Nabídka pana Vonka

Kapitola 2

Viktor O´Hara ztrácí iluze.

V nakladatelství Red infermo, kam poslal Viktor O´Hara svůj rukopis, panoval relativně čirý ruch. Miloval béčkové krvavé horory a filmy o zabijácích, komiksy a starou brakovou literaturu. Při psaní své knihy se tímto žánrem inspiroval a napsal béčkový krvavý příběh o vrahovi, který zabíjel turisty, kteří spali ve starém zrekonstruovaném mlýně. Vraždil je tak, že se k nim v noci přikradl a přiložil jim ke spánku majzlík, který jim jediným mocným úderem kladiva zarazil do hlavy. Na svou dokončenou knihu byl náramně pyšný. Připadal si konečně jako opravdový spisovatel. Nazval ji Krvavý týden. Asi v patnácti nakladatelstvích mu ji už odmítli. Doufal, že tady najde větší pochopení, nakladatelství Red inferno se specializovalo na hororovu literaturu.

„Mám tady schůzku s panem redaktorem Hanzalíkem. V pět,“ řekl Viktor O´Hara nesměle, když vstoupil do vstupní místnosti nakladatelství.

Asistentka se podívala na hodinky. Bylo za pět minut pět hodin. „Bude to ale chvilku trvat. Mají redakční radu a nějak se to protahuje. Vydržíte chvilku, doufám?“

Viktor O´Hara přikývl. „Jistě. Rád.“ Klidně celé hodiny, pomyslel si. Cítil v kostech, že nadchází zlomový okamžik v jeho životě. Byl rozdychtěný a plný očekávání. Určitě měl zvýšený tep a možná měl i malou horečku. Dlaně se mu potily, pořád si je střídavě mimoděk mnul a utíral do kalhot.

Asistentka ho usadila do kouta do starého zeleného křesílka s dřevěnými opěradly, která měla na mnoha místech sloupaný lesklý lak. Na jednom takovém místě čísi nehty nějakého netrpělivého sedícího vydloubaly do opěradla docela slušnou díru. Viktor O´Hara po tom místě přejel bříškem svého palce. Tady si někdo může akorát tak zadřít třísku pomyslel si. Ale dál jezdil bříškem po důlku a snažil se na tuto činnost soustředit. Potřeboval se něčím zaměstnat, chtěl přestat být nervózní. Důkladně si prohlížel asistentku, líbila se mu. Co kdyby ji, až dostane dnes smlouvu, pozval na večeři? Mohli by to spolu oslavit. Ale vždyť nemá skoro ani vindru, oponoval sám sobě. Z večeře nebude nic. Leda by z nich hned vyrazil nějakou zálohu. Ale stejně, jak se za chvilku dozvěděl, by z večeře nic nebylo.

Asistence na stole zadrnčel telefon značky Panasonic, na kterém měla nalepenou umělohmotnou červenou berušku. Nějaký vtipálek berušce namaloval fixou tlamu s obrovskými zuby a černými kazy. Asistentka popadla telefon. „Nakladatelství Red inferno. Jé, ahoj, lásko, ne, to nemůžu. To nestihnu, uzavírají ediční plán a říďa chce, abych tady zůstala, kdyby něco. Zatím vychlaď víno a udělej salát. Já pak ty špagety udělám. Pusu. Ahoj.“ Asistentka položila sluchátko a na Viktora O´Haru se usmála. Vzápětí telefon zadrnčel znovu. „Nakladatelství Red inferno. Dobrý den paní Jilková. Prosím? Ne, to určitě ne. Všechny naše knihy mají pevnou vazbu i ta vaše. Žádné levné šunty tady nevydáváme, nebojte. To vám jenom napovídali. Nebojte, mohu se zaručit, váš román bude mít pevnou vazbu.“ Asistentka se usmála na Viktora O´Haru usmála a zvedla oči v sloup.

