Virginie Despentes - Život Vernona Subutexe 1-3
V životě mám několik zásadních ambicí: omezit alkohol, kolektivně sportovat, vybudovat si zdravý vztah k ženám, sehnat zaměstnání na HPP a neumřít v šedesáti pod mostem. Samozřejmě, že každodenní neschopnost vytyčené cíle naplnit mě uvrhává do poctivé středně třídní frustrace, která chvílemi dokáže být natolik hluboká, až si říkám, zda-li by nebylo příjemnější svůj úděl přijmout a vykročit vstříc bezdomovectví bez předsudků, za to s pořádnou zásobou lepenkových krabic. Podobně, jako ústřední postava románové trilogie francouzské spisovatelky Virginie Despentes.
Vernon Subutex, někdejší majitel vinylového krámku, se po smrti svého chlebodárce, slavného rockového zpěváka Alexe Bleache, ocitá na dlažbě.
Cormac McCarthy – Pasažér (a trochu Stella Maris)
Pro literárního kritika existuje několik téměř nesplnitelných úkolů. Například:
- napsat sedmou kritiku oblíbeného autora tak, aby stále působila čerstvě
- předložit nezaujaté zhodnocení posledního románu celosvětově uznávaného autora bez přebírání cizích názorů
- přednést kritiku románu, který vyšel krátce po smrti autora, aniž by text zmutoval do epitafu.
Petr Šesták - Vyhoření
Jsem vinen: přestože se rád pohoršuji nad stavem životního prostředí a dokážu naprojektovat uliční profil s ohledem na každého účastníka dopravy (zbude i na strom), svůj černý ford focus mk3 rok 2016 parkuji vprostřed naší historické čtvrti zpravidla tak, že znemožní plynulou obousměrnou dopravu. Když prší, jedu do práce autem, přestože mám roční tramvajenku. A těch 30 minut, o kterých si můžu přispat, je v daný okamžik důležitější než vyhořelý kus lesa v důsledku globálního oteplení. Toto vše píši, aby bylo jasné, že v případě nového minirománu Petra Šestáka můžu trpět lehkou, no, vlastně docela zásadní zaujatostí.
Ben Lerner - Topecká škola
Je to stále stejné: první odstavec otevřu zdánlivě nesouvisejícím tématem, které pomocí vachrlaté analogie navážu na odstavec věnující se příběhu, následuje vyzdvihnutí a zhodnocení ústřední myšlenky, pokračuji krátce o formě, abych v závěru přinesl dýchavičně zhodnocení. Můžeme tomu říkat zvyk, vzorec nebo forma, každopádně tato šablona mě přenesla přes stovky textů, podobných tomu, který právě čtete, a pomohla mi zautomatizovat psaní natolik, abych vychrlil 4000 znaků i o knihách, o kterých, celkem vzato, není moc co psát. To naštěstí není případ auto fikčního románu amerického prozaika Bena Lernera Topecká škola. Přesto se své šablony nevzdám, pochopíte proč.
Zuzana Říhová - Cestou špendlíků a jehel
Mám takový zvyk, pravidlo. Každou neděli * opustím město, abych si pročistil hlavu. Chodníky, beton a auta vyměním za krajinu polí, lesů, prašných cest a polozapomenutých vesnic. Přehlíživý přístup mobilních operátorů k čemukoliv mimo trojkou velkých měst mě odpojí od světa internetové těkavosti.
Claude Simon – Flanderská cesta
Když jsem poprvé otevřel román Flanderská cesta francouzského nobelisty Claude Simona, psal se rok 2018. Bylo to hned krátce poté, co se Simonovo pravděpodobně nejdůležitější dílo dočkalo českého překladu. Krátce jsem do knihy začetl, ale protože se všechno kolem hnalo příliš rychle, zase jsem knihu odložil. Až do pozdního léta 2023.
Milan Kundera – Nevědění
Jedním z největších paradoxů moderního umění je příkaz originálnosti. Pomineme-li svíravou otázku, nakolik zůstává originalita jedinečnou, pokud je vyžadována vždy a všude, je to především okamžik, ve kterém autor neoddělitelně sroste s formálními i tematickými prostředky natolik, že už není schopný zabývat se čímkoliv novým. Odtud plyne okřídlené rčení, že kapela hraje jednu píseň a spisovatel píše jednu knihu. V případě Kunderova minirománu Nevědění (francouzsky 1999), je problém (ne)originality jedním z úhlových kamenů.
