Smrtí nebo mírem 7. část

Charkov

 

 

Wolf se vrátil s municí k našemu kulometu; přitáhnul několik krabic s náboji a bednu s granáty.

„Tady se snad bude něco dít a budeme moct nakopat prdel pár rusákům.“ Radoval se Miller a my ostatní se po sobě udiveně dívali, neboť jsme si patrně všichni mysleli, že to Millera s příchodem podzimu přejde, ale spíše jsme čekali, že zemře hrdinskou smrtí. Zatímco on nepadnul ani se neunavil, my už jej nekomentovali a dokončovali jsme zákopy a bunkry a vylepšovali své kryty.

„Kdybych někoho nakop, …tak snad přídu vo hnátu, jak jí mám zmrzlou.“ Procedil přes zuby Wolf a dodal: „A eště, že tady nejsou žádný buchty, protože v tomhle, bych ptáka stejnak nevytáh. Moc ho lituju, když du chcát.“

Pak se zvedl a vylezl ze zákopu, rozhlédl se do našeho týla, kde panoval čilý ruch – ženisti stěhovali všemožné zátarasy, kotouče ostnatého drátu a bedny různých velikostí.

„Vim, jak na tu posranou zimu. Možná sme zachráněný brácho!“ Odběhnul někam do onoho chaosu. Já se věnoval zbrani, aby v případě ruského útoku byla připravena chrlit olovo.

Wolf byl pryč asi hodinu a náhle se přiřítil zpět. Stejně, jako když odcházel, rozhlédl se po okolním dění a zahučel dolů.

„Něco nesu brácho! Zahřejem se! A ty se konečně vychrápeš, protože už mě budíš těma svejma nekonečnejma nočníma pochůzkama!“ Pomalu rozevíral kabát a začaly se objevovat dvě lahve, na každé straně jedna. Byla v nich čirá tekutina. „Vodka, … pro tebe brácho.“ Usmál se a podal mi jednu láhev „Musíme bejt ale opatrný. Nikomu to zbytečně nepovídej a hlavně se nevožrat.“ Mrknul na mě a zubama vytrhnul špunt z láhve, přičichnul, ochutnal a naznačil, že se jedná o vybranou lihovinu.

„Kdes to tady vzal?“ Konečně jsem se zmohl na otázku.

„V Charkově.“

„Cože? Tos přišel v Charkově do krámu a řekl si: Dobrý den, dvě vodky?“

„Ne! Řek sem, dvě vodky a cigára.“ A podával mi zapálenou cigaretu.

„Wolfe neblbni, kdes to vzal?“

„Hele, v Charkově je jeden provianťák, co vodkoupil značný množství tohohle chlastu vod kluků z pěchoty, který to někde vyštrachali při dobejvání města a nemohli to najednou vypít ani unést dál. Spokojenej?“

„Jo, sem spokojenej. Dík.“ Otevřel jsem svou láhev a přičichl; vážně nevoněla špatně, tak jsem ochutnal. Moment!

„Moment! Nejsem spokojenej.“

„Co je zase?“ Naježil se Wolf.

„Co to stálo? Kdes na to vzal? A co ti dlužim?“ Vyhrknul jsem a vodka mě pálila v krku a hřála v žaludku.

„Do hajzlu, křížovej výslech. … Stálo to dost, ale ňáký prachy mám. … Co bylo to poslední? … Jo! Co mi dlužíš? Nedlužíš mi nic. Teď jsi spokojenej?“

„Dobře, dobře kamaráde, ale máš to u mě. Máš to u mě.“

Napil jsem se ještě dvakrát a svět se zdál být dosti příjemný i v této zimě a nehostinné krajině uprostřed války. Wolf vedle mne vypadal úplně stejně spokojen. Zašpuntoval jsem svou láhev a dobře ji uschoval do přikrývek, aby se snad nedejbože nerozbila a kouřil jsem darovanou cigaretu. Ve chvíli, kdy jsem ji típal vedle sebe do hlíny, mi došlo, že mám dnes v noci hlídku a už je tma. Hlídku na předsunuté pozici mám mít od dvou rána do čtyř. Najednou jsem s povděkem zjistil, že vodka, která doputovala do žaludku, plní přesně tu funkci, jež Wolf avizoval. Cítil jsem teplo a byl jsem příjemně unaven. Zbývalo několik hodin na spánek, pokud se něco nestane, nebo nás nebude Wolnner otravovat.

