Přišli si pro mě v noci

Přišli si pro mě v noci. Snad jsem je očekával, protože jsem nespal. Jednali jako podle scénáře. Slabé zaklepání na dveře. Druhé už bylo silnější. Pak se dveře rozletěly a do pokoje vniklo světlo z chodby. Věděl jsem, že jsou to oni. Ve tři hodiny ráno tohle nikdo jiný nedělá. Neslyšel jsem jejich hlasy, myslel jsem jen na jednu jedinou věc.

Nebránil jsem se ničemu. Nechal jsme je, aby mě vytáhli z postele. Nenamítal jsem, když mě v poutech vlekli z hotelu. Když za mnou zavírali dveře auta, myslel jsem jen na obálku a její obsah.

Jeli jsme prázdnou ulicí a za celou dobu v autě nepadlo jediné slovo. Řidič kouřil a popel vyklepával z otevřeného okna. Ranní vzduch naplňoval interiér auta a já se dusil ve snaze zaplnit si jím plíce až po okraj. Teď už jsem nemohl dělat nic.

Sídlo jejich úřadu bylo jako nenasytná obluda. Lidi, kteří zmizeli v labyrintu jejích chodeb už nikdo nikdy neviděl.

Jakmile se za mnou zavřely dveře ohromné betonové budovy se zamřížovanými okny, věděl jsem, že ven už se nikdy nedostanu. Byl to neodbytný pocit pádu.

Padal jsem jako Alenka králičí norou, brousil zdi a schody. Za mnou zůstávaly zuby, vlasy, krev...

Dopadl jsem do podzemní cely s malým oknem.

A tak tady ležím na slaměné matraci, která mě nechrání od chladu, jenž sálá z podlahy. Nepřemýšlím o tom, co se dalo udělat jinak a nemyslím na to, co bude. Jediné, co mě zajímá je obálka.

Tichem chodby se nesou dunivé kroky. V zámku zachrastí klíč a dveře se otevřou. Dělám, že spím, i když vím, že tím jen oddaluji nevyhnutelné.

Dva z nich mě táhnou úzkou chodbou. Vlhké zdi porůstají plísní. U stropu visí žárovky a klepou se v průvanu. I mně je zima.

Sedím na židli, ruce mám za zády. Mám je ještě? Rozhodně je necítím. Nevím, jak dlouho tady jsem. Dívám se do klína. Kalhoty mám nasáklé svojí krví. Zvedám hlavu. Před sebe na zem plivu dva zuby. Někdo přede mnou stojí, mluví. Neslyším ho. Vidím jen obálku.

Vědí o ní? Něco mě tlačí do ramene. Měl bych cítit bolest, právě o mě někdo zlomil dřevěnou tyč. Cítím jen tlak. Ten sílí, přechází do krku, do spánků. Slyším tlukot svého srdce vprostřed lebky. Potom je tma, ticho. Neslyším, nevidím. Jsem sám. Kéž by aspoň na pár okamžiků.

Sedím na židli, ruce mám položené na stole. Mám je ještě? Zahýbu s nimi. Otočím hlavou. Velkým oknem za mými zády do pokoje vstupuje slunce. Špičkou jazyka kontroluji zuby. Všechny jsou na svém místě. Žádný nechybí. Dokonce ani ten, který mi před rokem vytrhli. Pomalu vstávám ze židle. Stojím na koberci. Tohle není vzpomínka na hotelový pokoj. Tuhle místnost neznám. Udělám krok vpřed. Podlaha se mi bortí pod nohama. Propadám se do parket, trámů a cihel. Všude kolem mě je tma. Vztek mi naplňuje ústa. Chci křičet. Řvát na někoho, nebo na něco, co mě vyrvalo z bezpečí pokoje.

Otevírám oči. Matrace je nasáklá potem a krví. Všechno mě bolí. Obracím se na záda a snažím se zadržovat dech, protože s každým výdechem mnou projede ostrá bolest. Naštěstí hýbu prsty na rukou. Odkud jsem se tak předčasně vrátil? Ten pokoj jsem nikdy neviděl, ale je to místo, kde nic nebolí. Tam se ze mě stává jiný člověk. Lepší?

Chtěl bych se tam vrátit, ale spánek nepřichází.

