Gavota pro Baucis a Filemona

Jsi noci den utopený
vřídlem indigové pěny.
Z bílé sítě na motýla
tmavá noc se k ráně zpila
 

do žalné hasnoucí němoty.
Ať znějí tóniny gavoty
ze rtů trav požárem trávených
na místech pro lásku zválených.
V těle dvou nestromů podťatých.
Hoří zde příběhy jako vích.
 

Skála suchá místo vzdechů.
Dvoje kořeny tam v mechu.
Jeden dýchá, slzy roní,
druhý pařez mrtev loni..
 

Naříká ozvěna listovým.
Lká žalně partesem notovým.
Zaťali do paty druha
Tympány z ran, jedna – druhá
 

Pokácí lásku mou!                Filemon!

Zděšená je ona.                   Zmírá on!

Odvlečena v poutech kláda.
Její mízou pláče rána.
Ráno, louč tmě uloupená.
Křišťál vřídel bílá pěna.
Loučí v oči oslepená
loučí se a po sté sténá.

Vpíjí se pily i v její krev.
Zařízly zuby své v morek dřev.

Lásko v smrti vykoupení!
Rosa naděje v nás není!

Nač byla Baucis samota?
Tněte kořen od života!
Vybrousí pořežou stromy těl

....když písně skřivánek lesem zněl
ve znělce náhodných doteků
v objetí splynuti od věků...

Sesychá pařezů letorost
každý pták vlídný je milý host.
Ač trylkuje smutná dueta,
že bolí ruce mé přes léta!
 

Však že ty duše k sobě lnou,
dá osud strunu notovou.
V jeden nástroj sesazeni
splynou spolu nalezeni

Zaznívá dnes tón gavoty!
Dost bylo smutku němoty!
Dřevo si zpívá v objetí.
Tak LÁSKO osud přeje ti!