„Měls pravdu Wolfi. … Jdu spát.“ Přiznávám, když se balím do přikrývek. Za moment opravdu usínám.

 

Jsi tak něžná a nebezpečná zároveň. Ty si to můžeš dovolit. Kam půjdeme dnes? Raději k tobě, já nemám zatopeno a nemám ani kafe. Nemohla by sis dát ráno kafíčko. Jdeme ulicí nahoru a díváme se do výloh. Vypadáme, jako když k sobě patříme. Ale my k sobě asi patříme. Milujeme se, svěřujeme se navzájem a pomáháme si...

„Franzi, … Franzi! Pojď už, chtěla bych stihnout kapelu v Šanově.“

Miluješ hudbu a mrzí tě, že u vás se tolik nehraje.

„Franzi? … Franzi, ty čuně takhle se živit uprostřed noci!“

Naoko se zlobíš a pak se ke mně přidáš, když v noci plením tvé zásoby.

 

„Franzi! Franzi! … Kurva Franzi ty si úplně gumovej! Stávej! Zbuď se!“ Wolf už se mnou notnou chvíli třásl a snažil se mne probudit zpět k životu. Vodka a únava vykonala své.

„Průser brácho!“

„Co je? Musim na hlídku.“

„Drž hubu brácho! Naše družstvo má naklusat k Wolnnerovi.“

Vydrápali jsme se ze zákopu a rychle mazali k Wolnnerovi. Cestou jsem se snažil upravit do stavu hodného příslušníka Wehrmachtu. To, že je voláno jen naše družstvo nás znepokojovalo, navíc jsem byl ještě pod vlivem alkoholu a totálně rozespalý. Dříve by se mnou tak malé množství alkoholu nic neudělalo, ale nepil jsem už poměrně dlouho, moc jsem nejedl a navíc jsem spal pouhé dvě hodiny, jak mi později sdělil Wolf.

„Mám pro vás pánové speciální úkol.“ Začal zpříma Wolnner.

„Doteď jsme buď někam útočili nebo seděli v dírách a bránili se. Vybrali jsme vás, protože si myslíme, že to uděláte nejlíp ze všech. Máte dosud kupodivu nejmenší ztráty ze všech a bohatý zkušenosti v boji. Takže: Tady Feldwebel Adler vás povede do ruskejch zákopů, tam chňapnete alespoň dva komunisty a přivedete je živý sem k nám. Potřebujeme zjistit, jak to u nich vypadá. Podrobnosti vysvětlí Feldwebel Adler. Děkuji pánové, můžete jít.“

Adler se zatvářil hořce, pokynul nám, abychom opustili místo a následoval nás. Opodál jsme se kolem něj shromáždili a on před námi rozložil mapku se zákresy ruských linií, v níž byl viditelně zvýrazněn nějaký bunkr. Nervózně jsme očekávali, co nám řekne.

„Tenhle bunkr.“ Zapíchl prst přesně do zvýrazněného místa. „To je náš cíl. Tam se musíme dostat, překvapit ty parchanty a odtáhnout je.“

„Jak se tam na ty komouše dostanem?“ Nedočkavě se začal ptát Miller a očima dychtivě propichoval mapu.

Adler jej zpražil pohledem a pokračoval dál podle svého. „Přesně o půlnoci začne dělostřelectvo a bude to trvat dvacet minut. My se budeme plazit a za čtvrt hodiny musíme bejt u jejich linie. Pak máme pět minut na všechno. Hodíme granáty, skočíme sem!“ Jezdil prstem po mapě. „Tady budou Nowak s Pechsteinem a budou hezky kosit všechny případný návštěvníky z týla. My poběžíme kousek sem a tady je naše místo.“ Prst se vrátil k nejvýraznějšímu místu na mapě. „Vlítnem dovnitř, půjdu první, to řikám hned teď, aby to bylo jasný. Pak čapnem ty ksichty a mažem zpátky. Cestou seberem Pechsteina s Nowakem a hurá domů.“

Nestačili jsme se divit. Podobnou činnost doposud prováděly speciální oddíly, ale už se začaly projevovat těžké ztráty a my byli v našem sektoru mezi nejzkušenějšími.

