Bejt trošku užitečnej

  Probudila mě bolest v břichu. Spal jsem? Bolelo mě břicho a hlava. Už vím, omráčili mě.

Hlavu jsem měl svěšenou. Všude kolem mě byla tma. Rozpažili mi ruce a přivázali je ke zdi. Klečel jsem a zádama se opíral o vlhkou zeď.

  Zvednul jsem hlavu a uviděl dva stíny. Jeden stál u mě a mlátil mě pěstí do břicha. Tak proto ta bolest... Druhej stál u kamenejch schodů, který vedly někam nahoru. Dopadalo na ně měsíční světlo.

  Bolest mě rozptylovala, ale po chvilce jsem si vzpomněl, proč jsme my 3 vlastně tady. Uprostřed noci, ve studeným sklepě. A pak jsem si najednou dokázal vzpomenout na čím dál víc. Vlastně jsem si vzpomněl na všechno.

  Stín, kterej mě mlátil, ustoupil a zapálil si cigáro. Stín u schodů popošel ke mě a začal mi kopat do hlavy. Kopnul a čekal, dokud se mi hlava zase nesvěsila. Pak znovu kopnul. Pak zas počkal a pak zas.

  Vzpomněl jsem si, že jsem se narodil do zimy. Byl jsem dítě, který nepoznalo teplo. Hned, jak jsem se dokázal postavit na nohy, začli mě srážet k zemi. ,,Podívej, jakýho lempla si mi porodila,“ křičel táta. Máma. Kde je máma? Nikde ji nevidím, mám oči plný slz.

  Stín, kterej mě kopal, vytáhnul z kapsy zahradnický nůžky. Pak někam odešel. Udělal krok stranou. Pak se mi před očima mihlo něco malýho a světlýho. Dopadlo to přede mě, ale nedokázal jsem říct, co to je. A pak ještě a ještě. Vlastně už jsem kromě vzpomínek nic necejtil. Srdce. Srdce jsem cejtil. Srdce mě nedokázalo opustit. DD .....DD......DD......DD.

  Potuloval jsem se nocí a snažil se zjistit, co dělám špatně. Bylo mi kolem 14 a domů nemělo cenu chodit. Aspoň ne do 2 do rána. Pak už spal. Kdykoliv jsem zaslechnul jeho auto, utíkal jsem z baráku. Když se poperete na ulici, nikdy to nebolí jako vejprask doma. Takže, co s načatým večerem....

   Oba stíny se kolem mě pohybovaly jako andělé smrti. Bez tváře. Bez řečí. Bez emocí. Nakonec, zabít člověka je taky jenom práce. Schovaná do sklepů. Už jsem necejtil žádnou bolest. Pomalu jsem se loučil se svým odumírajícím tělem. Jediný, co ještě dávalo smysl, bylo moje  srdce: DD.....DD.....DD......DD. Jeden ze stínů vyběhnul po schodech. Začlo se rozednívat. Pak se vrátil. Měl s sebou bejzbolku.

   Když mi bylo něco kolem 17, tak mě můj rodnej dům definitivně vyplivnul. ,,Ten tvůj parchant je vypatlaný hovado. Takový budižkničemu nemůže bejt moje dítě,“ řekl mi na rozloučenou. ,,Vsadím se, že ses s někým kurvila a teď se o to musím já starat.“  Ale ulice si mě našla. Malý čórky, velký čórky, lehký drogy, těžký drogy, málo peněz, hodně peněz.. Ale průser je, když si pučíte a nestíháte vracet.

  DD.....DD.....DD..... Bejzbolka mi zmizela z dohledu. Najednou jsem ucejtil, jak se mi srdce zpomalilo DD.....D.....D....................D..............................D

  A stíny se rozplynuly. Už tu nebyly. Zbylo to se mnou jen moje srdce: D......................D....... D.....................D......................................D....................................................................D

  Zdá se mi to? Po schodech přihopskal vychrtlej pes. Prašivá kůže a šedivý voči. A v nich strach. A za tím strachem hlad. Došel ke mě a natáhnul ke mě svůj čumák. Pak ho sklonil ke kaluži krve. D...............................................D..................................................................D.......................................................

Začal jí chlemtat. Pak zhltnul jeden z mejch prstů. D...............................................................D..................................

................................................................................................D.....................................................D........................   

 V mrtvým oku se odráželo psí tělo.