*o*

   Očima upřenýma na duhové nebe se ptala – asi někoho tam nahoře – má-li ještě cenu věřit. Uvnitř v pokoji umírala (vlastně ne, jak by ona sama řekla, odcházela) její matka.

   Její maminka odcházela, protože měla víru. Byla přesvědčená, že stejně tak jako nad jejich planetou nikdy nezapadá slunce, tak ani lidé nikdy nezemřou. Pouze odejdou, aby se objevili někde jinde – ne zrovna na lepším místě - ale jinde ve vesmíru. Její (a téměř celé planety) víra se zakládala na posvátném spisu, který tvrdí, že Kosmostvořitel – spokojen se svým dílem – chtěl obyvatelům této planety udělat radost a dal jim dva dary: nikdy nezapadající slunce (jsou dvě, nikdy se nepotkají), která jim dávají život a radost, a nesmrtelnost. Druhý dar měl však malý háček, neplatil v rámci jedné planety, ale udělal z lidí vesmírné poutníky, kteří mají možnost projít všemi světy a třeba se i vracet. Odchod z jednoho světa se jevil jako smrt, příchod do dalšího jako zrození.

   Ona se ale nedokázala smířit s něčím, co zavánělo pověrami. Nikdo nikdy nedokázal, že život po smrti pokračuje někde jinde. Patřila k těm mladým lidem, kteří věřili jen tomu, na co si mohli sáhnout nebo tomu, o čem měli důkaz. Věděla, že ji její milovaná matka opouští a odmítala se těšit jalovými mýtismi. Možná se na matku i trochu zlobila.

   Sedla si k mamince na postel a hladila její útlou ruku. Nechtěla se s ní loučit, ale věděla, že musí a že si to musí srovnat sama se sebou, jinak to bude bolet přespříliš. Matka spala, ve tváři měla spokojený úsměv. Dcera vzala proužek jemné navlhčené látky a přetřela ležící tvář. Prstem se zastavila na malém červeném znaménku pod pravým uchem, které připomínalo hvězdičku. Vzpomněla si, že když byla malá, taky takové chtěla. Často se mamince vydrápala na klín a neobratnými prstíky ho chtěla sundat a vzít si ho. Maminka ji vždycky se smíchem položila na záda a mazlila se s ní...

   Zůstala u matky celou světlou noc. Brzy nad ránem se dech staré ženy zklidnil, až nakonec ustal docela. Vyšla na terasu a znovu upřela uslzené oči k nebi.

EPILOG

V ten samý okamžik, kdy žena naposledy vydechla se kdesi v Mléčné dráze v soustavě, které říkají Sluneční, na třetí planetě od životodárné hvězdy, narodila holčička s malým červeným znamínkem pod pravým uchem. Psal se rok 1949 a to dítě se pro mě o 29 let později stalo andělem. Kéž jím zůstane dlouho.