Poslední Seveřan - 1. Amnesie

Zšeřelou uličkou se pomalu ploužila krysa. Vedená prvotním pudem hledala v kupkách odpadků, ledabyle pohozených u kraje uličky, potravu. Zvědavě očichala napůl zetlelou mrtvolku jiné krysy, poté ji jako svou večeři zavrhla. Zatočila za roh a ponořila se do další, větší kupy odpadků. To když kolem rázným krokem prošla městská hlídka. Když hlídka prošla, krysa se vyhrabala ven a pokračovala v hledání potravy. Náhle jí čumák naplnil líbezný pach hniloby a rozkladu. Postavila se na zadní a zavětřila. Vousky jí při tom kmitaly. Pach vycházel ze škvírky v budově vedle ní. Ještě naposled zavětřila a pak bez váhání zamířila přímo za zdrojem onoho pachu, jenž voněl příslibem plného břicha. Protlačila se škvírkou a se zapištěním spadla o metr níž. Ocitla se v temné místnosti. Jediný zdroj světla bylo malé okénko vysoko u stropu. Místnost se zdála být naprosto prázdná, až na kupu starých hadrů v rohu. Jediný východ z místnosti tvořily masivní dřevěné dveře. Kousek od hadrů se válel zdroj onoho omamného puchu. Byl jím starý, zelený, plesnivý kousek sušeného masa. Krysa se k němu opatrně přiblížila a zkusmo zatahala. Když se nic nestalo, odhodila zábrany a začala se krmit. Uprostřed její poslední večeře se ona kupa hadrů znenadání prudce pohnula. Krysa nejprve v šoku jen němě stála a poté se pokusila o útěk. Příliš pozdě. Postava, ukrývající se pod hadry, ji už popadla a zručným pohybem rukou zlomila vaz.

Postavou se ukázal být mladý, zubožený muž. Jeho obličej a tělo pokrývala změť starých, zpola zahojených, ale i úplně čerstvých ran. Muž se s heknutím svalil zpět na hadry a jal se zkoumat mrtvou krysu. Obracel jí v rukou, přičichl k ní a zkusmo do ní kousnul. Pak zvítězil zdravý rozum a odhodil mrtvolku do protějšího rohu. Vzal hlavu do dlaní a čekal. Věděl, že přijdou. Vždy přišli těsně se soumrakem. Věděl, že zase budou chtít odpovědi. Odpovědi na otázky, na něž odpověď neznal. Jakoby to přivolal. Chodbou se znenadání rozlehl dupot těžkých bot. Zarachotila masivní železná petlice a dveře se otevřely. Za nimi stáli dva strážní v doprovodu třetího muže. Muž už dávno věděl, že to on bude klást ty otázky. Podle oblečení se jednalo o šlechtice. Z předchozích „rozhovorů“ zjistil, že se jedná o tajemníka a pravou ruku hraběte Encheye.

Jeden ze strážných vstoupil dovnitř, trhnutím postavil vězně na nohy a do rukou mu dal kožený vak naplněný vodou. Vězeň věděl, že ve vodě je něco, co mu dodá sílu přežít další výslech, ale poslušně vypil celý obsah vaku. Téměř okamžitě ucítil, jak mu žilami proudí nová síla. Drobné ranky se zacelily, větší a čerstvější se zatáhly a pokryly je strupy. Když vše dopil, strážný mu vak opět sebral a kývnutím přivolal druhého strážného. Ten vstoupil dovnitř, chytl vězně za druhou ruku a společně ho nešetrně vyvedli na chodbu, kde se k nim připojil i tajemník.

Kráčeli dlouhou, mírně zakřivenou chodbou, osvětlenou pochodněmi, rozmístěnými v pravidelných intervalech, na zdi po jejich pravici. Ve zdi nalevo byly dveře do dalších kobek. Vězeň by nedokázal říct, zda jsou prázdné, nebo jestli v nich jsou další jemu podobní. Popravdě řečeno, ani to zkoumat nehodlal. Kráčeli rychlým, stejnoměrným tempem a tajemník postupně zhasínal pochodně, které míjeli, takže se zdálo, jakoby je pronásledovala tma, hrozící je každým okamžikem pohltit. Během chvilky došla skupinka k dalším dveřím. Tajemník je odemkl velkým bronzovým klíčem z kroužku zavěšeného u opasku. Za nimi se nacházelo široké točité schodiště vedoucí nahoru. Pomalu vystoupali nahoru a vynořili se v další chodbě. Ta byla o mnoho prostornější, než chodba u kobek. Zamířili ke dveřím přesně naproti východu ze schodiště. Vězeň věděl, že za nimi se nachází mučírna. V praxi to znamenalo dubový stůl s křeslem, židlí a spoustou nástrojů mající jediný účel – působit bolest.

Jeden ze strážných vězně nešetrně posadil na židli, zatímco druhý se postavil za ni. Tajemník se pohodlně usadil do křesla za dubovým stolem.

