Promiň

Probudil jsem se někdy kolem půlnoci ve svém bytě a ještě stále jsem se vznášel v kosmických výšinách opojení. Tyhle dlouhý "jízdy" byly pro prášek charakteristický. Když si představím, že vláda vydala milióny korun na vývoj něčeho, co by pomohlo vědcům prozkoumat ty takzvané vyšší stavy vědomí, musím se smát. V médiích se týhle srandě začalo říkat kosmickej prach, ale u většiny mých známých se spíš ujal název prášek. Zapálil jsem si cigaretu a hned po ní taky pár vonnejch tyček a sem tam svíčku. Chvíli jsem jen tak seděl a vnímal všechny ty nádherně jasný a zářivý barvy, příjemnou hudbu linoucí se z neexistujícího přehrávače a pokuřoval. Asi za hodinu jsem se rozhodl podívat se z okna. Pohled na naši ulici už tak skvělej nebyl. Těch pár lamp jen matně protínalo svojí září temnotu a nikde nebylo ani živáčka. Už jsem se chtěl vrátit do pohody svého pokoje, když se zpoza řeznictví na vzdálenějším rohu ulice vynořila tmavá postava. Byl to asi pětatřicetiletej chlápek a připadal mi trochu na mol. Blížil se pomalu pod mé okno. Všechny smysly se mi najednou jakoby zostřily. "Promiňte všichni broučci, kterým jsem utrhl nožičku!": proběhlo mi najednou hlavou. Zarazil jsem se. "Tohle přece nebyla moje myšlenka." "Promiňte všichni mí dávní přátelé, kterým jsem rozšlápl bábovičku!": ozvala se další. Chlápek se stále blížil. V tom mi to docvaklo. "To jsou jeho myšlenky. Stal se ze mě telepat. Ten zasranej prášek opravdu funguje." Slyšel jsem už o pár lidech, kterým se povedlo na prášku vcítit do ostatních, ale sám jsem to nikdy nezažil. "Odpusťte vy všichni, které jsem zradil!": zachytil jsem znovu. Teď prošel pod oknem. Připadal mi jako opravdovej zoufalec. Chtěl jsem mu pomoct. Cítil jsem, že mu můžu také něco sdělit. "Promiň mi Lásko, že jsem Tě tam nechal tehdy stát. Promiň!" Muž se pomalu blížil ke konci ulice. Za rohem už jen odbočka na lávku přes tu zkurvenou dálnici. "Myslím, že pokud za něco stála, tak by tě teď poslala do prdele!": pomyslel jsem si. Chlápek se zastavil a rozhlédl. "On mě slyšel, vážně mě slyšel!": blesklo mi hlavou. Znovu se pohnul a zmizel za rohem. Cítil jsem, že se v něm cosi nadobro zlomilo. Blížil se k lávce. Už mi neposílal žádné myšlenky. Jeho hlava byla naprosto prázdná. Zastavil se na lávce. Cítil jsem smrad z pálené gumy, slyšel hluk z projíždějících aut a byl jsem oslňován jejich světlomety. Naše mysli byly jedno. Čas se najednou jakoby zpomalil, hluk ustal a světla se ztrácela. Muž udělal poslední krok. Vzduchem prolétlo poslední "PROMIŇ" a ozvala se dutá rána. Spojení se ztratilo. Nějakou dobu jsem ještě přemýšlel o své nové zkušenosti a pozoroval záři na obzoru. Trochu mi připomínala požáry, jaké bývají při hromadných nehodách na těch víceproudových monstrech. Pomalu jsem dojížděl do reality a tak jsem šel spát. Za pár dní jsem se v novinách dočetl o neštěstí na dálnici způsobeným dosud neidentifikovaným chodcem, který prý v nočních hodinách přecházel lávku nad místem budoucí nehody a nešťastnou náhodou uklouzl. Vytáhl jsem z ruky stříkačku a v duchu se omluvil svému neznámému příteli.