Poslední Seveřan - 2. Oslavy

Hospoda U Důlního vozíku byla i přes pokročilou noční hodinu nacpaná k prasknutí. Všichni oslavovali zvolení nového jarla. V severských vesnicích jako je Vönheim byl vždy po smrti starého jarla volen nový. Samozřejmě až po týdenním smutku, doprovázeném nesčetnými oslavami na počest zesnulého. Po tomto tradičním a paradoxně oblíbeném obyčeji se celá vesnice sešla na náměstí, před jarlovým sídlem a volila jeho nástupce. Po zvolení se všichni občané vraceli do hřejivých náručí krčem, aby zde jaksepatří oslavili jarla nového.

Novým jarlem Vönheimu byl, podle očekávání, jednomyslně zvolen Whaustgar. Ve vesnici plnil úlohu velitele vönheimské domobrany. Snad díky náhodě, zkušenostem, či díky požehnání severského boha bojů a válek Kelcka, nestáli Whaustgar a jeho muži nikdy na straně poražených. Navíc to byl dobromyslný muž s osobitým smyslem pro humor, který vždy v první řadě myslel na dobro kolektivu. Což bylo na chladném severu, kde zimy byly delší a tužší, než kdekoliv jinde, cennou vlastností.

I když právě vládlo to krátké období, které by někdo se zálibou v ironii pojmenoval jako léto, v noci to od země studeně táhlo. Nikomu u Důlního vozíku to však nevadilo. Všechny hřála silná pálenka. Specialita hostinského, který ji sám ve sklípku pálil z divokých planých jablek, kterých bylo v okolí vesnice hodně. Díky krátkému létu a nehostinnosti prostředí byla tato jablka malá a trpká. Pálenka z nich ale byla výborná a díky snaze hostinského také obsahovala slušivé procento alkoholu.

Několik oslavujících, zmožených ještě z oslav smutku, chrápalo na svých místech u dlouhých dřevěných stolů. Dunivé burácení jejich objemných plic bylo snadno přehlušeno halasem ostatních, ještě stále nezmožených alkoholem.

„Říkám vám, je to dobrej chlap.“ Ostřílený lovec Skelf pěl další ódu na nového jarla. „Tenkrát, když jsme mysleli, že stopujeme přerostlého medvěda a místo toho jsme našli doupě horského trolla, mi zachránil život. Nebýt jeho práce se sekerou, odnesl bych si něco víc, než tuhle zpropadenou jizvu. Pokud bych to vůbec přežil,“ dodal a jakoby mimoděk zabloudil rukou ke tváři, jež mu hyzdila ošklivá jizva, táhnoucí se napříč tváří až pod spodní ret.

„Na Whaustgara!“ ozvalo se už asi po sté a všichni přiložili pohár s pálenkou k ústům. Všichni přítomní slyšeli historku o trollovi už nesčetněkrát, ale rádi jí využili na další posilnění alkoholem.

„Ty, mladej, skoč mi pro další pohár,“ houkl Skelf na mladíka sedícího nejblíže výčepu a odříhl si. Mladík, lehce přes dvacet, nedávno čerstvě přijatý do domobrany, se jmenoval Rodelm. Byl synem kováře, ale protože mu historky o bojích slýchané v dětství velice imponovaly, rozhodl se, k nelibosti otce, pro dráhu bojovníka. Rodelm cosi zabručel, ale poslušně došel k výčepu. Stejně také dopil a potřeboval odlehčit pálenku tmavým, hořkým pivem.

Když se vrátil, zjistil, že debata u stolu mezitím sklouzla z veselých a hrdinských historek k vážnějšímu tématu. Další z bojovníků právě zaníceně hovořil a vehementně si při tom pomáhal rukama: „Za poslední tři roky jsme přišli o pět vesnic! Jestli to tak půjde dál, nebudem mít pomalu s kým obchodovat. Deuron aby spálil celou tu zavšivenou Methskou říši!“

Jméno boha smrti vzbudilo u, ač přiopilých, tak stále velmi pověrčivých seveřanů malé pozdvižení. Někteří se zakuckali, když jim nápoj vletěl do nosu, další udělali znamení ochrany.

„Hej! Žádný rouhání v mým lokálu!“ Hostinský křečovitě držel v ruce právě umývaný dřevěný korbel na pivo a zlostně zahlížel na rouhače, který už zvedal ruce ve smířlivém gestu. „Promiň. Vylétlo to ze mě samo. Vážně jsem nechtěl. Další runda jde na mě!“ To prohlášení se setkalo s bouřlivějším ohlasem. Malé klopýtnutí tím bylo rázem zapomenuto a někdo dokonce poplácal bojovníka po rameni. „Na Whaustgara!“ ozvalo se do všeobecného mumraje a všichni se smíchem opět připili na jarlovu slávu.

