jak jsem se ožral s bukowskim

„Charlesi, dáš si trochu vína,

či vodky?

Pít můžeme z této dámské

polobotky“

Sedíme už třetí den spolu, pijeme

a čas ubíhá příjemně

„Myslím, že tě zbiju“ řekl on

Celý on. My jsme se občas pro nijaký očividný

důvod pouštěli do pěstních soubojů. Většinou jsem

vyhrával já. Byl to už prece jenom starý chlápek

a já zas na vrcholu

„Počkej, starý brachu,

pojez čočky, nebo hrachu“ směji se mu

Žije se nám tu dobře,

likéru nemáme nikdy dosti,

koberec plní se našimi zvratky,

neznáme pojmu střízlivosti,

rostou nám vousy, rostou nám bradky.

Naše hádky se omezovaly na spor o to,

kdo je lepší básník. On tvrdil, že ten,

komu se to rýmuje,

nejspíš holky šmíruje,

no a já jemu vytýkal, že si vymýšlí, že lže až tiskne:

„Myslíš, že někdo věří ti,

že dostals to i do řiti?“

On na to, že to byla fikce, ale že si to

živě představoval

Nejvíc mě štvalo, jak po mě chtěl,

abych řek něco nesmrtelnýho,

a když jsem mu zarecitoval něco od sebe:

Máš ho do tří pěstí?

To máš teda štěstí

na to on:

„Je to kýč, hned to znič!“

Naštval mě. Chtěl jsem mu tu urážku

nějak vrátit. Nejlepší bude posměšná báseň, napadlo mě.

Řekl jsem mu:

Jak debil řveš, jak troje bys měl plíce:

Já Ochlasta jsem, kdo je více?!

To v něm vyvolalo takový záchvat smíchu,

až se usmál k smrti, a já si mnu ruce:

aspoň o jednoho literáta míň

---