Myslím na sluncem prohřátou hlínu, chladivou vodu v řece, zpěv ptáků, teplo ohne. Když v myšlenkách dojdu až k obálce, rozbuší se mi srdce. Nevím, jak dlouho jsem tady nebyl. Nevím, co jsem říkal. Možná už vědí, kde je. Tomuhle pocitu se asi říká hrůza. Je mnohem horší než zlámaná žebra a přeražený nos, je pronikavější, všeobjímající.

Je to obsese. Pro ně i pro mě. Nic jiného než obálka je nezajímá. Chtějí vědět, kde je. Ona je mým bohatstvím, je mým štěstím i prokletím. Časem zvyšuji svou cenu. Můj život je pro ně bezcenný. Zastřelili by mě, kdyby mohli. Ale nemůžou. Zatím ne. Ne, dokud ji nebudou mít. A já jim ji nedám.

Jak dlouho to trvá?Jak dlouho to ještě může trvat? Vydržím bez vzduchu víc než tři minuty? Musím. Jeden z nich mě drží za krkem, abych se nevynořil z plechové vany plné vody. Nosem mi unikl vzduch a v malých bublinách stoupá k hladině. Otevírám pod vodou oči a pozoruji mizející čas. Jsou to vteřiny, které mě opustili. Kdy už mě vytáhnou? Zabít mě nemůžou. Ještě ne.

Obálka pluje na moři vody v rezavé vaně. Potápí se a klesá ke mně dolů. Dostali ji. Už nemá cenu prodlužovat tohle přežívání. Obálka smutně leží na dně. Proud ji trhá na kusy. Volá na mě? Otevírá se. Já otevírám ústa. Nechám ze sebe unikat poslední zbytky vzduchu a přes stavidla svojí vůle pouštím do plic vodu. Zavírám oči. Je tma.

Ležím v kaluži vody. Nadechuji se a chytám se okraje vany. Není to ta plechová vana ze sklepa. Tahle je obložená dlaždičkami. Zvedám se ze země a vypínám vodu, která plní umyvadlo. Nemám čas. Dlouho tady nebudu. Vycházím na chodbu, hledám dveře do pokoje. Nevím, jestli jsem překvapený, když se za prosklenými dveřmi objevuje pokojík se stolem, židlí a malým kobercem. Potřebuji čas. Musím zjistit, kde jsem, kdo jsem. Velkým oknem dovnitř vniká denní světlo. Je to zázrak, to jsem neviděl už tak dlouho. Stihnu k němu dojít a podívat se do očí slunci?

Ne. S dalším krokem mě objímá prázdnota a já se řítím vstříc známému.

Ležím na zádech, vykašlávám vodu. Nade mnou se sklání známé obličeje. Pak se obrazy mění. Strop-dveřní rám-strop-dveřní rám-jsem doma, ve svojí cele. Ať si pro mě přijdou. Jen ať zase přijdou. Tentokrát se musím dostat ven. Dostanu se k obálce. Dostanu ji do bezpečí. Musím ji dostat ze země, kde se ztrácí lidé, pak jejich důstojnost, paměť. Nikdo nic neví. Netuší. Jsou oni a jsme my. Jsem já. Já jim i nám musím ukázat, že věci nejsou takové, jakými se zdají být.

Ošuntělá, kdysi bílá obálka skrývá tajemství, pro které by lidé v téhle budově vraždili. Doslova. A proto se k nim nesmí dostat.

Zavírám oči a myslím na domov. Na řeku, která dělila naše město na dvě části. Na lesy a louky, které na jaře kvetly a v zimě zapadaly sněhem. Za tu zemi bych položil život. A to právě dělám.

Skřípot dveří. Potřebují mě. O obálce neví, jinak by tu nebyli. Ani já bych už nebyl. Zase mě vlečou po zemi. Už se ani nestavím na nohy. Strop mojí cely-rám dveří-strop chodby-rám dveří-strop. Odemykají dveře. Slyším vodu kapající ze stropu.

Voda se stala jediným elementem. Přebyla všechny ostatní. I já jsem voda. Ona je můj přítel i vrah. Už neležím. Moje nová cela je po kotníky plná vody. Studené vody. Většinou se procházím. Spím vestoje. Stojím na nohách? Mám je ještě? Rozhodně je necítím. Nevím, jak dlouho tady jsem ani jak dlouho tady ještě budu.

