BRAMBOROVÁ STÍNOHRA

Hloupý nápad. Asi se mi líbí jeho charisma. Omyl. Libí se mi jeho ruce. Ne, to ne. Dojímá mě jeho prasácký humor. Možná, že..ale ne. Mému uchu lahodí jeho hlas. Jsme naladění na stejnou vlnu. Blbost. Oči..to budou oči-je v nich taková zvláštní jiskra. Kravina. Fascinuje mě jeho rovný nos. Co to plácám? Jednoduše jsem se zamilovala. Ale jak je to možný?

Možností je hodně. Dá se na celou situaci a proces „zamilování se“ podívat z různých pohledů.

Nahoře prostě a jednoduše sedí král bramborových lidí a když se mu zachce, tak ukáže na dva lidi, kteří se zrovna nachází blízko sebe a je to. Jednoduše má choutky a tak si vytvoří svůj vlastní „vékávéčkový“ příběh, který vyvrcholí v erotickou scénu. Uspokojí se a ti dva se můžou v klídku pohádat a bramborový život běží dál.

A nebo nahoře trůní žena. Ano-bůh je žena. Je to středně vysoká štíhlá hnědovlasá bledá žena. Mezi námi, feministka skrz naskrz. Feministka realistka. Trpí insomnií a tak nemá po nocích co dělat. Její pomocníčkové andělíčkové jsou samozřejmě homosexuální chlapci a ona s nimi místo spánku hraje aktivity. Pěkně jí to leze na mozek. No a tak, když už má všeho dost..napadá ji, že by mohla tomu světu tam dole pod ní nějak přispět. A protože má dokonalý přehled o všech a o všem..páruje lidi podle jejich genů, dispozic a předpokladů. Normálně si vezme skupinku určitých lidí…malou sociální skupinu, která vznikla formálně, ale naprostou náhodou a projede si její členy. Pěkně si je všechny proklepne a vybere dva úplně nejlepší a nejkrásnější, nasadí jim do hlaviček „červíčka šťourala“ a může dál hrát aktivity. Je spokojená. „Červíček šťoural“ je jediný svého druhu. Provrtává se vám v mozku a vytváří si tam specielní cestičky „lásky“. Naruší vaše zaběhnuté principy přemýšlení a systematicky vám vytváří idealistický obraz člověka, jehož DNA má v sobě naočkované. Ten člověk má pochopitelně v hlavě „červíčka šťourala, nebo chcete-li..“červíčka šťouralku“ s vaší DNA a ten tam dělá úplně to samé, ale opačně orientované. Je to složitý systematický proces, ze kterého vzejde jedno malé geniální stvoření. Tyhle dvě naočkované lidské jednotky prostě zplodí nejdokonalejšího člověka, jaký vůbec z této malé sociální přechodné skupiny mohl vzniknout.

Ať už jsme se my dva k sobě dostali jakýmkoliv způsobem, jedno je jisté. Někde se stala chyba. Nešlo to totiž tak hladce, jak by se podle výše zmíněného návodu mohlo zdát. Já jsem byla bláhová. On byl překvapený. Já jsem se ničeho nebála. Jeho strach se dal krájet. Jenom jsme byli oba pohlceni tím náhlým vzplanutím. On na to přicházel postupně a já jsem byla v jednom okamžiku přesvědčená o opaku všeho, co jsem si do té doby myslela. Příběh se začal psát sám od sebe. Nikdo po něm netoužil, nikdo ho nechtěl, nikomu neměl posloužit. Nikdo nechtěl tvořit dokonalého potomka. Jenom jsem hledala sama sebe a dílek, který mi chyběl do skládanky v sobě nosil on. Byl ukrytý pod povrchem. A ten povrch byl vytvořený vytrvalým nekonečným vyčerpávajícím procesem. Byl to povrch z obav.

Když jsem zjistila, že ten dílek v sobě nosí právě tenhle obohacený mučedník, tak mi srdce zazpívalo radostí. Hrozně moc pookřálo. Cítila jsem, jak pomalu rostu. Stala jsem se v tu chvíli egoistou a přestala jsem brát ohledy na ostatní. Vrhla jsem se do něho s vervou sobě vlastní a on vlastně ani neměl šanci to nepřijmout. Dívala jsem se na něj jako na spásu. A po jednom ocumlaném týdnu se ozvaly vibrace.

On věřil tomu, že nahoře sedí feministka. Feministka, která byla jen tak mimochodem jeho mademoiselle. Musel tomu věřit. Já věřila v podstatě tomu, že chtít=dostat a taky jsem věřila na krále bramborových lidí. Pořád v něj věřím. Papírová loďka v Atlantiku byla odkázaná jen na dobré počasí. A po několika měsících klidného, ale nepřístupného ovzduší, vyšlo slunce. A myslím, že si dokážete představit, jak to asi vypadá, když nad klidným mořem vyjde slunce. Sluníčko dostatečně hřálo, ale ne zase natolik, aby papírovou loďku spálilo.

Dost už metafor. Jednoduše skončila druhá fáze. Měli jsme za sebou zájem i poznání a přišla touha. Touha, která mě spalovala při každém pohybu. Usínala jsem s nadějí lepších zítřků a probouzela se s představou probdělých nocí. Nemohla jsem dělat vůbec nic, takže jsem neustále jenom čekala, až něco udělá on. Moje propalující pohledy se stupňovaly a on už to jednoho krásného dne, kdy vyšlo slunce, nevydržel. Feministka nahoře zrovna hrála aktivity a byla do toho tak zažraná, že přestala dávat pozor na svého svěřence. Vzal auto, našel mě na půli cesty domů. Nasedla jsem bez jakéhokoliv přemlouvání, protože jsem prostě dala přednost touze a intuici před rozumem a strachem. Svítilo sice slunce, ale zářijový pozdní večer nepředstavoval zrovna nejlepší podmínky pro vášnivou scénu uprostřed lesa. Ani bychom z toho auta nestihli vylézt. Nikdy předtím jsem netušila, jak moc mohou člověku hořet tváře. Tělo mi vibrovalo. Byla jsem na pokraji zhroucení. Vnitřní žár mi do stěn žaludku vypaloval oblé J. Když motor úplně utichl, nasála jsem zhluboka vůni touhy. V tom malém prostoru auta se vznášela atmosféra hříchu. Pachuť vzpomínek. Bylo to pár vteřin, ve kterých jsme se oba přesvědčili o pravdivosti všech našich dřívějších slov. Nebyla to prázdná slova,  byla to slova inspirovaná našimi společnými city. Pohltila mě jeho nedočkavost během několika minut. Na mém umění se podepsaly všechny dřívější zkušenosti. Cítila jsem jenom jeho nevěřícnost. Nevěděla jsem, co dělám. Milovala jsem ho v tu chvíli každou buňkou ve svém těle. Smáčela jsem mu svými slzami tváře.

Papírová loďka shořela a na moři byla vidět jen bláznivá stínohra.