Počítání

Počítání hlav

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm…“

Nikdo nevěděl, proč to dělá. Vlastně ani nikdo pořádně nevěděl, kdo to je a co je zač. Všichni pouze věděli, že se tu každé ráno za svítání objeví, přes oběd sedí na nedaleké lavičce na okraji parku a cpe se čínskými nudlemi. Potom je tu ještě celé odpoledne a se západem slunce zmizí v malém, nenápadném, starém domku s malou zahrádkou vzadu. Takhle to dělá den co den, každé ráno i odpoledne. V dešti, mrazu, ve vedrech i bouřkách. A nikdo vlastně neví proč.

„Sto šedesát jedna, sto šedesát dva, sto šedesát tři…“

Místní jsou na něj zvyklí. Bydlí tu, kam až paměť sahá. Nikdo neví jak se jmenuje, jaký vedl život a dokonce ani to, kde bere své jídlo a chléb pro holuby, které krmívá přes oběd. Do obchodu nechodí, vlastně nechodí nikam. Jen z domu na náměstí, pak na lavičku, opět na náměstí a zpět domů. Také všichni vědí, že kolem jeho domu se potuluje spousta koček, které ačkoliv vypadají divoce a zatoulaně, z nějakého záhadného důvodu stále přežívají. A stále jich přibývá, stejně jako holubů.

„Sedm set sedmdesát devět, sedm set osmdesát…“

Všichni vědí, že je to samotář a ačkoliv je podivín, všichni ví, že nikomu neublíží. Je starý, velmi starý. Nikdo neví, kolik mu je let a popravdě, nikdo se to ani nepokoušel zjistit. K čemu taky? Je to jen ikona místního folklóru, nenápadný stín, kterého si člověk ani nevšimne, ale zároveň atrakcí pro místní. Dokonce se tu scházejí i lidé z okolních vesnic a usedlostí, kteří se doslechli o jeho neúnavné práci a chtějí se na něho podívat. Jemu je to ale jedno. Vlastně ani nevypadá, že by někoho registroval. Je stoprocentně zahleděn do svojí práce.

„Tisíc tři sta padesát jedna, tisíc tři sta padesát dva, tisíc tři sta padesát tři…“

Za uplynulé měsíce se z něj stal kult. Na jeho lavičku nikdo nesedává. Nikdo neví, jestli je to z úcty, ze strachu, nebo proč vlastně. Všichni jen vědí, že na ní sedává on a proto ji nechávají prázdnou. Několik lidí mu tam dokonce doneslo deku. A nějací místní dokonce nechávají čas od času vedle lavičky položený pytlík se zrním a několik konzerv s kočičím žrádlem. Takhle ho místní mají rádi. On vždy jen s lehkým úsměvem dary posbírá a zužitkuje s jeho pravidelnou rutinou. Pár dobrovolníků, ve spolupráci s obecním úřadem jednou dokonce přišlo s návrhem, že mu zušlechtí zahrádku. Nakonec to ale shledali neuskutečnitelným, vzhledem ke stavu zahrádky a tak od toho upustili.

„Tři tisíce, šest set třicet tři, tři tisíce, šest set třicet čtyři, tři tisíce šest set třicet pět…“

Je to velmi zvláštní. Někteří ho vůbec neregistrují, někteří z něj mají srandu. Některé už místy rozčiluje, ale všem je de facto úplně ukradený. Je považovaný za místního blázna a proto s ním lidé jednají s odstupem, tak jak se obvykle zachází s mentálně slabšími. On ale vše bere s ledovým klidem. Na nikoho se nezlobí, s nikým nesoupeří, s nikým nemluví. Pár lidí se ho už zkoušelo zeptat, jen tak ze zvědavosti jak se jmenuje, odkud je, nebo proč dělá, to co dělá. Odpovědí jim byla jen lehkým úsměvem ozdobená, vrásčitá tvář. Když na někoho pohlédl, z jeho očí překypovala životní moudrost, laskavost a dobrota. Svoji práci vykonával vždy s úsměvem a když náhodou někdy někdo stál na místě, kudy chtěl zrovna projít, trpělivě počkal, až dotyčný odejde. Vždy s klidem, úsměvem a neuvěřitelnou trpělivostí. To co dělal vyžadovalo neuvěřitelnou trpělivost, úsilí a soustředění. On to ovšem zvládal bravurně. Vždy si jen každý večer, když skončil, zapsal dnešní výsledky na kousek ušmudlaného, nažloutlého papírku.

„Čtyři tisíce sedm set jedenáct, čtyři tisíce sedm set dvanáct, čtyři tisíce sedm set třináct…“

A takhle to pokračovalo a pokračuje neustále. Nikdo neví, kdy s tím ten malý, nenápadný shrbený dědeček, ve staré, červenobílé flanelové košili, šedých starých kalhotách, s dírkou na stehně a v kožených polobotkách, skončí. Možná, až to všechno spočítá. Možná, že až na sklonku jeho života. A možná se taky někdo někdy dozví, proč to dělá. Proč počítá den za dnem, jednu po druhé ty kočičí hlavy na náměstí našeho malého městečka? Ale moc bych na to nevsázel. To ví jen on sám. Možná, že mu bude jednou postavena socha, za jeho neustávající píli a pečlivost. Kdo ví? Ví se jen to, že tento stařík, dennodenně počítající kočičí hlavy na náměstí, možná bývalý kameník, možná veterán z války kterému přeskočilo, ale pravděpodobně blázen, by mohl jít v mnoha směrech nám měšťákům příkladem.  Ale abych se přiznal, já osobně nemyslím, že to je blázen. Jede systematicky, centimetr po centimetru a nevynechá ani kousíček. Ať už jsou jeho pohnutky jakékoliv, on určitě ví, co dělá a možná to má v hlavě v pořádku víc, jak mnozí „normální“ lidé.

„Šest tisíc devět, šest tisíc deset, šest tisíc jedenáct, šest tisíc dvanáct…“