Pět švestek

Trochu smutná a trochu veselá, rozmrzelá z podzimního deště, sedím v teple domova a přitom jsem ve škole, protože domov si nosím v tašce s sebou spolu s pytlíkem švestek. Studené ruce se navzájem objímají, já je pozoruju jakoby z daleka a čekám, až se pevně propletou a já už nebudu moci psát. Šíření komunismu z Ruska a nepřátelský kapitalismus západu a my, v naší milé maličké vlasti, nevíme, kam dřív skočit a komu se dřív zavděčit.

Spláču nad výdělkem, neboť nedávám pozor, když bych měla, a všímám si věcí podružných, jako třeba kytky v jejích vlasech a chvění v zelených očích. Krájím čas na tlusté plátky a ukusuji z nich velká sousta, vlastně hltám, hladová po zážitcích, ale trochu nesmělá, protože někdo může koukat. Často zavírám oči a utíkám pryč, jenom nevím kam, ztrácím se i  na známých cestách, když se totiž zamyslím, jdu a nedívám se kolem. Občas si i zazpívám, ale jenom tiše, abych neplašila ptactvo, které zpívá se mnou a je mi společníkem i když jsem úplně sama. Nevím, kam patřím a někdy je mi z toho úzko, že až nemůžu dýchat, ale pak se upamatuju na teplo léta a večery mezi komáry a tuším, že tam někde je ten správný směr, jenom si nebývám jistá, kterou cestou se dát.

Dneska jsem si opřela hlavu o jeho rameno a bylo mi dobře, jako by mě už nic netrápilo, jako by všechno bylo jak dřív, ale pak to skončilo a já musela zpátky. Prší a já se směju, protože mi je dobře a už se nikdy nebudu nudit, když teď všechno dává smysl.