Bylo to loni v březnu, když jsem se takhle brodil řekou. S jarním táním přišla velká voda a strhla most, který město spojoval. Teď ho rozdělila řeka. Přešel jsem na druhý břeh a vydal se k lesu. Bylo potřeba najít silné kmeny a udělat z nich lávku. Byl jsem sám. Ostatní se vydali po proudu řeky. Slunce mi svítilo do očí.

Les se narodil před pěti lety. Žádný jeho stromek se nedal použít. Pokračoval jsem dál a potom sešel z cesty. Krajina se míhala jako za oknem vlaku. Šel jsem stále proti proudu. Po několika hodinách jsem si uvědomil, že jsem nikdy nebyl tak daleko od města. Nikde nikdo, jen já a stále ještě chladný jarní den. Řeka se stáčela a já doufal, že za ohybem konečně spatřím hustý les plný vzrostlých stromů.

 Les tam nebyl. Bohužel. Nebo Bohudík? Teď už vím, že Bůh neexistuje. Jsem jen já proti nim.

Už nemůžu, umírám. Tak takhle to vypadá. Jako cesta končící na okraji lesa, pohlcená staletými stromy. Les se mi vkradl do myšlenek, teď ho nahradila voda. Nikdy nebylo nic jiného než voda. Teď už to vím. S tímto zjištěním padám a nořím se do ní. Usnout ve vodě. Obálka je v bezpečí. Možná ji jednou někdo najde. Někdo jiný, lepší? Uvěří jejímu obsahu? Je hrůza skutečná? A dá se jí věřit?

Nadechuji se. Voda mi plní ústa a hledá si cestu do plic. Já padám, letím. Vodou nebo vzduchem?

Ležím na zemi a vykašlávám vodu. Jsem suchý. Zase cítím nohy. Cítím všechno, i vůni květin ve váze na stole. Jsem zase v tom pokoji. Sahám na pruhovaný koberec. Je skutečnější, než všechno, co jsem tehdy viděl u řeky. Nemám čas. Procházím pokojem a hledám. Něco. Cokoliv. Kde jsem, kdy jsem? Jsem nebo je někdo jiný?

Mířím ke stěně na které visí jediný obrázek. Je to zarámovaná fotografie. Nikoho z těch lidí na ní neznám. Dívám se do očí mladé dívce, která stojí mezi mužem a ženou středních let. Sundávám fotku ze zdi, na zadní straně je drobným písmem napsáno. „Máma a táta před převratem“.

Zachvacuje mě pocit paniky. Není to smutek? Zabili ve mně schopnost pojmenovat vlastní pocity, nebo jsem to udělal já? Cítím drobné chvění, které zesiluje. Je to signál, že se mě odsud někdo snaží dostat. Vyrvou mě ze spárů milosrdného nevědomí?  Nevím, co dělat. Bráním se tomu. Běžím k oknu, otřesy zachvacují moje tělo. Z posledních sil se chytám parapetu. Skrz sklo mi z pohledu mizí rušná ulice. Propadám se do podlahy, nehty zarývám do dřeva, ve snaze prodloužit tenhle okamžik poznání. Pouštím se a čekám na dopad, který bude nejměkčí z těch, které jsem zatím zažil.

Viděl jsem bývalou budovu banky. Stojí hned naproti domu, ve kterém žije dívka z fotografie. Po převratu banku uzavřeli a udělali z ní sídlo tajné policie. Má se za to, že se odtamtud ještě nikdo nevrátil. Nemíním to vyvracet. Já jsem tam vchodovými dveřmi zatím jenom přišel.

Sleduji prasklinu na stropě. Rozevírá se stejně jako nejistota ve mně na jaře v době tání.

Stál jsem na svahu nad řekou a díval se nízké domy obehnané plotem z  dřevěných kůlů. Nechápal jsem. Kolem našeho města žádné vesnice nebyly. Říkalo se, že nejsou.  

Slunce bylo vysoko na obloze. Přikrčil jsem se a díval se na ten utajený prostor. Díval jsem se několik hodin.

Pak slunce zapadlo a tma se vkradla i do mě.Výjevy toho dne se mi navždy vryly do paměti.

Za plotem bylo rušno. Vyhublí obyvatelé domků vycházeli na dvůr jen proto, aby je tam někdo zmlátil, nebo zastřelil. Častěji to druhé. A to byl ještě důstojný způsob popravy.