„Jdeme nalehko, vemte víc granátů. Ve tři čtvrtě na dvanáct je sraz. Dotazy?“

Dotazy nemáme a rychle běžíme připravit výzbroj. Máme ještě trochu času, takže znovu čistím kulomet, aby nás třeba nezklamal, pokud ho bude potřeba, trojnožku nebereme – budu střílet ze sklápěcího stojanu na zbrani, Wolf si bere a čistí pušku, se kterou se bude muset ohánět, zkouší nasadit bajonet. Všechno je v pořádku a naše nervozita vzrůstá každou minutou.

Myslíme, že jsme vydrželi už dost dlouho žít v bitvách a doufáme v nárok na další šanci. Na druhou stranu si všichni uvědomujeme to, co říkal Wolnner: Máme prozatím jedny z nejmenších ztrát. Vypadáme, jako dobrá četa, ale možná máme jenom štěstí a to s námi nejspíš nebude věčně.

Ve tři čtvrtě na dvanáct se všichni scházíme kolem Adlera. „Odteď absolutní ticho! Upevněte si všechny přezky, kvéry držte tak, aby necinkaly o cokoliv! Našlapujte opatrně a držte hubu.“

Adler vyrazil souběžně s našimi zákopy a my za ním. Někteří spící vojáci se budili, jak kolem nich procházelo množství nohou a divili se, co se to děje, ale my nemohli mluvit, abychom jim vysvětlili, že se nic neděje, že jen jdeme pokoušet štěstí. Jen jsme na ně ukazovali gestem ukazováčku před ústy, že mají být zticha, aby ani oni nevzbudili žádné podezření v nepřátelských liniích.

Po několika desítkách metrů Adler seskočil do zákopu a počkal až budeme všichni dole. Rukou naznačil: Držte hlavy dole!

 

Všichni se skláníme. Postupujeme v řadě za Adlerem spojovacím zákopem. Jsme na úrovni předsunutých pozic. Teď jsem už dokonale probrán ze spánku i z lehkého alkoholového opojení. Mrzne a srdce mi buší jako o závod. Uvnitř hlavy cítím horkost jako v parním kotli, ale nos a tváře mi mrznou. Klečíme, zíráme a čekáme na záblesk.

TEĎ! Obrovitý záblesk v našem týlu. Je dvanáct. Adler se otáčí k nám. Přelétávají nás první šrapnely.

"Změna plánu! OD ZAČÁTKU BĚŽÍME! NA ZEM PUDETE AŽ NA NÍ BUDU LEŽET JÁ! JASNÝ?“ Všichni souhlasně přikyvujeme.

