Konec času

Musím odjet. Pryč z města, ze země. Nasedám do auta a startuju. Projíždím ulicí, kde jsem si jako malá hrála. Poprvé jsem tudy šla do školy. Na rohu, pod lampou jsem se líbala se Seraatem, Nabim, Nissarem...

Míjím střední školu. Tam mě učitel Ahangari postrčil k zjištění, že většina není zárukou pravdivosti. Budova se schovává mezi stromy, doufá, že se skryje před pohledem nepřátel. Stejně jako já. Ale kdo je nepřítel?

To mám zjistit během několika příštích hodin. Nepřekračuji povolenou rychlost. Přijď, jak chceš, odejdi v tichosti. Jsem nenápadná. Musím se dostat na dálnici a pak…

Dál radši neplánuju. Stát se může cokoliv. Farzad mi ve schránce nechal dopis.

“Odjeď. Dostali N. Spal, co je potřeba, sejdeme se za dva dny v A.“

Míjím ceduli s názvem našeho města. Sešlapávám plyn. Ve zpětném zrcátku sleduji světla lamp. Silnice je prázdná, ještě to naplno nepropuklo. Otírám si slzy. Takhle to nemělo skončit. Doufám, že se odsud dostanu dřív, než zavřou hranice.

Zapínám rádio. Na většině stanic je slyšet jen šum. Zesiluju zvuk. Připomíná mi to, že nejsem sama. Ještě žijí lidé, kterým není osud téhle země lhostejný. Neúspěšně bojují proti přesile. Kolik z nich znám osobně? Kolik z nich teď sedí na studené podlaze společně s Niloufar?  To já to teď vzdávám. Utíkám jako štvané zvíře.

Přemýšlím, jestli jsem doma vypnula plyn. Na sporáku jsem pálila dopisy, adresy a telefoní čísla.

Už je to jedno. Nevrátím se tam.

Když jsem před rokem potkala Farzada, věděla jsem, že je jiný. Jiný než lidé v mém okolí. Studoval v hlavním městě filozofii a literaturu. S ním jsem se dívala vpřed, ukázal mi cestu bez možnosti návratu.

Najíždím na dálnici. Ráda bych tomu, co přijde v příštích chvílích, čelila s ním po boku.

Když řekne: “bude to dobrý“, tak mu věřím.

Poslední domy jsem nechala za sebou. Nikdo  nic neuslyší. Šum rádia zesiluji na maximum. Musím zahnat myšlenky na Niloufar. Je to moje vina. Teď ji nějaký hajzlové lámou kosti ve vyšetřovací vazbě. Je to moje vina, já jsem jí půjčila knížky od učitele Ahangariho. Věděla, že jsou zakázaný, ale nebála se. “Nesmí nám bránit v poznání“ říkala, skloněná nad Zamjatinem. Tenkrát jsem se usmívala. Byla jsem na svoji mladší sestru hrdá. Okolí navzdory,  našla si vlastní cestu a tou jde.

V protisměru nepotkávám žádná auta. Nevím, jestli je to dobré znamení. Mám strach. Poprvé mám strach z budoucnosti. Poprvé v ní nespatřuji naději.

Před několika měsíci mi Farzad  představil své přátele, spolužáky z univerzity. Byla jsem unešená. Vždycky jsem o podobné společnosti snila. Do té doby jsem si s nikým ze svých vrstevníků nerozuměla tolik jako s nimi. Žili jsme jako jeden člověk, dýchali, psali, četli, bavili se na vratkých vahách osudu.

Ani přesně nevím, kdo přišel s nápadem založit oficiální studentské hnutí odporu.

Moje nadšení stoupalo, zdálo se, že se nikdy nezastaví. S každým naším projektem jsem byla šťastnější. Konečně jsem se chovala správně. Někdo se podobné příležitosti nedočká. Já byla u jejího zrodu, tak proč ji odmítat.

Tiskla jsem plakáty. Psala  články. Účastnila jsem se demonstrací. Tam jsem se střetla s realitou. Ta se, k mému překvapení, lišila od ideálů, kterými jsme zaháněli naši nejistotu.

Vyslovit, co si myslím pro mě nikdy nebylo těžší než během toho nočního výslechu. Brali nás jednoho po druhém. Na chodbě jsem potkala Farzada. Z nosu mu tekla krev. Ani na mě nepohlédl. Před nimi jsme se neznali.

Bylo to hrozný, ale dalo se to vydržet. Řekla jsem jim, dost nejistě a nepřesvědčivě, co a proč jsem před univerzitou dělala. Se zpocenýma rukama a přiškrceným hlasem jsem si stála za svým. Ráno nás všechny pustili.

Další víkend jsme s Farzadem jeli do A. Ukázal mi tam malou, zapadlou čajovnu.

“Tady se setkáme, kdyby se něco stalo“ pošeptal mi do ucha.

“Nic se nestane“ odpověděla jsem a přitiskla mu tvář na hrudník.

Teď se to stalo. Tak tam jedu a doufám, že ho najdu sedět u nejvzdálenějšího stolu od dveří. Předjíždí mě černá dodávka. To by mohli být oni. Naštěstí nebliká, nezpomaluje. Pro tuhle chvíli jsem zachráněna. Ale v té další to může být jinak.

Ukazatel mi připomíná, že k hraničnímu přechodu to je padesát kilometrů. Každou minutou se blížím k bezpečí, k Farzadovi.

Těmi volbami to začalo, nebo skončilo? Měli jsme před nimi nějakou šanci? Každopádně byly zmanipulované. Po nich nastalo velké zatýkání. Měli všechno, co potřebovali – zdánlivou podporu většiny. Měli moc.

Dívám se na horizont. Za ním leží hraniční hory. Uvidím ty kopce, za kterými je naděje na jiný život? Horizont je  iluzorní hranice, která mizí, vzdaluje se, když se k ní přiblížím. Proklouzne mi stejně i tahle příležitost?

Dálnici rozzářila světla. Provoz houstne. Stále jen v jednom směru. S lidmi v autech přede mnou i za mnou sdílím stejný cíl. Máme různé důvody k jeho dosažení.

Opouštím zemi, kde jsem se narodila. Nechávám svou sestru, kterou jsem nedokázala ochránit, na pospas zlu. Přemýšlím, co by tomu řekli rodiče, kdyby ještě žili.

Vypínám rádio. Silnice vibruje. Ze tmy se vynořují tanky. Jedou pomalu, v řadě za sebou. Jsou jich stovky. Auta zastavují, lidé vystupují a pozorují ta neosobní monstra, proti kterým nelze vést rovný boj. Doprdele, takže povolali armádu.

Rozhostilo se ve mně prázdno. Je konec času, doba vakua. Nezbývá než čekat, počítat s nejhorším, modlit se za lepší.

Žena z auta za mnou si sedá na zem a pláče. Zaslechla jsem, že uzavřeli hranici. Tohle nebude válka, ale jatka. Vypínám motor. Opírám se o kapotu a zvedám hlavu k obloze. Dívám se na hvězdy a doufám, že je Farzad sleduje z okna čajovny v A.