Po řece přijížděli lodě a z nich byli vyháněni další lidé, ze začátku stejně zmatení a šokovaní jako já. Nikdo se nebránil, nebojoval. Dříve nebo později se všichni zapojili do koloběhu tábora. Snad je k tomu nutila touha přežít, minimální naděje na život.

Nejdřív jsem nechápal. Několik následujících dnů jsem strávil přikrčený za nízké křoví, s pohledem upřeným na vyděšené obličeje obyvatel tábora, abych pochopil.

Vrátili mě do mé staré cely. Jsem pro ně příliš důležitý. Mám něco, co je může zničit. Mám obálku. V ní je zbraň, která může všechno změnit ve svůj opak. Až ji za hranicemi státu rozlepí, lež se stane pravdou. Jsou v ní informace. Pro někoho pouhá slova. Pro mě věčnost, která se stane pamětí země, pro kterou zemřu.

Bude to brzo. Přijdu do pekla. Tam se budu zpovídat ze strachu, který jsem při pohledu na izolovaný tábor prožíval a který mi nedovolil sejít z kopce dolů a těm lidem pomoci. Nevymezil jsem se proti zlu. Tuhle skutečnost ničím nezakryji.

Když jsem se večer vracel domů, nebyl jsem jako ostatní obyvatelé města. Život už mi nepřipadal krásný. Probudila se ve mně nenávist. Požírala moje nitro. Rozkládala mě zevnitř.

O politiku jsem se nikdy nezajímal. Dokonce ani po převratu. Tenkrát se pro mě nic nezměnilo. Až ty jarní události mi otevřely oči. Uvědomil jsem si, že zapomenout nemůžu. Nechci.

Nikdy už nebudu, jako před tím. S vědomím nových okolností jsem se změnil i já. Ten tábor u řeky jsem pozoroval téměř denně po dobu několika měsíců. Byl jsem očima celé společnosti, která mě zklamala.

Postupem času jsem si získal důvěru vězňů, pracujících mimo tábor. Pokud ze dne na den nepřestali existovat, dozvídal jsem se od nich, nové, důležité informace.

Několik dnů se dveře mojí cely neotevřely. Byl jsem sám a čekal. Na ně? Dočkal jsem se. Teď sedím připoutaný ke kovové židli. Jsem středem této místnosti. Za mnou stojí jeden z nich. Vím, co chce. Ale nedám mu to. V místnosti se nápadně oteplilo. Slyším bublání vody.

Zase se ptají. Dokola na stejné věci. Zase mlčím. O těch stejných věcech.

Nepromluvím ani když mi vařící voda popálí nohy. Obálka před mýma očima nabývá gigantických rozměrů. Voda mi stéká po ramenech. Je opět jediným elementem. Zanechává po sobě jen bolest, krájí moji duši na kusy. Kůže se zahojí. Duši nespasím. Obálka křičí. Nebo jsem to já? Tma mi zavírá oči a já se propadám.

Chtěl jsem jim to prozradit? Vysvobodit se? Nepamatuji si. Nechci si vzpomenout.

Teď sedím na posteli v cizím bytě. Po tom, co mi horkou vodu nalili do obličeje, tady nějakou chvíli zůstanu. Jdu k oknu, abych se ujistil, kde jsem. Tohle je ten dům. Tady jsem obálku schoval. Pod svícnem je tma, říkal jsem si, když jsem uvažoval o vhodné skrýši. Dům naproti bývalé bance. To by si nikdo nedovolil. Já ano.

Je ve sklepě. Zabalená v igelitu, čeká na mě. Nebo na někoho jiného.

Prohlížím si její pokoj. Postel, židle, skříň, stůl. Přes postel přehodila šál. Židle má vyřezávané opěradlo. Ve skříni visí jediné šaty. Na stole leží zápisník. Kolik mám ještě času? Beru ho do rukou. Otevírám ho a čtu.

Malým, drobným písmem píše o převratu, zfalšovaných volbách, demonstracích a represích. Vzpomíná na rodiče, které naposledy viděla v přístavu. Nastupovali na loď, která je měla odvést na sever, do exilu. Popisuje studentské hnutí a  nekonečné noční výslechy. Vyhodili ji z fakulty tak se přestěhovala do hlavního města a začala pracovat na poště.