Na ruské pozice dopadají první projektily a vyhazují do vzduchu zem a kusy stromů a trámů, objevují se ohnivé koule a stávají se pozadím pro siluety pěšáků vyhazovaných do vzduchu a umírajících v bolestech. Stojím předposlední v řadě a sleduji, jak Adler vylézá na předprseň a odbíhá mi z dohledu, následují ho další a další. Sápu se taky honem za nimi nahoru. Dělostřelci se činí, vypadá to, že máme za zády několik baterií různých ráží. Běžíme v houfu, Adler kluše lehce přikrčen před námi. Žádná palba z ručních zbraní, jen naše děla drtí ruské linie. Klopýtáme zemí nikoho. Nebezpečně se blížíme naší palbě – tam je to místo. Adler padá k zemi. Dobíháme k němu a zaléháme též. S tvářemi choulícími se co nejvíce ke zmrzlé půdě čekáme na přenesení dělostřelecké palby. Adler kontroluje čas, má obličej zkroucen do šklebu, který vypadá jako úsměv, ale těžce oddechuje a rozhlíží se kolem. Signalizuje, že přišel čas nasadit bajonety. Zvedá se, vyráží a my za ním. Seskakuje jako první do zákopu a dopadá na záda krčícího se ruského vojáka. Ten je pokropen dávkou ze samopalu. Miller dopadl vedle ruského desátníka, ten si ho všimnul a sahá po zbrani. Miller dělá dva rychlé kroky a nabírá desátníka bajonetem mezi žebra, vytahuje a bodá ještě několikrát. Tasím granát, odjišťuju a házím do svého sektoru. Nechci se rvát tak jako Miller tváří v tvář. Granát exploduje a ozve se zvířecí řev. Seskakuju dolů a mířím tam, kam jsem hodil granát a odkud se ozývá ryk. Je to šílenost. Wolf seskakuje za mnou a vidí, že se mi nechce jít první. Natahuje pušku a prosmýkne se kolem mne zákopem. Jdu hned za ním. Nám určená pozice je tři metry odtud za ohybem. Řev se stále ozývá a my vystupujeme opatrně za roh. Už je vidět. Muž s rozpáraným břichem, držící si střeva v dlaních a vydávající ten šílený zvuk. Můj granát mu rozčísl břicho. Wolf v jedné sekundě bez velkého přemýšlení střílí přímo do mužovy hlavy a ukončuje jeho i moje trápení. Vyklápím stojánek a zaujímám určenou palebnou pozici. Wolf je vedle mě s puškou a bednou se zásobníky. V mém palebném poli se nic nehýbe. Dělostřelecké granáty teď dopadají kousek dále od nás, ale rusové netuší, že jsme u nich na návštěvě, takže raději ještě drží hlavy dole. Ostatní se tak celkem bez větších obtíží blíží k bunkru. Cestou masakrují tři ruské pěšáky choulící se v díře u kulometu. Miller s Lenzem je postříleli tak, jak tam leželi ukrývajíc se před střepinami. Adler dobíhá k bunkru a Miller s Lenzem jsou mu v patách; opatrně nahlíží a pak trhnutím otevírá dveře. Uvnitř sedí tři muži na lavicích uprostřed nevelkého prostoru, dva z nich jsou zády. Vlevo jsou další dva a drží samopaly na kolenou. Jakmile se Adler objevuje v místnosti ti dva vlevo reagují a snaží se zahájit palbu směrem ke dveřím. V tom okamžiku je Adler provrtává dávkou. Zbývající tři chlapy jsou komisaři a kupodivu ihned zvedají ruce. Miller a Lenz je bleskově prohledávají. Adler šmejdí a hledá dokumenty, mapy nebo cokoli. Nic. Ženou komisaře ven, směrem k nám. V mém sektoru čisto, ještě jsem nevystřelil. Už je slyšíme. Hlava! Hlava nad úrovní terénu. Ruská hlava. Natahuju. Další hlavy. Pálím na ně krátkými dávkami a vracím je zpět dolů. Wolf mi už klepe na rameno, musíme vypadnout. Poslední dávka. Zvedám zbraň, otáčím se a chci podat ruku Wolfovi, který stojí už nahoře nad zákopem. Dva metry ode mě se zjevuje Rus, řítící se na mě s nasazeným bajonetem a dodává si odvahu řevem. Střílím od boku a kupodivu zasahuji. Rus je odhozen pěkný kus zpátky a má rozseknutý hrudník mým olovem. Jeho krev se rozlévá po zemi, on se však ještě hýbe a snaží se, aby mě zahlédnul. Otáčím se na něj v okamžiku, když vylézám za Wolfem. Dlouho žít nebude. Pelášíme zpátky k našim a vpředu před námi je vidět Adlera s Lenzem a Millerem, jak před sebou ženou tři komisaře. Nikdo po nás nestřílí, jsou zřejmě dokonale překvapeni a my máme opět štěstí.

 

Napadali jsme všichni zpět do našich zákopů a já se začal smát. Najednou mi to přišlo jako klukovina, jako když jsem v létě u babičky kradl meruňky u sousedů a povedl se mi dobrý lup, nebo když jsme s Karlem oškubali v kartách nějakého lva salónů a ještě ho tak zesměšnili před přítomnými dámami. Řehtal jsem se jako blázen, protože povolilo napětí a možná jsem měl i pocit, že jsme dokázali něco nečekaného. Se mnou se řehtal i Wolf, pak i Lenz a ostatní se taky přidávali, dokonce i Adler se zasmál a s kroucením hlavy odcházel podat hlášení. Byl to osvobozující a očišťující smích, který z nás vymyl poslední zbytky stresu z předchozí riskantní akce.

Komisaře jsme předali na štáb k výslechu a svalili jsme se na své přikrývky. Za okamžik jsem upadl do tvrdého a zaslouženého spánku, který však trval pouze hodinu, neboť mne ve dvě vzbudili na hlídku, kterou zapomněli přepsat v rozkazech na někoho jiného a bylo tedy nutno se podruhé té noci probrat a jít si zahrávat s válkou. Kdo by byl na hlídce, kdyby mě v akci zabili?