„Takže,“ odkašlal si tajemník a pokračoval. „Jistě už víš, co tě čeká, pokud uspokojivě nezodpovíš mé otázky. Takže co kdybys nám oběma ušetřil čas a rovnou mi řekl, co chci vědět. Narozdíl od tebe mám totiž lepší věci na práci, než tady s tebou bezvýsledně trávit večery.“

Vězeň se na tajemníka zadíval a sípavě odpověděl. „Říkal jsem ti to už minule, předminule, dokonce, i když jste mě sem přivedli. Já si nic nepamatuju!“

„Ano, pamatuju si tu historku, kterou nás krmíš už od prvního dne. Snad jsi ale nečekal, že ti jí uvěříme,“ ušklíbl se. „Proč jsi spáchal atentát na hraběte?“

„Nevim sakra, nevim! Nepamatuju si to! Ale nejspíš jsem důvod ani nepotřeboval.“ Tajemník kývl na strážného. Ten se zle usmál, nasadil si rukavici, která byla součástí kroužkové zbroje a prudkým úderem uhodil vězně do obličeje. Ten by se setrvačností zhroutil ze židle, kdyby ho druhý strážný nedržel.

„Tak znova.“ Ozval se tajemník s nádechem škodolibé radosti v hlase „Proč jsi se snažil zavraždit Encheye?“

Vězeň se místo odpovědi na tajemníka jen útrpně podíval. Tentokrát nepotřeboval strážný žádnou pobídku. Dvakrát vězně opět uhodil do obličeje a přidal i ránu pěstí do břicha. Vězeň se na židli svíjel v křeči a lapal po dechu. Po chvíli popadl dech, vyplivnul na zem chuchvalec rudé krve a opět se vzpřímeně posadil. Otázky poté nabraly rychlý spád.

„Kdo jsi? Pro koho pracuješ? Proč jsi ho chtěl zabít? Kdo ti pomáhal? Kolik vás bylo?“ Tyto a spoustu dalších stále dokola. Každou otázku následovala odmlka, vyplněná několika sekundami ticha, což byl vždy signál pro strážného, aby vězně uhodil.

Po půlhodině výslechu byl vězeň na pokraji zhroucení. Bezvědomí se pomalu blížilo, ale vězeň ho vítal, jako osvobození od této reality. Vítal ho a v duchu žádal, aby už konečně přišlo. Nakonec musel přetrpět několik dalších minut výslechu, které mu připadaly jako věčnost, než toužebně očekávané bezvědomí přišlo. Panenky se mu protočily a on se bezvládně zhroutil ze židle na zem, pokrytou cákanci krve.

Tajemník se zamyšleně poškrábal na své pěstěné bradce, než rozkázal odvést zmučeného vězně zpět do cely.

Když se vězeň druhého dne probudil, první, co ucítil, byla neskutečná bolest po celém těle. Vystřelovala mu do hlavy a tam se zabodávala jako tisíce rozpálených jehliček. Podle polohy úzkého obdélníku světla poznal, že je brzké odpoledne. V bezvědomí tedy strávil celou noc a víc než půl dne. Opatrně se zkusil nejprve pohnout a posléze i postavit. S úlevou zjistil, že nejspíš nemá nic zlomeného. Na zemi u dveří byla položená dřevená miska s vodou, kousek napůl plesnivého chleba a červy prolezlý, uboze mrňavý kousek masa. Vrávoravým krokem přešel celu k tomuto téměř děsivému jídlu. Chvíli se na něj pátravě díval, poté potlačil hrdost, překonal sebezapření a začal ho spořádávat. Dalo mu nesmírnou práci každé sousto nevyzvrátit na holou zem, ale nakonec ho dojedl. Pak se vrhl na vodu. S jistým pocitem úlevy, ale paradoxně i zklamání, zjistil, že je to opravdu jen obyčejná voda, bez jakékoliv příměsi léčivého lektvaru. Po jídle se opřel o zeď, vzal hlavu do rukou, zavřel oči a mermomocí se snažil proniknout vlčí mlhou, zahalující jeho vzpomínky. Tušil, že další podobný výslech může být klidně jeho poslední. Neměl v plánu cokoliv prozradit, i kdyby amnézie pominula, ale rád by věděl, proč vlastně umře v téhle kobce, nebo při výslechu s potměšilým tajemníkem. Soustředil se na odblokování vzpomínek, tak urputně, že dokonce zapomněl na chvíli dýchat. Žádný výsledek se ale nedostavil. Stále nevěděl nic, dokonce ani takovou základní věc, jako je jeho jméno. Po chvíli marnou snahu vzdal.

