Kdyby nikdy....

„Kdyby“..bolestivé slovo. Ve vztahu k minulosti vyjadřuje lítost nebo pochybnost nad vlastními nebo cizími rozhodnutími. Analyzovat vlastní rozhodnutí je užitečné, ale je dobré o nich pochybovat? Je zdravé utápět se v myšlenkách: kdyby tehdy nepřišla voda, nezačala bych se topit? K čemu to je? Co se stalo, nedá se odestát. Možná je to duševní hygiena, která přináší očistu jen v případě, kdy se i na špatných rozhodnutích podaří najít něco pozitivního. Protože..jak mohu vědět, že to topení se, bylo zapříčiněno zrovna tou vodou? Kdyby nepřišla voda, třeba by přišlo sucho a to by bylo ještě horší...co já vím. Je to jako s počasím. Když prší, nadávám, když neprší, tak taky. Všechno je relativní, a proto slovo „kdyby“ je stejně marné jako snaha vrátit čas. Jedinou možnou cestou je smíření se s minulostí a víra v budoucnost, kterou stvořím přítomnými rozhodnutími a budu doufat, že mě jednou zase nenapadne…kdyby tehdy….

Nikdy. Nemám to slovo ráda. Nikdy jsem neměla. Opravdu nikdy? Blbost, vždyť jsem ho používala. Nikdy je prázdné slovo. Kdo může říct: „nikdy jsem nelhal“? Existuje někdo takový? Chtěla bych ho potkat a pogratulovat mu, že má tolik troufalosti něco takového prohlásit. Ale vlastně znám jednoho takového, jmenoval se Mirek Dušín. 

A kdo může říct: „tohle bych nikdy neudělal“? Chtěla bych ho potkat a vidět odvahu v jeho očích, se kterou to říká. Vždyť neví, co mu život přinese. Vždyť neví, nebude-li muset někoho zabít, zklamat, zalhat, zradit, utéct… Život přináší chvíle, které pohřbívají idealistická NIKDY. V těch chvílích většinou neznějí fanfáry ani potlesk. Takové chvíle bolí. Rvou vnitřní hranice zásad. Bortící se iluze o sobě sama posouvají pomezní kameny k dalším „nikdy“ a to jen proto, abychom tu bolest prožili znovu a s ještě větším utrpením, až se život zase otřese. A on to udělá, protože ho to slovo popouzí dokazovat člověku, jak málo sám sebe zná. Neberu to jako příkoří osudu. Naopak. Je to naučná stezka vnitřním světem.
Když někdo prohlásí: „tak tohoto bych nikdy nebyl schopen“, je to odsouzení. A je úplně jedno, že za tím následuje alibistický dovětek „ale soudit tě nebudu“. To si odporuje. Říká tím: „udělal jsi něco, co já bych nikdy….a tak jsem lepší než ty a ty jsi horší než já“. Jasný rozsudek. Logická dedukce. A kdo je opravdu lepší a kdo horší? Ten kdo uzná své „pochybení“, přizná barvu, ačkoli ví, že to nebylo zrovna košér…nebo ten, kdo se schová za své „zásady“? A kdo má právo soudit rozhodnutí a skutky druhých? Kdo si na to troufá? Sami sobě jsme soudci. Jsme svobodní. Můžeme všechno, co chceme a zodpovídat se za to budeme jen sami před sebou. Tomu se říká svědomí. Nikdo další do nás nevidí tak jako my. Nezná souvislosti ani důvody. Nemůže znát, i kdybychom chtěli, protože existují takové, které jsou slovy nesdělitelné. Přesto nemohu prohlásit, že nikdy nebudu odsuzovat. Paradox.

A tak jsem se slovo NIKDY naučila nepoužívat. Neberu to jako pootevřená zadní vrátka pro svá klopýtnutí. Je to vědomí vlastní nedokonalosti, omylnosti a pokory. Neříkám ho ani jiným, protože nesoudím. Na to toho příliš málo vím a víc vědět nemohu. Snad se najdou tací, kteří nebudou soudit mě. Takové bych chtěla potkat a zeptat se jich, jestli tohle pochopení „nikdy“ je krok ke zmoudření.

Kdyby a nikdy. Zvláštní slova. Poslední dobou je slýchám často. Kdybych je neslýchala, nikdy bych tohle zamyšlení nezačala psát.