Písmák No more distance
Chtěla bych ukrást tvůj stín
a s každou trpkou hodinou
bude můj obranný štít
vždy když klesám v kolenou
No more distance
Chtěla bych ukrást tvůj stín
a s každou trpkou hodinou
bude můj obranný štít
vždy když klesám v kolenou
Deprese
Chtěla se se mnou radovat
Snad jenom tak
Snad proto, aby ji měl někdo rád
Na pošlapaná plátna
Láska je výsměch přírody
Jsou opravdu muži a ženy
Dva rozdílné živočišné druhy
Nebo to jenom ty a já.
Prý hodí se ksobě protiklady
No more distance
I want to keep your breath
And hide it under my pillow
It will be blowing away
The anxiety of nights alone
Místy zataženo
Dnes obloha plakala
A já zase sama sebe vykrádám
Vlastní minulost mě předbíhá
Bere mi má slova
Po stopách divokých kačen
Dnes, moje lásko, své sny nech volně nocí plout
po řece tvého dechu, ve stopách divokých kačen;
stváří odvrácenou strachu zbav je světských pout,
vrytmu valčíku dotančí za obzor temných mračen.
Vůně borovic
Šumíš mi do ucha
větvemi borovic.
Prázdnota bezduchá,
svět zavřených okenic –
Odbíjím dnem
Odbíjím dnem - Půl a celá
Jinak jsem tiše - Netikám
Kukačka dávno odletěla
do cizích hnízd svá vejce klást
Rozmařilost
Když tma propletla se mými prsty,
já strhla jsem ji zoblohy.
Jenže ona, potvůrka,
našla si skulinku mezi mými ústy.
Z oceli
Učil jsi mě, jak žít.
Dnes vím, že dýchat smím i bez snů a tužeb.
Voblacích dávno se nevznáším.
Hrozí přeci pád.
Mi escultor
Una lágrima corriente
Caye sobre almohada
Mi alma molida hay dentro
Para siempre encerrada
Cestou...
Ruce sevřené prázdnotou
nohy omámené tmou
nocí rozestlanou
s vůlí plazivou
Když zrcadlo odráží tmu
Po okraj plná číše vína
Vněmž pravdy bylo pramálo
Piju do dna
A polibek na šíji
Spolu
Vzpomínáš
Jezdívali jsme tam každý víkend
Objevovali svět dětskýma očima
Tím nejkrásnějším způsobem
První zrada
První zrada
Fejeton
2. 9. 2010
Stát se rodičem mění život vjízdu plnou vzrušujících momentů. Od prvního uříhnutí nás děti denodenně překvapují nějakým novým pokrokem, který nás naplňuje vědomím o vyjímečnosti našeho potomka a jenž dáváme hrdě celému světu na odiv.
Auténtica
Po nocích bdí
Den ve snech protančí
Smelodií vášnivou
zazpívanou
Dónde estás
Dónde estás mi vida
Te ahogué en una copa de vino
Amargo e infundioso
Teniendo confianza
Proměna
Žití marné - bídné žití
Já sbohem dávám ti
Smrtelnost děsí mě
Bez tvého objetí
Noční myšlenky jedním dechem
Dočetla jsem poslední řádky kapitoly, ruka ztěžkla, klesla podél těla, ale stále jsem v ní držela malou ohmatanou knížku, na přebalu s primitivní nesrozumitelnou ilustrací v podivných nicneříkajících odstínech barev, jež se snad ani za barvy považovat nedají, typické pro starou, minulou dobu, kterou jsem zažila jen jako předškolní, nechápající ratolest a fakticky (či spíše teoreticky. ) ji znala ze školních lavic a stále trvajících neúnavných líčení těch o pár i mnohem více let starších, těch, co se ani po uplynutí půldruhé dekády nedokázali zbavit ubíjející spjatosti s tím bývalým, historickým, předpřelomovým časem bolesti, nevědomosti a vděčnosti za málo, jejichž hlasy a výrazy prozrazují opakované vyvěrání žhavého magmatu emocí z naoko poklidně vyhlížející sopky, nevyprchanou živost toho, co bylo a navždy zůstává v nich uzamčeno a zakořeněno, neodstranitelnou načichlost tím vším jako staré zděné stěny zámecké černé kuchyně, zatuchlost cigaretového