Stárnutí

Stárnutí a stáří

Nepřiznat si, že stárnu, je do jistého věku hodně užitečná věc. Akorát se pomyšlení na věk stává všudypřítomným trapičem, který člověka sužuje a nutí k činům, kterých by se jinak jen těžko dopustil.

Osamělý večer si neužiju jako dřív, když jsem ještě na plynutí času nenahlížela jako na prudce tekoucí řeku... Nepustím si hudbu na plný pecky a nelítám po bytě jako smyslů zbavená. Ležím sama v posteli, přemítám o svém stáří, o tom, co mám za sebou a co mne asi čeká. Přemítám o tom, co už „bych měla“ mít za sebou alespoň podle úsudků všech kamarádek, babiček, statistik, časopisů i odborných literatur. Stárne člověk podle toho, jak mu vyjde srovnání vlastních zkušeností s obecnou představou o úměrnosti věku k množství nabytých zkušeností? Je stáří jen nějaký přihlouplý pojem, který žití znepříjemňuje a na kterém spousta lidí vydělává slušné peníze? Když si ale člověk neuvědomí prchavost času, přivede jej nakonec jeho naoko nic netušící svědomí a zdánlivě mladistvý způsob chování do mnohých trapností.

Velmi mě pobavilo rozhořčení mého otce, který se zhruba před dvěma lety poškleboval jistým dámám, že hekají při jakémsi sportování a naříkají – jó, už nám holt není dvacet... Když je tehdy osočil ze simulace a vsugerovaných pocitů stáří, sám se cítil jako fyzicky zdatný a silný samec. Co se ale po dvou letech stalo, nečekal by nikdo, kdo zdravého tatínka snad na vrcholu sil onehdy viděl. Také on se totiž nadechl stáří, okusil roztodivných pilulek, počal sledovat rytmy bubnů sídlících v dálavách jemu nejbližších, rytmy bubnů pohánějících jeho život.

Je třeba od sebe odlišit dva různé, ale spolu související pojmy – stáří a stárnutí. Stáří se podle mého názoru liší od stárnutí tak, že o sobě dává vědět. Jednoduše a bez okolků přijde, jako se to stalo mému otci. Stárnutí je neustálý děj, po kterém není vidu ani slechu. Jen někdy je možné ho v záblescích zahlédnout. Stárnutí je starší než stáří. Stárnutí je počato. A pak se k němu přidá stáří a chvíli panují našemu životu společně a nakonec, nakonec stáří zvítězí a zabije nás.

Znamená stárnout roztékat se blahem při pohledu na batolata, když je mi devatenáct nebo padesát?  Znamená stárnout začít se dívat na krasobruslení s nevídanou účastí a zájmem, ba co více, začít rozumět krasobruslařským technikám skoků a piruet víc než televizní komentátor a expert? Znamená stárnout zajišťovat a uskutečňovat dlouholetá přání a sny? Koupit si papouška, který žije minimálně padesát let, v přesvědčení, že papouška nebude muset nikdo dědit? Vstávat ve čtyři hodiny ráno bez pomyšlení na pořekadlo o ranním ptáčeti, nýbrž proto, že dál spát prostě nelze? Znamená stárnout prdět nahlas při pohledu na hlasatele Pavla Zunu a pomlaskávat bez vidiny jakékoli dobrůtky? Znamená stárnout bát se za sebou zavřít dveře na záchod? Ano, myslím, že to jsou některé ze znaků stárnutí. Ale jsou tak nepodstatné...

 Osobně mě netrápí číslo, které mi kalendář každoročně přisuzuje. Spíš mě trápí, že se z každého věku stal jakýsi obecně daný mezník v životě každého z nás a co mne trápí ještě mnohem víc, i já jsem tyto mezníky přijala za své. Mentální stáří je ale tím, oč tu běží. Cítím se stará? Nejsem si jistá, ale vím, že představy o tom, jak a čím by měla být má léta naplněna, nesouhlasí s realitou. A to není špatně.