Mě by to bylo jedno, pomyslel si Viktor O´Hara. Klidně i s měkkou vazbou, hlavně kdyby mi knížku vydali. Třeba mi redaktor Hanzalík za chvíli řekne, že mou knihu Krvavý týden právě schválili a zařadili do edičního plánu. Třeba se tam teď za dveřmi dohadují a hádají, redaktor Hanzalík se do krve rve o to, aby z edičního plánu vyhodili Kinga a místo něho vydali mou knihu, snil. Představoval si, jak redaktor Hanzalík se tyčí nad skrčeným ředitelem a máchá rukou s jeho rukopisem a ječí na redaktora, že si přeci nemůžou nechat ujít takovou příležitost, že jim ho může ukrást jiné nakladatelství a oni potom budou do smrti litovat. Že to bude bestseller, že Krvavý týden bude trhat žebříčky prodejnosti nejméně rok a tak dále a tak dále. A ředitel nakladatelství nakonec přikývne. A redaktor si pozve Viktora O´Haru do kanceláře, kde na jeho stole bude připravená pohádková smlouva a karafa se slavnostním perem, které si redaktor potom dá do skřínky a jednou bude všem pyšně ukazovat, že tímto perem podepsal svou první smlouvu světově proslulý spisovatel Viktor O´Hara.

„Už je v knihárně a samozřejmě, v knihkupectvích bude vše dle časového harmonogramu,“ vytrhly ho ze snu věty asistentky. Kroutila očima ještě víc. „Tak nashledanou,“ řekla a položila sluchátko. Rozhodila ruce a zatřásla jimi v útrpném gestu. „Uškrtit. Uškrtit!“ vykřikla.

„To byla zase Jílková, co?“ zeptala se dívka, která měla na starosti marketing nakladatelství a i při mluvě si okusovala nehet malíčku. Asistentka přisvědčila.

Dívka na marketing se ušklíbla. „Ta volá pořád. Ježibaba. Každý den. Pořád něco.“ Dívka na marketing si přestala konečně kousat nehet u malíčku, otočila se na otáčecím křesle směrem k asistentce a začala se pitvořit. „Už je hotová grafika obálky? A jakým typem písma to bude vysázené? A jakou velikostí? No aby to přečetly i mé starší čtenářky, vždyť víte, že už hůř vidí. A proč tisknete tak malý počet? A nemůže být ta obálka spíš zelená než červená? Víte, já červenou moc nerada. Vypadá to jako politý kečupem. A proč o mých knihách ještě nikdy nikdo nenapsal žádnou recenzi? A proč a proč a proč?“ Dívka opravdu pěkně imitovala hlas jedovaté a zapšklé starší dámy.

Asistentka se rozesmála a i další dvě ženy v místnosti se přidaly. Viktor O´Hara si tam trochu připadal, jako by byl jenom vzduch. Naprosto nedůležitý, že jim nestojí ani za to, aby si před ním dávaly pozor na pusu. Je nicka. Ani nic k pití mu nenabídli. Ani skleničku obyčejné vody z kohoutku. Jenom rozskřípanou zelenou sedačku se zničenými opěradly. Ale to je zatím. Stav dočasný. Po schůzce s redaktorem Hanzalíkem bude vše jinak. I oni, nakladatelství, až zbohatne na jeho knihách, si bude moci dovolit koupit pro čekající nějakou luxusní koženou sedačku. Pak mu budou všichni děkovat. Ale zatím je i bez té pitomé vody. Těžký úděl začínajícího autora.

Asistentka zachytila jeho zoufalý pohled. „Nebojte se, hned to bude,“ usmála se na něho profesionálně. Zkontrolovala si hodinky. „Snad,“ dodala tišeji a povzdychla si. Ten den se pěkně protáhl. Také by se raději viděla už s přítelem.

Pan Redaktor Hanzalík vyšel z jednací místnosti očividně rozčilený a brunátný. „Se na to můžu... fakt se na to můžu. Tady mě už nikdo neudrží, fakt ne. Půjdu do Euromédií a budu se mít daleko líp,“ brumlal si redaktor Hanzalík nespokojeně. Viktorovi O´Hareovi se zvýšil tep. Že by to bylo přesně tak, jak si vysnil? Bojoval snad redaktor Hanzalík za jeho knihu? Přichází rozhodující chvíle. Viktor O´Hara se postavil a šel redaktorovi naproti. Zastoupil mu cestu. „Dobrý den přeji. Tak to jsem já,“ řekl Viktor O´Hara a přátelsky se usmál. Redaktor Hanzalík se zarazil a tvářil se poněkud zmateně. Snažil se Viktora O´Haru někam zařadit a zuřivě si přitom třel palcem a ukazovákem vousy ze svého kníru. „Dobrý den. Promiňte, my se známe?“ zeptal se redaktor opatrně.

„Osobně ještě ne. Máme teď schůzku. Krvavý týden,“ napověděl Viktor O´Hara a povzbudivě se usmál.

