednou varovat?“

Ředitel agentury zavrtěl hlavou. „To už nemělo smyl. Zkoušeli jsme to tolikrát... a sd přikázal. Anty musí... nedá se svítit, musí...“ Jeho podřízení sklopili pohled na zem, obchodní ředitel se kousl do rtu. Chvíli bylo úplné ticho. Ředitel se postavil a přešel k oknu. Ze zamračené oblohy šlehaly blesky, ale nepršelo. Ředitel si povzdechl.

„To je v pytli, chudák Anty, před lety s náma začínal,“ řekl obchodní ředitel.

„Já ho mám taky rád. Ale nedalo se svítit. Je jak neřízená střela. Stala se z něho paranoidní kupička strachu. Nebezpečná kupička strachu. Prostě...“ Ředitel nebyl schopný větu dokončit.

Ale nebylo třeba.

„Kdy?“ zeptal se finanční ředitel Tomáš Petřík.

„Už je to zařízeno,“ řekl ředitel agentury Libor Kubeš.

Dveře výtahu se otevřely a Viktor O´Hara do něho vstoupil. Zmáčkl tlačítko s nulou, což bylo přízemí. „Tak neshledanou. A ať se o vás váš manžel stará. Nebo mu vás vyfouknu,“ řekl s úsměvem slečně Markétě.

„Neshledanou,“ Markéta se smutně usmála a dveře výtahu se zavřely. Výtah se rozjel. Viktor O´Hara zamyšleně přejížděl prstem po povrchu stěny a vykresloval jím židovskou hvězdu. Výtah sebou škubl, zastavil a Viktor O´Hara se ocitl v naprosté tmě. I hučení klimatizace ustalo. Začal ho naplňovat zmatek, stísněný pocit a panika. Klaustrofobii sice neměl, ale dostal trochu strach.

Co kdyby tady začalo hořet? Nezastavil výtah, že už někde hoří?

Začal zkoumavě nasávat vzduch do nosu. Ne, zatím naštěstí ne!

To asi kvůli té bouřce. Zřejmě vypadl proud.

Ve výtahu po chvilce zablikalo nouzové namodralé slaboučké světlo, výtah sebou několikrát škubl a poposkočil dolů. Potom začal klesat normální rychlostí, ale neskončil v přízemí, ale zajel do mínus dvojky. Pohlédl na tlačítko mínus dva, u kterého byl drobný nápis: Pouze pro zaměstnance agentury. Otevřely se dveře a před ním se otevřel černý neznámý prostor. Sálalo z něho teplo. Zmáčkl tlačítko s nulou. Nic se nestalo. Zkusil to ještě několikrát, ale pořád nic. Zmáčkl tlačítko nouzový stav, ale také se nic nestalo. Chvíli tam tak stál a doufal, že se výtah znovu rozjede vzhůru. Když se nestalo nic několik minut, zavolal: „Haló!“ Pořád nic. Potom vstoupil do prostoru. Ušel několik metrů a jeho oči si začínaly trochu zvykat. Byl v podzemní garáži. Šel pomaloučku podél stěny, snažil se najít požární schodiště. Viděl jenom mezi podpůrnými pilíři obrysy aut. Přejel prsty po pilíři.

Teda to vypadá, že to je tady jenom samý luxusní fáro!

Potom se podobně jako v kabině výtahu rozblikalo nouzové světlo a stejně jako v prostoru podzemní garáže. Viktor O´Hara byl u vytržení. Připadal si jako někde v autosaloně. Byl to tam samý jaguár, porsche, ferrari, mercedes, audi nebo lexus. Obdivně se rozhlížel a pohled se mu zastavil na voze Bentley těsně před ním. Stál u jeho boku na straně řidiče. Zkoprněl. Nebyl tam totiž sám. V autě za volantem seděl asi padesátiletý bledý, mimořádně pohublý muž. Nasvěcovalo ho stropní zrcátko vozu. Mělo docela velkou intenzitu a osvěcovalo jeho propadlé tváře a kruhy pod zkrvavenýma očima. Nezdravý vzhled umocňovala hra světla a stínů. Na hlavě měl místy bílé lysiny a místy jenom chomáče šedivých vlasů. Kůži na tváři měl napjatou a měla takový voskový povrch. Místy měl nazelenalé skvrnky elipsovitých tvarů. Byl ztuhlý v ohnuté pozici s rukou, v které třímal ruličku pětitisícikoruny s jedním koncem u jeho nosní dírky a druhým u lajny kokainu na zrcátku. Loket mu trčel z otevřeného okénka. Chvíli se pozorovali a potom bledý muž sklopil zrak ke kokainu a nerušeně kokain nasál. Zaklonil hlavu, zavřel oči a potom se otřásl. Potom významně pokynul se zrcátkem. „Dáte si taky?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Viktor O´Hara.