Energie a odhodlání bojovat se s přibývajícími stránkami deníku mění na otupělost a nedůvěru. Žije sama, protože nikomu nevěří. Splynula s davem a vystavěla kolem sebe zeď, aby zachránila aspoň to málo, co má. Chrání svoje vzpomínky na život ve svobodě. Stránky zápisníku se staly svědkem rozpadu jedné osobnosti, jsou prosáklé smutkem a samotou. Touží s někým sdílet svoje pocity, ale atmosféra strachu ovládající společnost jí nedovoluje o nich mluvit.

Tak píše. Chodí do práce. Cizím lidem do schránek vkládá cenzurované noviny a rozlepené dopisy. Sní o jiném životě. Sledovala vzestup diktatury. Chce být i u jejího pádu.

Nekvalitnímu papíru svěřuje své obavy ohledně podivných snů, které ji pronásledují. Bez zjevných příčin omdlívá a dostává se do iluzorní krajiny.  Během dne se bez varování dostává do podzemního vězení. Neví, kde by mohlo být. Myslí si, že se takhle její podvědomí vypořádalo s tíživým pocitem odporu, který vůči režimu pociťuje.

Krajina snu se jí zdá reálnější než její vlastní život. V cele ani při výslechu nemusí předstírat. Říká, co si myslí a vyřčených slov nelituje. Cítí fyzickou bolest, která přebíjí tu psychickou. Bojí se, že se zbláznila. Přesto se dál usmívá na sousedy, kteří se tiše krčí za dveřmi svých bytů, když jí prohledávají ten její. Zdraví se s vrátným na poště, který udal svoji manželku. Chodí do kina a sleduje propagandistické filmy, ze kterých se jí chce zvracet. Jen nebudit pozornost.

Mám pocit, že se stalo něco, co přesahuje moje chápání. Dívám se na poslední popsanou stránku, kde popisuje jeden ze svých nedobrovolných výletů do podzemního vězení.

 „Probudila jsem s obličejem ponořeným pod vodou. Vzpomněla jsem si na jeden ze svých snů, kdy mě dva chlapi topili ve vaně. Zvedla jsem se na rukou a zhluboka se nadechla. Byla jsem sama v malé místnosti naplněné vodou do výšky asi dvaceti centimetrů. Tělem mi prostupoval chlad, tak jsem se s námahou postavila a svlékla ze sebe mokrou halenku. Nepomohlo to. Slyšela jsem jen kapající vodu. Dveře dovnitř nevpustily žádný zvuk z chodby. Neměla jsem strach z toho, že se otevřou. Bála jsem se, že zůstanou zavřené, bylo by to jako...“

Text mi mizí před očima. Propadám se zpět do sebe. Už nemám čas. Je toho tolik, co bych chtěl udělat. Přemýšlím o ní.  Vím, že mi pomůže. Ona je já. Já jsem ona. Naše vědomí se protnula, ale nikdy zcela nesplynou.

Vracím jí její život a beru si ten svůj. Já nesním a ona taky ne. Našli jsme se vprostřed chaosu. Musím se k ní dostat. Řeknu jí tajemství. Bude to příběh o obálce, kterou jsem ukryl  v jejím domě. Bude to příběh, který jsem začal a ona ho dokončí.

Známá místnost. Úplně nové pocity. Našel jsem, co jsem hledal. Cestu ven. I když po ní nepůjdu, splatím svůj dluh. Budu svědomím společnosti. Rozhodl jsem se správně.

Rozhodl jsem se správně. O tom jsem se snažil přesvědčit sám sebe, když jsem z kopce shlížel na tábor a v ruce držel fotoaparát. Není cesty zpátky. Riskuji všechno, co mám a ještě mnohem víc. Beru na sebe zodpovědnost za životy tisíců lidí ve městě. Jsem jedním z nich, ale nejsem jako oni. Plížím se vysokou trávou blíž k plotu. Sleduji destrukci lidství. Chtěl bych se odvrátit od toho obrazu hrůzy. Namísto toho mačkám spoušť.

Byla to moje poslední návštěva toho místa. Ještě v noci jsem v tajnosti vyvolal film a zvětšil fotky. Nakreslil jsem mapu a udělal seznam jmen lidí se kterými jsem se mimo tábor setkal. Do obálky jsem vložil tohle všechno a ještě něco navíc. Zalepil jsem do ní budoucnost státu, naděje na život ve svobodě, touhu po spravedlnosti. Bez jediného slova jsem opustil svoje město, rodinu a přátele. Nasedl jsem na vlak, který se rozjel k hlavnímu městu. Za sebou jsem nechával svůj starý život.