„Krvavý...jo, tohleto.“ Redaktor O´Hara na chvilku zavřel oči a když je znovu otevřel, podíval se trochu nešťastně na hodinky. „Ale já, porada se protáhla... je už dost pozdě.“

„Pán tady čeká už půl hodiny,“ řekla asistentka a Viktor O´Hara jí byl za to vděčný. Na druhou stranu trochu znejistěl, protože bylo evidentní, že redaktor by se ze schůzky s ním nejraději vyvlékl. To nebylo moc dobré znamení, to věru opravdu ne. Viktor O´Harovi poklesly koutky úst. Zklamání bylo na něm natolik vidět, že se mu ho redaktorovi zželelo. „Tak pojďte,“ řekl s hlasitým a ostentativním povzdechem a ukázal mu na zavalený stůl opodál.

Žádná soukromá kancelář? Žádná připravená smlouva? Žádné značkové pero, které se bude uchovávat na památku pro příští generace?

Viktor O´Hara trochu rozpačitě vyrazil za redaktorem s utrápeným výrazem. Ten si na něco vzpomněl a zakabonil se. Začal si opět zuřivě tahat za knír. „A taky bych měl o dost víc peněz. O týden delší dovču. A nemusel bych sám dělat korektury,“ přesvědčoval sám sebe, proč tam má s tím seknout. „Vemte si támhle tu sesli.“ ukázal Viktorovi na nedalekou židli na točících se kolečkách.

Hm. Tak zatím rozhodně žádná velká úcta. Četl to vůbec?

Popadl židli s točícími se kolečky na koncích chromových ramen, ale dvě z nich se netočily a tak ji Viktor O´Hara musel naklonit a přivézt ji na funkčních kolečkách. Posadil se na ní a najednou sjel až dolu. Viktor měl najednou hranu stolu někde u hrudě a zíral na redaktora vzhůru jako na krále.

Tak tohle není příliš důstojná a rovnocenná pozice.

Redaktor mávl rukou. „Ten krám už nefunguje. Ten píst stojí za houby. Tady de všechno od desíti k pěti. Půjdu do Euromédií. Tak kde vás... jo tady.“ Redaktor vyhledal ve vysoké hromadě rukopisů ten jeho. Uchopil několik prvních stránek, zkusmo se začetl, jeho oči rychle létaly z jednoho konce řádky na druhý, redaktor se občas uchechtl a občas nevěřícně zakroutil hlavou. Na stránkách byly redaktorovy poznámky. Hemžilo se to tam vykřičníky, otazníky a vlnovkami. Zhluboka si povzdychl a podíval se shovívavě na Viktora O´Haru. „To myslíte vážně? Třeba tady.“ redaktor Hanzalík zabodl prst do stránky, kde byla velká část textu podtržená vlnovkou červenou barvou a jeden z mnoha otazníků a vykřičníků. Tyhle byly obzvlášť obrovské. Začal číst podtržený text. „Vrah přiložil majzlík k ženině spánku. Chvíli slastně natáčel majzlíkem ze strany na stranu. Druhou ruku s palicí natáhl od sebe, aby byl připravený. Prodlužoval tu chvíli před úderem. Jeho tělem projelo slastné chvění. Ta žena byla tak krásná! A on byl jejím osudem! Pánem. On měl tu moc ukončit její život. Žena najednou vycítila šestým smyslem, že se děje něco nekalého a otevřela oči. Vrah se usmál. V jeho těle vystřelila rozkoš. Ruka s palicí máchla, udeřila do majzlíku a ten zajel s krásným křupnutím do ženiny lebky. Z díry v hlavě, proražené majzlíkem, vystříkl mozek a krev. „Ach vy vrahu! Vy ničemo!“ vykřikla zoufalá žena.“ Redaktor Hanzalík v tom momentu přestal číst a otráveně se podíval na Viktora O´Haru. „To myslíte vážně?“

„Prosím?“ zeptal se zmateně O´Hara.

„Jestli to myslíte vážně? Myslíte si, že čtenář je úplný debil?“

„Jak debil? Jak to myslíte?“

„Vy myslíte! Tady, vždyť jsem to četl. Z díry v hlavě vystříkl mozek a krev a ona pak vykřikne vy vrahu, vy ničemo? Její mozek je na sračku a ještě mluví? Co to je za kravinu?“

„No... vždyť... vy si tedy myslíte, že,“ koktal do kouta zahnaný Viktor O´Hara a nevěděl, co na to říct.

„To přece není míněno jako parodie, že ne?“

„Ne,“ řekl sklesle O´Hara.