„To je škoda. Je to špičková kvalita. V téhle agentuře je všecko špičková kvalita.“ Muž se zasmál, jakoby to byl nějaký vynikající vtip. Potom se zarazil. „Neznám vás. Jste v agentuře nový?“

„Nejsem zaměstnanec.“

„Nesmysl. Jak byste se sem dostal?“

„Vypnuli proud. Asi nějaký nouzový režim nebo co.“

„Blbost. Sem byste nesjel. Musite být v systému.“

„V jakým systému zase?“

„Otisky prstů. V těch tlačítkách jsou snímače otisků prstů. Abyste mohl sjet sem, musí být vaše otisky prstů v systému. Jinak se sem nedostanete.“.

Víktor O´Hara zavrtěl hlavou. „Jak říkám, nedělám tady.“

Muž si ho prohlédl pozorněji. Následně jeho obličej znetvořil škleb. „To jste vy!“

„Kdo vy?“

„Viktor O´Hara!“

„No... my se známe?“

„Vy! Vy... ty mi chceš vyfouknout Projekt!“

Viktor O´Hara se zarazil. „Jaký Projekt zase?“

Muž si prohrábl zbytky vlasů a jeden chomáč mu zůstal mezi prsty. Mávl rukou, chomáč odlétl, snesl se na palubní desku a muž se začal hořce smát. „To je jasný. To budeš ty. To je dobrý, vážně dobrý. Takový nic...“ Muž se zamračil. „Víš, že jsem léta dřel, abych ho dostal? A pak mi ho ON jen tak vzal! Ty si myslíš, že to zvládneš líp?“

„Ale co?“

„Blbost! Ty nejsi lepší! To já poznám. Já bych Projekt dotáhl k dokonalosti! Chtělo to jenom víc času! Jenom trochu víc času!“

„Ale já pořád nevím, vo co de?“

Muž mrskl zrcátko z okénka ven, to prolétlo těsně vedle Viktorova obličeje a roztříštilo se za ním o podpůrný sloup. Viktor O´Hara cítil na zátylku spršku střepů. „Sakra zbláznil jste se?“

„Já? Ty si se zbláznil. Že sem lezeš! Oni se zbláznili! Že mi Projekt vzali. Já jim to vrátím. Všem jim to vrátím! Se mnou si nikdo hrát nebude! Ten redaktor už skoro všechno ví!“ Muž nastartoval, zařadil a vyrazil pryč. Potom zabrzdil, dal zpátečku a ještě se vrátil k šokovanému Viktorovi O´Harovi. „Jestli se Projektu nevzdáš, tak tě... přísahám, že to udělám!“ Muž zařadil a s kvílením gum vyrazil pryč. V garážích se po několika sekundách rozsvítilo normální světlo. Vzápětí Viktor O´Hara zaslechl skřípění brzd. Auto se otočilo a znovu k němu jelo.

Konečně jde zase proud! Vypadnu odsud a už mě tady nikdy nikdo neuvidí! Je to tu samej magor. Rychle pryč

Běžel k výtahu, vskočil do něho, zmáčkl tlačítko s nulou, Když dveře zavíraly, auto s zkokainovaným mužem se vrátilo. Muž vyběhl z auta a zahrozil mu pěstí. „O´Haro, já tě zničím! Já...“ víc už Viktor O´Hara neslyšel, dveře se zavřely. Výtah začal stoupat vzhůru a Vitkor O´Hara si konečně mohl oddechnout. Vyjel do přízemí budovy, a když vycházel z výtahu, neopatrně drcl do pomenšího muže v kulatých brýlích s modrými skly a s bradkou. Muž měl v ruce vycházkovou hůlku.

„Promiňte,“ zamumlal Viktor O´Hara.

„Nic se nestalo,“ zavrčel pomenší muž podrážděně a nelibě si Viktora O´Haru prohlédl od hlavy až k patě. Potom vešel do výtahu. Viktor O´Hara se neohlížel napravo ani nalevo a spěšně z budovy vyrazil pryč. Když vyšel ven a před vchodem se zastavil. Obloha byla úplně modrá a svítilo sluníčko.

Viktor O´Hara šel pěšky na metro. Že se ho začali sledovat dva nenápadní muži, toho si nevšiml. Jeden z nich byl hodně nachlazený a neustále smrkal do modrého kapesníku.