samota

“Běž a nauč se mít radost ze života. Nauč se radovat z malých věcí. Vůbec radovat se. Znát radost, mít radost…”

To řekli a pustili Samotu dolů na zem, mezi lidi. Jenže tu byla chyba. Nemohla chodit mezi lidmi, aby se naučila být šťastná. Musela to sama zažít. Proto ji po nějakém čase nechali narodit se jako jednu z nich. Člověka.

Vyrůstala jako normální dítě – holčička, mezi ostatními dětmi. Byla šťastná i nešťastná, měla radost i plakala… Ale jednou z jejího života ta radost z bytí zmizela. A ona si přála zemřít…

Ve věku osmi let zažila první opravdové zklamání. Věřila dívkám molem sebe. Byla s nimi ráda. Chtěla s nimi být. Chtěla s nimi kamarádit. Nechtěly ji. Hledaly na ní chyby. Hledaly důvod, proč ji nemít rády. Našly. Měla ve vínku o něco víc inteligence, citlivosti, víc zranitelnosti než ostatní.

Když dosáhla věku kolem patnácti let, změnila školu. Říkala si, že začne znovu. Noví lidé, které nezná, trochu jiné myšlení, všichni byli starší…

Jenže situace se opakovala. Teď už na ní ale hledali chyby všichni, bez rozdílu pohlaví.Byla pro ně “divná”.

Později, v práci, si myslela, že umí komunikovat, že umí s lidmi navázat spojení. Bavit se s neznámými o počasí, o zájmech, o tom, co den přinesl, prostě nezávazně tlachat o všem. I jim pomoct. Chyba. Podcenila lidskou zášť. A jejich neschopnost.

Už mockrát nechtěla žít, ani nevěděla proč. Myslela si, že nebytí bude lepší než bytí takové. To, které každý den byla nucena prožívat. Od rána, kdy se jí nechtělo z postele, ani nevěděla proč, do večera, kdy toužila po uklidňujících snech plných míru… Bohužel, zřídka se jí takový zdál. Na jednu stranu byla pravda, že si sny nepamatovala, ale na druhou stranu v ní celý den zůstával neurčitý pocit. A většinou to byly pocity nicoty. Pocity nebytí. Zbytečnosti…

Poprvé potkala Smrt. A jaké ale bylo překvapení samoty, když Ji neposlala zpět, ale k dalšímu početí…

Řekli jí tam nahoře, že dokud se všechno radostné nenaučí, dokud bude stále sama, nesmí zpět. Ale ona se nechtěla probudit v dalším děvčeti a “zkazit” mu život…

Jenže takhle to dopadlo vždy. Buď spáchala sebevraždu nebo dožila v pochybnostech, zášti a trpkosti. A Ona, Samota, už to nechtěla… Přišlo jí příliš kruté týrat smrtelníky pro vlastní rozhřešení… Ponaučení… Zlepšení…

Jediné co ale mohla udělat, bylo zbavit se sebe samé. A to nevěděla jak.

Ale zase ji převezli. Příštího života se narodila jako chlapec. Bohužel, nekonala se žádná změna. Snad jediné, co bylo jiné, byl věk, kdy dobrovolně umírali. V průměru o šest let dřív…

Jediné, co bylo jasné, že tohle nemá smysl. Jenže kdykoliv se snažila s Nimi promluvit, ani Jí nevěnovali jediný pohled. Natož aby stihla něco říct…

Vtělili ji do dalšího zárodku. A koloběh se opakoval.

Srdce bylo určeno pro šedesátiletou ženu. Operaci nepřežila. Plíce byly špatně uskladněny během transportu, staly se nepoužitelné.

V podstatě by se dalo říct, že co jednou přišlo do kontaktu s Ní, nemělo naději na záchranu… Někdo by řekl smůla. Někdo osud. Podle někoho by nemělo význam o tom přemýšlet. Ale v podstatě Ti nahoře udělali chybu… A pořád ji ještě nechtěli přiznat… Řekněme – smůla.

A tak se Samota pohybuje stále někde mezi námi, nikdo neví v kom, nikdo neví jak dlouho… A hlavně málo lidí ví proč…