„Aha. Jenže to tak vyznívá. Místy. A jinde to vypadá, že to myslíte vážně. Vy skáčete z žánru do žánru, jak se vám zlíbí. Nebo spíš vám to mezi žánry kličkuje mimovolně, aniž byste to chtěl. Vždyť i ty vaše postavy jsou naprosto neuvěřitelné. Prostředí vypadá také jako vycucané z prstu. Vaše dialogy, to je hrůza. Prkenné, kožené, takhle se přece, do háje, běžně nemluví! Dovedete si představit, že do vás někdo hustí majzlík a vy mu budete vykat? Vy vrahu, vy ničemo? Bože můj, když tohle čtu nahlas, tak mi to normálně trhá držku.“

„Myslíte?“ pípl zdrcený O´Hara a jeho ramena se svěsila.

„Po dnešním dni, pochybuju, že vůbec ještě myslím, pět hodin jsme se hádali do krve na redakční radě. Ale na ten váš text mi to ještě stačí. Bohužel. Pane, tohle je jak od začátečníka kurzu tvůrčího psaní. Tohle jste přece nemohl myslet vážně, aby se tohle vydalo, že ne? No... jak na vás koukám, tak asi myslel. Ale vždyť vypadáte docela normálně jako soudný člověk. Já původně myslel, že přijde nějaký pacoš puštěný z Bohnic a v koutku úst bude mít stružku slin a bude něco nesrozumitelného drmolit.“

Viktor O´Hara se začal stydět. Díval se někam do podlahy a nebyl v ten okamžik schopný promluvit. Ta ostuda. Asistentka i její kolegyně na marketing dusily smích a snažily se usilovně tvářit vážně. Jejich práce byla zaběhlá rutina, ale tu jim zpříjemnilo nějaké grilování nebohého potícího se autora. Redaktor Hanzalík si zatahal za knír a pokračoval: „Já přečetl jenom prvních dvacet stránek. Na víc jsem neměl sílu, opravdu ne. Hned jsem věděl, že to je ztráta času. Chodí nám sem různé bláboly, ale tohle...“

Viktor O´Hara se instinktivně přikrčil. Hroutil se mu jeho vysněný svět.

„Nebaví vás něco jiného?“ snažil se redaktor Hanzalík najít řešení, když viděl, jak ho to sebralo. „Třeba keramika, malování, vyšívání, nebo nehrajete na něco? Možná by se chtělo vrhnout na něco úplně odlišnýho. Tohle nemá smysl, fakt ne.“

„Myslíte?“

„Hm. Tohle není o tom to přepsat. To je o tom celé to vyhodit. Jediné, co dokážete, v tom máte fantazii dostatečnou, to se vám fakt nedá upřít, je vynalézavost naturalistického popisu vraždění a utrpení. V tom jste jednička. Třeba... kde to vlastně... jo tady. Měla v ústech roubík a v jejích vytřeštěných očích viděl odraz sebe samotnýho, jak se k ní blíží se zapálenou letlampou. Vzpouzela se, ale vše bylo marné. Kovová pouta se jí zařezávala do masa a z rozedřené kůže stékala krev. Ničema si slastně povzdechl. Musí si jí vychutnat. Musí mu vydržet, co nejdéle. Začne s předkrmem. Letlampu namířil k jejím bosým chodidlům a začal ji k nim přibližovat. Nebohá ženština se opět vzepjala, její prsty u nohou s rudě nalakovanými nehty začaly sebou škubat, ale nic ji to nebylo platné. Ničema se zlomyslně uchechtl a začal pálit její kůži. Rozkošnicky našpulil rty a pozoroval, jak její kůže začíná rudnout a potom se svrašťovat, hnědnout a loupat se. Spálená kůže se mísila se spálenou krví a živým masem pod odloupnutou částí kůže, která se začala rolovat jako starý pergament a potom odpadla. Zlosyn odtáhl letlampu a chvíli své mistrovské veledílo pozoroval. To jsou krásné obrazce, vydechl nadšeně. Už se těšil, jak je převede na plátno. V barvě okysličené krve. Jeho psychiatr mu poradil, když ho z léčení propouštěl, že někde prostě musí za každou cenu najít inspiraci a múzu. Potom že zase bude malovat a bude šťastný. A on našel oboje. Múzu chytil a odvlekl do své chaty, aby ji spoutal ve vlhkém sklepě, kde byl jenom červený bojler a železné kruhy přibité velkými hřeby do zdi. Inspiraci také našel. Její škvařící se nohy ho inspirovaly dostatečně. Ano, zase bude moc malovat! Zase bude mít výstavu! Zlosyn se zaradoval. Potřeboval ještě další inspiraci a tak namířil letlampu na její obličej. Co asi udělají její pálící se oči? Prasknou, jako když protrhnete vidličkou nedosmažená volská oka?“ Redaktor přestal číst a musel si oddychnout. Potom ukázku okomentoval: „Fuj. Proboha, kde vy jste se inspiroval, abyste napsal takovouhle scénu, jak úchylný malíř hledá svou inspiraci?“

