Tatínek

Tatínku, kde jsi? 

Volá dcera na svého otce, jehož podobu zná jen ze starších fotografií.

Projede auto kolem domu - TÁTA, táta Jůja, jak zve svého rodného otce. 

Utěšuji ji jen tím, že to tatínek nebyl. Že na tomto konci města nebývá, aniž by se předtím ozval.

Slyší to "slovo" ve filmech, mezi dětmi, zná ho z fotografií, které připomínají bolestnou i krásnou minulost.

Jak jí to vysvětlit, když jí budou teprve dva roky? 

Stačí říkat pouze - Táta je pryč, miláčku, on se nevrátí?

Sama nevím. Budoucnost ukáže. 

A co? Toho se bojím. 

Umí si někdo představit, jaká bolest v srdci se umí ozvat, když tatínek líbá cizí děti, když vlastní tak touží po objetí? 

Nevím co s tím. 

Nutit jej? Či snad jen dítě udržet při myšlence, že spolu samy se máme lépe? 

Nechci zatahovat cizí lidi do problémů, jejichž původ se jich netýká. 

A koho se týká, musí se ozvat sám, jinak to nemá smysl...

Snad čas, zkušenost, snad Pán Bůh pomůže,,,

Držím pěsti své dceři, aby zvládla všechno, co ji čeká.

Aby z ní vyrostla silná a bezstarostná bytost, se zdravým rozumem, 

silným sebevědomím, krásou v duchu i po těle. 

Miluji Tě, má drahá milovaná a jediná dcero. 

Jsi pro mě vším. Jsi můj den i noc.

Má touha a naděje, můj strach a lítost. 

Moje LÁSKA, moje všechno. 

Miluji Tě, má malá sladká holčičko.

Můj jazýčku vypláznutý, můj šibalský pohlede. 

Miluji Tě celou, bez výhrad. Jsi má, jen má. 

Jsi krásná princezna, co ví a tuší...