Stavba

                                               Sedával kdysi na mém okně sokol

                                               Svým čistým okem hleděl do hlubiny pokoje

                                               Zobákem čeřil ticho na skleněné hladině

                                               Pak ukrojil křídlem kousek nebeského koláče

                                               A zmizel do zelených chrámů

                                               Poprvé tehdy zněly cizí hlasy v zahradách

                                               Jabloně  v ranní rose hořce zaplakaly

                                               Marně svým zpěvem ptáci jejich smutek konejší

                                               Motorů bouře již modrým ránem burácí

                                               Pod lesklým kovem kmeny sklánějí se do věčnosti

                                               Za řevu ocele se slunce koupe v pilinovém dešti

                                               A večer ticho, ptáci nezpívají, je cítit vůně dřeva

                                               Zborcené větve noc svou bledou rukou pohladí

                                               Vítr spadané listí žene stromům na pohřeb

                                               Když vyvanuly vůně zahrad, tak přišli oni

                                               Ti prapodivní tvorové bez nohou a tváří 

                                               Z výšky svých ocelových trůnů boří horizont

                                               V rachotu řetězů a kladiv z rány země srší jiskry

                                               Ze zablácených šrámů už rýsují se první tvary

                                               V kaskádách prachu tlukot vpaluje se do uší

                                               To kostry domů již obrůstají masem cihel

                                               Den ze dne se do oblohy rodí a mají blíže k lidem

                                               Konečně mladí obři pozdvihli své tváře k obloze

                                               Zmizely ohně v lesích a čas obzoru se naplnil

                                               Nad hlavou mraky jak zasněžené mozky předků 

                                               Pod nimi v tichu nebe krouží osamělý sokol