Než jsem se ubytoval v hotelu, odkud jsem měl druhý den ráno pokračovat za hranice státu, schoval jsem obálku ve sklepě jednoho z domů, stojících naproti sídlu tajné policie.

 Ležím a čekám, až si pro mě přijdou. Těším se na okamžik konfrontace jejich hrubé síly s mým plánem úniku. Až se dostanu do jejího pokoje, podělím se s ní o svůj osud. Ona bude pomstou, kterou už nevykonám. Čekám.

Minuty ubíhají a stávají se hodinami. Ztrácím pojem o čase. Nespím a čekám. Je tma. Tma dne nebo noci? Snažím se vybavit si její obličej. Ale ani ten temnotu neprosvětlí. Upínám se k ní, protože nikoho jiného nemám. Nikdy jsem ji neviděl. Nikdy už ji neuvidím.   

Pochybuji o světě, o sobě, o ní. Ale mám jinou možnost než vsadit všechno na neznámou ženu? Myšlenky mi krouží hlavou. Někdo ve mně vymýšlí hrozné scénáře. Alternativy nynější situace, která má ještě naději.

Co když mě sledovali? Co když už obálku našli? Co když prohledali všechny byty v domě a objevili její deník?

Z úvah mě vytrhává zvuk kroků na chodbě. Klíč chrastí v zámku. Dveře se otevírají. Vycházím z cely. Nasazují mi pouta. Doufám, že brzo přijde bezvědomí.

Vedou mě úzkou chodbou. Za každými dveřmi, které míjíme, je člověk, kterým dříve nebo později nakrmí obludu stvořenou v téhle budově. Teror potřebuje být živen. Potřebuje pestrou stravu. Pak plodí strach. Strach jim slouží. Je to cesta k moci.

Se dvěma z nich za zády vycházím na nezastřešený dvůr. Je brzo ráno. Svítá, ale sluneční paprsky si sem ještě nenašly cestu.

Mají, co chtěli, nebo svoji snahu nakonec vzdali. V každém případě je tohle konec. Křičí na mě ať se nezastavuji, ale já chci ze všeho nejvíc spatřit slunce. Doufám, že mě jeho světlo smíří s vlastními pocity křivdy.  Nemám čas. Přemýšlím, co dělat. Přemýšlím o nich. Co jsou vlastně zač? Nechci umřít s pocitem nenávisti, ale odpustit jim nemůžu. Ještě ne.

Podlaha se pode mnou propadla a já padám. Provaz, který mám kolem krku mě nechce pustit do jejího pokoje. Snažím se vysmeknout. Tohle je boj na život a na smrt. Spíš na smrt.

Jak dlouho to může trvat? Dívají se na mě. Kouří a o něčem se baví. Čekají až moje tělo naposledy zachvátí křeč a já v agonii vytlačím poslední vzduch z plic. Neslyším je. Nic k nim necítím. Jsou to loutky systému. Nahraditelné stejně jako já.

Konečně tma. Proklouzávám. Zavírám oči. Unikl jsem. Dopadl jsem do jejího pokoje. Postel je rozestlaná. Na stole vadnou květiny. Běžím ke stolu, beru do ruky pero, otevírám zápisník a píšu. Nic nezatajuji. Píšu o všem. O sobě, o táboře, o obálce, o vězení, o státě. Je to pro ni nové a neznámé? To pochybuji. Snažím se všechno vysvětlit. Snažím se pochopit. Píšu, co má dělat, kam jet, komu obálku předat.

Chtěl bych napsat o nich a taky o nás, ale nemám čas. Čas už za chvíli nebude mít mě.

Přichází brnění. Roztřásla se mi ruka. Rychle se podepisuji, poslední písmena už píšu poslepu.

Chci, aby znala moje jméno. Chci, aby věděla, že jsem nebyl jedním z mnoha.

Padám. Vidím je stát pod šibenicí. Dívají se na mě. Stále kouří.V té nekonečné vteřině se rozhoduji.Už se tam nevrátím.

Slunce mi svítí do očí, ale já už jeho teplo necítím. Na  poslední okamžik života si šetřím přání. Přeji si, aby v sobě našla sílu jednat. Ne každý ji má. Tmu střídá světlo a já jsem konečně svobodný. Už jsem jim odpustil.