Nic naplat, došel jsem do předsunuté pozice ke kulometu a převzal hlídku. Provedl kontrolu zbraně a nábojových pásů, kouknul po signální pistoly pro případ, že budu muset zburcovat ostatní. Můj předchůdce na stráži se ztratil ve spojovacím zákopu a možná už zalézá do přikrývek. Byl mráz a třásl jsem se. Měl jsem před sebou dvě hodiny v mrazu, tmě a samotě a taky ve vlastních myšlenkách, sám s vlastním strachem a vlastními otázkami. Prohlížel jsem terén před sebou a kus vpravo byla ta část země nikoho, po které jsme před dvěma hodinami běželi a nad námi létaly šrapnely. Teď tam panoval klid, jakoby se nic nestalo. Jako bychom nepozabíjeli několik nepřátel přímo v jejich krytech a neunesli tři jejich komisaře a to nezmiňuji ty, které povraždila dělostřelecká palba. Byla hodně tmavá noc a Rusy tam vpředu bylo možno jen tušit. Neustále jsem se snažil a kontroloval prostor před sebou, neboť mně ovládnul strach z tichých nočních ruských přepadů.

Slyšeli jsme strašidelné příhody z jiných sektorů fronty o tom, jak našli ráno podříznuté vojáky nebo taktéž unesené, ale v tichosti. Přikradou se pod rouškou tmy a přinesou smrt. Cítil jsem, jak mi těžknou víčka; prožil jsem toho dnes už moc – po dlouhé době vodka, první noční přepad v zákopech nepřítele, málo spánku a teď tahle zpropadená hlídka. Pohledem jsem znovu zkontroloval signální pistoli. V zápětí jsem zaslechl nepatrný, téměř neslyšitelný zvuk, podobný cinknutí kovu o kov. Přejel mi mráz po zádech a zátylku. Okamžitě jsem zbystřil a projížděl pohledem znovu vše, co jsem si zapamatoval z předchozího sledování. Nezdálo se, že by se něco pohnulo nebo změnilo. Moje smysly byly zapnuty na sto procent. A znova ten zvuk. Cink! Sáhnul jsem pro signální pistoli a připravil se k palbě. Teď nebylo vidět ani slyšet nic podezřelého. Mám vystřelit světlici? Když vypálím nazdařbůh a vyvolám planý poplach, budu terčem posměchu a budu za největšího sraba. Když nevystřelím, možná zemřu a se mnou i další. MÁM VYSTŘELIT SVĚTLICI? Zmáčknul jsem spoušť, světlice vyletěla vysoko na nebe, rozžehla bílé světlo a proměnila mrazivou noc v den. Ten pohled mne šokoval. Přímo přede mnou, asi patnáct metrů daleko, silueta ruského přepadového družstva, které se asi snažilo oplatit nám stejnou mincí. Jejich silueta se rýsovala v bílém světle na pozadí temně černého lesa a já ihned natáhnul kulomet a zahájil palbu. Rachot kulometu se zasekává do ticha noci, ale nejsem dlouho sám, ozývá se palba z ručních zbraní zleva i zprava a naproti nám se začínají vynořovat další a další stíny. Nebylo to jen družstvo. Létali granáty a to v obou směrech. Mě se zatím dařilo čistit prostor před sebou. Rozpoutal se boj v celém našem úseku. Rusové se na nás vrhli v mnoha vlnách. Přiběhl ke mně pomocník, který nabíjel a připravoval pásy, protože to vypadalo na delší boj. Kosil jsem dál hordy Rusů. Na nebe vylétly znovu světlice, abychom si na ta jatka pořádně posvítili. Někde seskočili Rusové do našich zákopů a rozhořel se boj muže proti muži.

Adler byl překvapen statným Rusem přímo vedle sebe, střílet nemohl, mohl by totiž zranit někoho z nás, chňapnul po lopatce a jednou ranou přerazil Rusovi vaz. Jeho hlava se v nemožném úhlu sklopila k zemi a v zápětí jeho tělo padlo. Pak pokračoval v palbě na přibíhající Rusy jako šílenec, vyměňoval zásobníky a povzbuzoval ostatní k palbě.