Den utíkal, jako všechny předchozí strávené v této zatuchlé kobce, nesnesitelně pomalu. Vězni to nevadilo, dokonce byl tomu rád. Myšlenky mu postupně sklouzávaly k faktu, že navečer ho čeká další kolo výslechu. Když si to uvědomil, srdce mu v hrudi sklouzlo níž. Na okamžik zauvažoval o sebevraždě, ale zavrhl to, jako absolutně zbabělý čin. Jestli má zemřít, tak ne vlastní rukou. Den pozvolna utíkal, obdélník světla se posunoval po stěně dál a dál a postupně tmavnul. Když zmizel úplně, ozvaly se na chodbě kroky. Vězeň vstal od stěny, kde seděl opřený zády a čekal. Zaslechl starý známý zvuk, jak se zvedala těžká petlice a dveře se otevřely. Za nimi stál jediný strážný. Vězeň překvapeně zamrkal. Bylo to totiž poprvé, co pro něj přišel někdo jiný, než dva strážní v doprovodu tajemníka. Zatímco přemýšlel, co to pro něj znamená, strážný vešel dovnitř, chytl ho za paži a vedl ven.Vězeň mezitím shledal, že strážný ani nenese obvyklou dávku vody s léčivým lektvarem. Strážnému vězňův pohled neušel.

„Dneska žádnej lektvar, pacholku,“ sdělil vězni a zle se usmál. „Už ho nebudeš potřebovat.“ Víc k tomu neřekl a jen se po celou cestu pochechtával, jakoby věděl něco, co ho nadmíru potěšilo.

Došli k mučírně. Strážný otevřel dveře, strčil vězně dovnitř a opět je zavřel. Sám zůstal venku. Za dubovým stolem už seděl tajemník. I on měl na tváři úsměv, který nevěstil nic dobrého. Vězně ale upoutala postava, stojící za tajemníkem. Byla oblečená v hnědé kutně s kápí. Tu měl hluboko staženou do čela, takže mu nebylo vidět do tváře. Kutna byla přepásána dvojitým opaskem zelené barvy. Sponu tvořila stylizovaná vlčí hlava.

„Á, koukám, že už sis všiml našeho hosta,“ ozval se tajemník. „Víš přece kdo to je, ne?“ Zasmál se, když na něj vězeň upřel tázavý pohled. „Já zapomněl, ty si na nic nepamatuješ,“ usmál se ještě víc. „Seznam se s Sheyem. Není to jeho pravé jméno, ale to nevadí. Důležité je, kdo to je. Tady Shey je totiž kněz, sloužící Deuronovi.“

Zvuk toho jména spolu s knězovým oblečením způsobilo, že vězni cosi v hlavě zapadlo na místo a jemu se podlomily kolena.

„Že by si pan zapomnětlivý nakonec vzpomněl?“ Tajemník vypadal, jako by ho to upřímně pobavilo.

Vězeň strnule stál, neschopen pohybu, či jakéhokoliv slova. Byl by raději, kdyby si nevzpomněl, ale asi to bylo jedno. O kněžích boha smrti Deurona kolovaly strašlivé historky. Nejhorší bylo, že většina byla pravděpodobně pravdivá. Prý se se slibem věrnosti Deuronovi dobrovolně zřekli vlastní duše, výměnou za magické schopnosti děsivých rozměrů. Údajně dokázali žít déle než normální smrtelníci a bylo je velice těžké zabít.

Tajemníkovi neušel záblesk poznání ve vězňových očích a pobaveně se usmál. „Ale, ale. Další znovu objevená a hluboko zasutá vzpomínka? Dávám ti poslední šanci. Řekni, co chci vědět, a dostaneš možnost rychlé smrti. Mlč, a...,“ odmlčel se a výmluvným pohledem se podíval nejdříve na kněze a poté zpět na vězně. Chvíli se beze slov měřili očima, až tajemníkovi došla trpělivost. „Sám sis zvolil. Můžeš začít.“ Poslední dvě slova už nepatřila vězni, ale postavě v kápi za tajemníkem. Kněz pomalu obešel stůl a postavil se přímo před vězně, položil mu ruku na temeno hlavy a ještě jednou se ohlédl na tajemníka. Když přikývl, začal kněz potichu zaříkat.

Vězeň nejprve necítil nic, poté ho však začala pálit pokožka hlavy na místě, kde se ho kněz dotýkal. Spolu s tím mu v uších znělo hučení, které mu znemožňovalo přemýšlet. Pálení pokožky se stupňovalo. Vězeň se rozhodl neudělat nikomu radost tím, že by křičel, prosil o slitování, nebo se snížil k planým výhrůžkám. Jak však pálení sílilo, bylo čím dál těžší toto předsevzetí dodržet. Svaly se mu začaly křečovitě stahovat. Nějakou částečkou mysli si všiml, že se tajemník směje. Pokoušely se o něj mdloby. Vězeň se jim vzpíral až do té doby, kdy si uvědomil, že mdloby znamenají úlevu. Poddal se jim. Poslední vjem, než se propadl do slastného bezvědomí, byl ostrý záblesk světla a rachot sesouvajícího se kamení.