Na začátku tohoto krátkého příběhu si pokuste představit situaci z nadhledu. Z pohledu vyšší moci, ať už si ji představujete jakkoliv. Možná ji vnímáte, snažíte se vnímat nebo nevnímáte. Jen to zkuste…
A teď vám můžu popsat onu scénu. Prchavou, ač navždy. Píše se rok 2008 a dvě relativně neposkvrněné duše bloumají světem osamocené. Však náhle ucítí na chodidlech ostré trny. Chtějí jít dál, ale strach z bolesti je na okamžik mocnější. Zahlédnou jedna druhou a v druhém okamžiku ztratí všechny své staré zájmy. Uvědomují si, že je ta ostrá bolest vlastně příjemná, že navozuje pocit jakéhosi druhu blaha. Dál už jít nechtějí. Zůstávají stát po celý rok. To stání je krásné, nepopsatelně krásné. Božské, omamující, dech beroucí, extází oplývající, nezávislé, nezodpovědné, nakažlivé, neopakovatelné, nepopsatelné.. Jak už jsem vypověděla, rok uběhl. Druhá z duší si zpětně uvědomuje svoje hodnoty. Dostává strach, nechává se stáhnout okolím, zabíjí duši první. Pomalé bolestivé umírání pomalu bolestivě zabíjí obě duše, první silněji, druhou rychleji. Ubíhá další rok. Soužení nepřestává, je nahrazováno umělým sladidlem. Je právě březen roku 2010. První duše přebírá metu, skóre je 1:0, dostává se do vedení. Plíží se nejprve pomalu, náhle však bortí hráze, přetrhává nitě. První duše se bojí pohnout z místa, ale pomalým vytrvalým bojem sama se sebou získává blahodárnou sílu. Píše se září roku 2010. První duše začíná sklízet bohatou úrodu. Jedno štěstí muselo skončit, aby druhé mohlo začít. Dvě duše byly spojeny. Jakási síla tam nahoře ví, že kdysi byly duší jedinou. Nedovolí jim na to zapomenout.
Která z duší je zlem, a která dobrem?
Písmák