„Ále v baráku máme jednoho malíře. Je to kamarád. Nechá si říkat Vincent. Jako Vincent van Gogh, víte? Ale jmenuje se Tomáš. Pořád hledá tu svou pravou múzu. Nedaří se mu to. Plácá se v tom. On mi tak někdy připadá jako blázen. Co někdy, skoro furt. Tak jsem si ho tak představoval, kam by až pro inspiraci mohl zajít.“

„Aha. Hm, tak to bych ho nechtěl potkat. Jinak ta scéna... ta je dobře popsaná, což vo to. To je tak zvrácený a naprosto úchylný, až je to zajímavý. Ale to byste musel vyskládat to vraždění za sebe a nic mezi tím. A to jaksi nejde. Vlastní příběh je totální katastrofa. Průhledná zápletka, prvoplánové, žádné překvapení, žádný zvrat, píšete prkenně, blbě se to čte, je to na první pohled upocené. Asi moc chcete, ale to fakt nestačí. Nerad to říkám, vidím, jak vás to drtí, ale někdo to udělat musí. Je lepší se s tím smířit a najít si něco jiného, než se v tom totálně plácat. Když budete psát, budete nešťastný, to mi věřte. Já to poznám.“

Viktor O´Hare mlčel. Redaktor Hanzalík si povzdychl, naklonil se k němu a chlácholivě mu stiskl rameno. „No tak, to bude dobrý. Život jde dál, pane. Svět se nezboří. Každý prostě nemůže být spisovatel!“

Viktor O´Hara mlčel a dál se díval zarytě na podlahu. Redaktor Hanzalík se opět napřímil a narovnal listy rukopisu do hromádky. „Pojďte, uděláme tečku za vaším psaním. Gesto.“ Dívka na marketing mrkla na asistentku. „Á jé, už jde zase dělat gesto,“ zašeptla tak, aby to slyšela jenom asistentka. Ta přikývla a zvedla oči v sloup.

Redaktor Hanzalík se zvedl, uchopil rukopis, otevřel okno a vyhodil ho ven. Jednotlivé listy se rozlétly na všechny strany a začaly se snášet k zemi do zanedbaného dvora, který majitel nenechal vyklízet, protože byl zavřený a mezitím si z něho udělali lidé skládku. Jednotlivé listy rukopisu uchopil vánek, hrál si s nimi, laškovně je převracel, některé listy letěly přímo jako by byly plachtou, jiné se točily ve spirále a padaly k zemi jako sestřelený spitfare, jiné vylétly vzhůru, aby na zem dopadly až o několik bloků domů dále. Viktor O´Hara smutně zvedl oči a pozoroval z okna listy svého neslavného rukopisu. „Byl to jediný exemplář, pane redaktore. A počítač, kde jsem to měl uložený, už nemám. Psal jsem to pět let. Vlastně skoro šest. Dělal jsem na tom skoro každou noc. Šest let,“ řekl zničeně.

Redaktor Hanzalík se zarazil a zaskočeně pohlédl na asistentku. Ta sklopila zrak. S tímhle nechtěla nic mít.

„Mno...,“ vypravil ze sebe redaktor Hanzalík rozpačitě.

Viktor O´Hara se pomalu zvedal, jakoby jeho tělo vážilo několik tun. Když se mu to po nějaké době konečně podařilo, šouravě šel k východu. Redaktor ho šel doprovodit, což nikdy nečinil, jenom u zavedených autorů, kteří měli vysoké prodeje a byli pro nakladatelství klíčoví. Redaktor poplácal Viktora O´Harea po rameni. „Žádná škoda, pane, věřte mi. Upřímně. Co si budeme povídat. Fakt to stálo za hovno.“

„Za hovno,“ zopakoval mechanicky Viktor O´Hara a vyšel ze dveří.