Já jsem byl vpředu odtržen od našeho družstva, ale neměl jsem na výběr. Bojoval jsem o zachování svého života a tak jsem pálil dlouhými dávkami na řady pěchoty, které se opakovaně objevovaly v mém palebné poli. Moje olovo odhazovalo muže a lámalo je v půli, padali přes sebe a vynořovali se další, aby položili život za vůdce Stalina. Můj neznámý pomocník vykonával svou práci kvalitně a svižně a ještě stíhal házet na přicházející ruskou pěchotu granáty. Fronta žila naplno a roztočila vražednou mašinerii. Za zády mi zahřmělo a začaly explodovat první dělostřelecké granáty v ruských masách. Někdo konečně povolal uzavírací palbu. Hlaveň kulometu byla rozžhavena nepřetržitou několikaminutovou palbou. Teď už nás nebylo třeba a o zbytek se postarala děla. Ta se činila i přes to, že už to nebylo nutné a pouze přeorávala zem a rozhazovala mrtvá těla, která přemisťovala z místa na místo. Byla to nechutná podívaná.

 

Všechno jsem zpustil já svou světlicí, ale nebylo jiné volby. Buďto oni, nebo my! Chci si ještě dopít svoji láhev vodky a zkusit ještě další den bojovat o svůj život, o naději na návrat domů. Proč mně to nutíte dělat pořád znova? Zabíjet … vraždit!

 

Zbytek noční hlídky utekl rychle, neboť se stále něco dělo. Čistil jsem kulomet, doplňovala se munice a všude kolem panoval čilý ruch. Když mě přišli vystřídat, měl jsem pocit, že už nemusím jít spát, ale rozhodl jsem se natáhnout a dát si ještě alespoň jednoho loka vodky.

 

Wolf už zase spal po boji – náš kulomet uveden do naprostého pořádku a připraven na odražení dalšího ruského útoku. Usmál jsem se. Wolf vypadá tak bezstarostně, ale jako voják plní všechny své povinnosti. Nadělá kolem poměrně dost řečí, ale úkol vždy splní. Dokonce i během výcviku, kdy jsme společně pikali za Wolfovu prostořekost a moje počáteční špatné výsledky při fyzické přípravě. Je dojemné, jak si zastřílel z naší zbraně a hned ji obstaral a připravil a pak absolutně nevzrušen uplynulými krvavými minutami zalehl k zaslouženému spánku. Co ty jsi za náturu Wolfgangu Pechsteine? Co ty jsi vůbec zač? Říkal jsem si ležíc ve svých dekách s lahví vodky. Co o tobě vím Wolfe? Jsi z Rostoku. Tvoji rodiče žijou někde na vesnici a nevídáte se. Pracoval jsi na venkově v zemědělství. Pak si odešel do města. Ve městě jsi se živil … ? Čím ses vlastně Wolfe živil? Tos mi nikdy nesdělil, čím se živíš. Z čeho máš peníze a výdělek? Vím, že máš … vlastně MĚL jsi byt. MĚL jako my všichni ostatní. My MĚLI byty, ale jsou tu jiní, co MĚLI manželky a děti a milující rodiny.

Co teda děláš Wolfe? Musím se tě zeptat, … až se vzbudíme.

Usínám.

 

„Ach jo Franzi. Chtěla bych zrovinka tyhlety šatičky!“ Rozplývá se Anna.

„Proč si je nekoupíš? Neříkej, že na ně nemáš.“ Dobírám si ji.

„To víš, všechny kamarádky z práce se na ně chodí dívat, pak o nich v práci brebentí a já si je koupím a kam je budu nosit.“

„Nerozumím ti. Myslíš, že holky nevěděj nic?“ Ptám se.

„Nevím, asi něco tuší, nebo si šuškají, ale nechci je dráždit. Chápeš? Pojď Franzi, dáme si kafíčko.“

„Jsi nebezpečná!“

„Jak prosím?

„Jsi nebezpečná!“

 

 

Otevírám oči do dalšího lezavého šedivého dne a Wolf už není v našem krytu. Zdálo se mi o Anně. Musím jí napsat, jak jsem si slíbil. Napsat, že pro mě moc znamená, že mám alespoň vzpomínky na ní, že ona je pro mne domov a to, co jsem ztratil.

Je hnusný podzim u Charkova a já mám ještě půl láhve vodky.