Fernanda Melchorová – Období hurikánů
Mám plán: jednoho dne, navštívím Mexiko. Obejdu barevné Baragánovy vily, nasytím se betonovým brutalismem Ciudad de Mexico, nakoupím třtinovou pálenku a tvrdé drogy v americkém pohraničí. Protože ale v současnosti let Praha Mexiko trvá přinejmenším 15 hodin, nutí mě má přirozená lenost objevovat Mexiko jinými způsoby.
Román mexické žurnalistky Fernandy Melchorové Období Hurikánů se odehrává mimo obvyklá turistická letoviska.
Stanislav Biler – Destrukce
Nebudu lhát, moc nečtu. Náročné eposy modernistické literatury jsem vyměnil za laškovná videa roztomilých kočiček a pejsáčků. Paradoxně to byl pes z youtube, který mě ke čtení vrátil. Jmenuje se Maruna a společně se svým páníčkem Stanislavem Bilerem točí vtipná a optimistická videa o stavu České republiky.
Olga Tokarczuková – Knihy Jakubovy
Na začátek tohoto textu bych se chtěl především pochválit: konečně držím prst na tepu doby. Román Knihy Jakubovy polské spisovatelky Olgy Tokarczukové jsem rozečetl mnohem dřív, než jeho autorka obdržela Nobelovu cenu za literaturu. Bohužel jsem také mizerný čtenář, takže mi tento svazek vydržel ještě na několik následujících měsíců. Jestli to o něčem vypovídá, se, doufám, dozvíte na následujících řádcích.
Lampárna: Stěžujeme si
Touto diskuzí bych chtěl zřídit prostor pro souhrné stěžování, kafrání a remcání. Třeba nás pánbůh vyslyší. Mě osobně hněte:
-nulová podpora mobilních zařízení
-odpudivé tagy ve výpisu děl
-že Gora vždycky dostane víc tipů než já
Učiňme Zdendu opět velikým
V 32. týdnu roku 2019 nás virtuálně opustil internetový uživatel Zdenda. Tímto bych chtěl krátce vzpomenout jak na jeho povídky (Berana jsem dokonce hlasitě předčítal přátelům), tak na jeho neutuchající kritickou činnost v oblasti prózy. Byly dny, kdy jsem na písmák chodil jen kvůli jeho ironickým, mnohdy až nepříjemně upřímným komentářům, a troufám si říct jeho elektronickým odchodem písmácká próza utrpěla.
Cikán
Násep širokým obloukem rozdělil pole, mostem překonal řeku, pak se náhle stočil na pravou stranu a společně se stavební cestou zmizel vúzké nivě mezi zvedajícími se kopci. Kočár jej následoval. Kolem se míhala čerstvá jarní zeleň, baráky rozházené po svazích, zapadlá nivní pole. Když projeli poslední vesnicí, svahy se semknuly tak těsně, že vozka musel vjet na násep.
Ferdinand Céline - Cesta na konec noci
Jedna z nejzákladnějších pouček literární kritiky říká, že „autor je mrtvý. “ Vzásadě je tím myšleno, že dílo vytváří svébytně existující celek mimo autorovy osobní názory, zkušenosti a život, a tak by se mělo i hodnotit. Vpřípadě psaní o Ferdinandu Célinovi se však takové pravidlo dodržuje jen velmi těžko. Pojďme ho tedy okamžitě porušit.
Písmácké povídky 17/18 - aktualizace 16.2.2019
SBÍRKA PÍSMÁCKÝCH POVÍDEK 17/18
Aktualizace 16. 2. 2019
Signální výtisk je tady.
Aktualizace 24.
Michal Kašpárek - Hry bez hranic
Stále stejný kruh: zhecu si se známými založíte blog, baví vás to, ale nikam se neposouváte. Začnete uvažovat, jak se zprofesionalizovat. Zaniknete. Zhecu si založíte blog sjinými známými.
Komunistka
Vkrajině zvlněné mírnými kopci a plytkými údolími připomínaly navršené haldy dávné mohyly pohanských králů. Zjejich svahů vstoupal žár vyhořívající hlušiny a jedovatý sirný dým. Lidé, kteří se drápali nahoru, však nehodlali uctít večerní Slunce ani vzdát hold zapomenutým bohům. Zrak měli upřený pod sebe, kde se mezi ostrými kameny matně leskly zbytky nepřetříděného uhlí.