O slovo se přihlásil Stroondar – obchodník s rybami, který až donedávna udržoval čilý obchod s vnitrozemím: „Ale jinak má pravdu! Hranice říše máme dva dny pochodu odsud. Pokud se Methové nezastaví, nejdýl příští léto nás čekaj horký chvilky.“

„Možná Whaustgar najde cestu, jak z toho ven, jak to celé ukončit,“ zamyslel se Rodelm. Skelf na něj pohlédl svým jediným zdravým okem: „Snad máš pravdu chlapče, ale moje starý kosti mi říkaj, že budem muset bojovat, nebo utíkat. A nevim jak ty, ale já jsem moc starej na to, abych utíkal.“

„Přesně tak! Když dojde na nejhorší, budem bojovat!“ Prohlásil kdosi. „Jo!“ „Správně!“ Výkřiky souhlasů se nesly celou hospodou.

„Na to, že budem bojovat!“ Nikdo se nenechal pobízet dvakrát. Dveře do hospody se otevřely a vpustily dovnitř mrazivý závan větru. Muž, který vstoupil, ochladil náladu ve vzduchu, ale víc, než venkovní chlad. Byl to mladý Rarben Densson, jehož rodina byla jediná, která byla proti zvolení Whaustgara, jako vesnického jarla. Rarben došel k pultu a posadil se u něj, stranou od ostatních, a objednal si pivo.

Po jeho příchodu začal hovor v krčmě váznout. Denssonovic rodina nebyla ve vesnici příliš oblíbená. Veřejně podporovali nabídku vládců Methské říše, která spočívala v odevzdávání desátků říši a stálou přítomnost jedné Methské jednotky ve vesnici. Jelikož všechny podmaněné vesnice bojovaly do úplného padnutí, kapitulace by na vesnici uvrhla hanbu a možná i hněv bohů, nesetkal se názor přijmout říši s kladným ohlasem. Denssonovi však i přes odpor všech ostatních trvali na svém názoru, což vedlo k mnoha menším potyčkám a spoustě hádkám. Bylo jen otázkou času, než se někdo pokusí Rarbena vyprovokovat.

Rodelm byl zastánce názoru, že vesnice by v těchto kritických časech měla držet pohromadě, a proto se rozhodl přesídlit do druhé vesnické krčmy, která se jmenovala Kelckovo kladivo. V Kelckově kladivu také pracovala, jako roznašečka, Calina, Rodelmova přítelkyně. Rodelm Calině přislíbil, že se za ní zastaví, až opadne hlavní nápor alkoholu chtivých vesničanů. Pokud tam neseděl Rarbenův otec, byla tam také o dost větší zábava. Vstal tedy a došel k nálevnímu pultu, kde hostinskému vložil do natažené dlaně pár měďáků. Poté si z opěradla židle vzal těžký kožený kabát, oblékl si ho a u dveří se naposled ohlédl do začouzené krčmy. Zjistil, že Rarben na něj upřeně hledí. Chvíli jeho pohled oplácel, pak vyšel ven, a tím dovnitř vpustil další závan ledového větru.

Vönheim byl architektonicky stavěný stejně jako všechny severské vesnice. To znamenalo, že jarlovo sídlo s náměstíčkem, sloužícím i jako shromaždiště, bylo střed vesnice a od něj se paprskovitě rozbíhaly ostatní sruby. Ve Vönheimu žilo něco málo přes pět set stálých obyvatel. Na zdejší poměry to bylo tedy téměř město. O bezpečí před šelmami se starala bytelná palisáda, pojištěná z venkovní strany příkopem s naostřenými kůly. Před nemyslícími zvířaty to jako ochrana stačilo. Před nájezdy Methů je však tato chabá ochrana dlouho v bezpečí udržet nemohla. V tom případě by se museli spoléhat na meče bastardy a sekery lovců a bojovníků.V případě nouze mohlo být bojeschopných na dvě stě mužů a možná padesátka sotva odrostlých chlapců.

Důlní vozík byl umístěn v těsném sousedství shromaždiště, což z něj dělalo hojněji navštěvované zařízení, než bylo Kelckovo kladivo, postavené v blízkosti jediné brány do vesnice.

Ve vesnici panoval klid. Všichni už spali, nebo seděli v jedné z krčem. Rodelm šel rychlým krokem, pozoroval obláčky páry, které se mu tvořily u úst a hlavou mu vířily myšlenky na Calinino teplé objetí. Zakrátko zahlédl stylizovaný vývěsní štít Kelckova kladiva. Z hospody se sice ven linula měkká záře od ohně z krbu a několika pochodní, ale nebylo slyšet žádné veselící se vesničany. Rodelm vešel dovnitř a zjistil, že hospoda je až na pár spících opilců a Calinu, uklízející pobryndané stoly, prázdná.