kouře v polstrování nábytku pánského salónu, absurdní potřebu nenechat upadnout v zapomnění to, co z hloubi duše nenáviděli a teď ve skrytu té samé duše zvráceně milují, bez čehož se najednou nedokážou vypořádat s vlastní existencí a ten marný, rozporuplný boj, výsledek bezpočtu prohraných bitev se sebou samým, nezahubitelný plevel vyrůstající, ze skulinek a trhlin jejich nové, porevoluční, moderní, pokrokové, falešné a neidentické schránky, jako z mezer mezi dlažebními kostkami, poskládanými v náhrobní kámen všemu tomu přežívajícímu zmatku a stále bolestným křivdám, jejich bývalým jistotám a opěrným bodům, tyhle zprzněné, zjizvené duše, nemohoucí se už nikdy nalézt, identifikovat se, připomínají stavby přeplácané architektonickými prvky a styly, ubohá stvoření nevěřící v přítomnost, obávající se budoucnosti a milující vše minulé, je nikdy asi nedokážeme opravdu pochopit, pro nás všechny ty lidské osudy představují jen další příběhy a historky, jimž člověk ve skrze rozumí, dokáže rozpoznat směr, jímž se ubírají a tvářit se jako posluchač velmi přesvědčivě a zúčastněně, přesto je však skutečně neprocítí, nezanechávají v něm nezapomenutelné a nesmazatelné stopy jako u zasvěcených aktérů, pro něj je tohle vyprávění jednou z kapitol dějepisné učebnice, jasnou a nekomplikovanou skicou, hrubým náčrtem historie doby, chybí však osudy každého jednotlivého tahu štětcem, které by mohly dotvořit živý barevný obraz odrážející opravdovost a realitu, já vidím jakousi osnovu, z obrovské mozaiky jen pár kousků, které v mé mysli zakotví jako to typické pro tamtu dobu, stejně jako způsob zpracování obalu malé knížky, prst mám stále sevřený mezi jejími stránkami v místě, kde jsem dočetla, jako bych skrze fyzické spojení mohla proniknout do nejzašších koutů duše jejího autora, autora minulého, jenž psal o své přítomnosti pro budoucí čtenáře.
Zda smím
Zda smím
Jen chtěla jsem se zeptat
Zda smím
Dotknout se hudby
Cvrkot crčků
Nad ránem
Mokrý chodník studí do bosých chodidel
Ale cigareta chutná vtichu nejlépe
Když slyším jen vlastní dech
Paměti I. (Prolog, Kapitola 1 - Zmatený sen)
PROLOG
„Annie, pojď se mnou. Někoho ti chci představit. “
„Kate, proboha, snad si už zase nehraješ na dohazovačku. Nechápu, že ti pořád nedochází, jaká je to ztráta času.
Tvé vzkazy čtu mezi oblaky
Tvé vzkazy čtu mezi oblaky
Toužím se za ně odměnit
tvým rtům
Jen kdyby nebyly
Srdce vytržené z kontextu
„Nechci, abys tam jela. “
„Prosím tě, nedělej mi to ještě horší. Já musím…“
„Ne, to nemusíš. Máš jen strach rozhodnout se a učinit ten zásadní krok.
Pavučiny
Poklesnout v kolenou
a v srdci jen ticho
dívat se do černa
vhlavě
Slovům nevěrný
Dnes ráno říkal jsi
Jen tebe miluji
Tak proč už necítím
ústa tvá
Mamince
Jsi pro mne slunce,
které nikdy nezapadá,
vždy svítí na mé cestě
a nedovolí zabloudit v tmách.
Amor gitano
Svá slova poskládám z tvých písmen
jsem jako vetmě utopený svícen
cikánko kroužící
Tvé dlaně na duši mě pálí
Předpověď počasí
Povídej Rosničko
Povídej pohádku
Zasvítí sluníčko
či schováš svět do mraků
Vstávám
Vstávám,
Dobré ráno, Cizinče.
Říkám,
Dobré poledne, Příteli.
Víc než jen slova
1. ČÁST - Zbloudilá
Vítr si pohrává svlasy
Do očí navál písek
A smísil se susychajícími chladnými slzami
Waiting for
Čekám na tebe,
I‘m waiting for you
protože vím, že přijdeš včas
because I know you‘ll come in time