„Rodelme!“ všimla si ho Calina a její tvář rozjasnil široký úsměv. „Čekala jsem tě dřív,“ dodala naoko rozzlobeně.

„Promiň,“ pokrčil Rodelm rameny. „U Vozíku byla celkem zábava. Úplně jsem zapomněl na čas, dokud nepřišel ten proklatec mladej Densson. Aspoň ti pomůžu uklidit.“

„To bys byl hodnej. Já jsem tak unavená, že ani nevim, jestli dojdu do postele a nepadnu rovnou tady.“

Teď bylo na Rodelmovi, aby nasadil kyselý obličej, ale chopil se hadru a pomohl utřít zbývající stoly. Calině jeho škleb neunikl a škodolibě se usmála. Dokonce i tato grimasa u ní působila půvabně. Rodelm nebyl jediný, kdo Calinu považoval za nejkrásnější dívku z vesnice. Několikrát byl nucen bránit si svůj píseček, jak tomu říkal, a byl si jistý, že ještě nesčetněkrát bude. Její hezký obličej rámovaný světlými vlasy a štíhlá, ale ne moc hubená postava, s přebytky přesně na těch správných místech, spolu s faktem, že po otcově smrti bude krčma její, způsobovaly na Rodelmův vkus až zbytečně přehnaný zájem o její osobu. Calinu znal už od útlého dětství a posledního půldruhého roku dokonce i důvěrně. Za tu dobu mu nedala jediný závdavek k žárlivosti. Rodelm dokonce už uvažoval o možnosti, že by z ní učinil svou ženu. Čím více nad touto možností přemýšlel, tím více připadala lákavější. Usadit se, mít jedno, dvě děti a... Rodelmovo zamyšlení bylo přerušeno Calininým hlasem: „No tak! Ty mě vůbec neposloucháš. Co tam Densson dělal?“

„Nic zvláštního, řekl bych. Jen si sedl k výčepu a dal si pivo. Na slávu Whaustgarovu hádám, že asi ne. Jeden by řekl, že se v potyčkách vyžívá, když si tak nestydatě nakráčí mezi lidi a dělá, jak kdyby mu to tam patřilo. Navíc na mě při odchodu tak divně civěl. Nevim, co si o té rodině mám vlastně myslet.“

„Kašli na ně. Sami si kopou hrob svým smýšlením. Podle mě nepotrvá dlouho a zbytek vesnice je z Vönheimu vyžene.“

„Asi to bude ještě zajímavé,“ usoudil Rodelm.

„To jo. Hele, ještě vyměníme piliny a vyházíme tadyty spáče, a máme hotovo,“ změnila Calina téma rozhovoru.

V krčmách byla vrstva dřevěných pilin na zemi zvykem. Pokud někdo neudržel míru na uzdě a pozvracel se, tak piliny vsákly zvratky do sebe, čímž se uklízení stávalo jednoduchou záležitostí. Zatímco Calina měnila teď už pestrobarevné piliny za nové, Rodelm budil jednotlivé ochmelky a po panáku na vzpamatování a probrání je posílal na krátkou cestu do jejich srubů. Fakt, že nikdo z nich nezaplatil, ho netrápil. Zaplatí zítra, až je přejde bolest hlavy a oni se budou shánět po něčem teplém do žaludku. Lidi ve vesnici si bezmezně věřili. Museli, pokud chtěli v chladné pustině přežít.

S Calinou skončili se svou prací téměř současně.

„Jestli se ti nechce trmácet až domů, můžeš přespat tady,“ navrhla Calina. „Já jsem unavená, jak medvěd před zimním spánkem.“

„Zůstanu tady, díky,“ řekl Rodelm a společně vystoupali nahoru do patra nad hostincem, ve kterém bydlela Calina s otcem. Její matka zemřela při porodu a otec jí vychoval úplně sám, na což byl velice pyšný a neuplynul týden, kdy by se tím aspoň jednou nepochlubil. Rodelm uhasil lojovou lampičku a ulehl vedle Caliny. Ve tmě místnosti se mu před očima znova objevily dvě malé děti, které se střídaly s vidinou jeho a Caliny stojících před jarlem, který jim žehná.

„Ty, Calino,“ ozval se Rodelm, ale Calina už spala hlubokým spánkem. Otočil se tedy na bok, zachumlal se hlouběji do kožešinové přikrývky a zakrátko usnul také.