Kazuo Ishiguro – Pohřbený obr
Známe to všichni: „akční nabídka“, „cena sládků“, „inovovaná receptura“ – nejednoho z nás donutil barevný sticker koupit výrobek, o který bychom jinak nezavadili, a následně uvažovat, jak příčetní museli být lidi z Maspexdrinks, když do energeťáku Tiger míchali limetku, nebo jestli českým sládkům při pití Svijan vymřely všechny chuťové buňky. Ale pravidla trhu jsou jasná a říkají, že velký růžový proužek „Nobelova cenu za literaturu“, který obepíná román Pohřbený obr Kazua Ishigury, nesvědčí o péči o čtenářův vkus, jako o zájmu o jeho peněženku. Druhým dechem nutně dodávám, že anglický autor s japonskými kořeny nobelovu cenu nezískal jen za inzerovaný svazek, ale také za své dřívější dílo. Po dočtení se mi chce říct, že vím proč.
Šprýmař
Od důlní brány bylo khřbitovu pár kroků. Zástup mužů pomalu zamířil ksvatému Josefovi, za nímž čekal výsměšně malý vryp do hlíny. Muži se zastavili před rakví. Bílý obličej zářil čistotou, bez masky zuhelného prachu působil vzdáleně a cize.
Vladimír Körner – Písečná kosa
Na začátek malý kvíz: co mají společného Údolí včel, Lékař umírajícího času, Adelheid, Zánik samoty Berhof. Ano, krom toho, že se jedná o poklady československé filmové tvorby, je to autor jejich knižních předloh Vladimír Körner. Jen málokdo si může zapsat tolik (kvalitních) filmových adaptací vlastní tvorby jako dlouholetý dramaturg ze severní Moravy. Krom jeho zaměstnání ve filmových studiích může být důvodem i historická povaha jeho díla, která se zdánlivě vyhýbá konfliktní politické současnosti.
Thomas Pynchon – Výkřik techniky
Nespočet psychologů vypracovalo nespočet teorií přijetí traumatu. Od vzteku, přes lítost až po smutek. Ve všech nicméně chybí to nejpodstatnější: vtip. Jak my Češi totiž dobře víme, sranda musí být, i kdyby fotra věšeli, a neexistuje katastrofa, která by se nedala převrátit vanekdotu.
Petr Bezruč na odpis
Domy to mají těžké. Bez vlastního souhlasu jsou vrženy na svět a stejně bezmocně z něj odcházejí. Dnešním zpravodajstvím probleskla zpráva, že dům Petra Bezruče bude vyřazen ze seznamu kulturních památek. Básník byl prý přeceňován.
Cormac McCarthy – Suttree
Juvenilie jsou ošemetným, nicméně naprosto nezbytným literárním fenoménem. Každý totiž musí někdy a nějak začít, a byť jistě existuje řada autorů první knihy, častěji bývají hříchy literárního mládí spíše potravou teoretiků než nakladatelským hitem. U románu Suttree amerického prozaika Cormaca McCarthyho je situace mnohem komplikovanější – McCarthy sice s dílem započal brzy, ale než se dobral jeho konce, stihl vydat nespočet dalších knih a stát se zralým autorem.
Vyprávění i po dvaceti letech korekcí nese spoustu juvenilních znaků: Odehrává se v 50.
Útěk / Ona
Hrkání vozíků na dlažbě. Skřípot otevíraných okenic. První, ještě nejisté vyvolávání trhovců. Holub, děti a pes.
Úkol
Hodit kamenem bylo snadné. Nervózní masa se dala do pohybu. Při druhém kameni se četníkova přilbice svezla na zem a hlasitě třeskla. Hlavně pušek se napřímily.
Útěk / On
Skok. Rána. První kulka se zaryla do zmrzlé hlíny dvacet centimetrů od jeho pravé ruky. Dopad jej přikoval na všechny čtyři, ale už teď bylo jasné, že to nejhorší přežil.
Psí roky - malá vzpomínka na GG
Myslím, že to už muselo proběhnout novinami, ale přesto bych rád upozornil, že dne 13. 4. 2015 zemřel Günther Grass, autor Plechového bubínku, potažmo celé Gdaňské trologie, díla, které je dle mého souber nejzasadnějších románů po roce 1950.
Původně jsem zamýšlel nahrát sem nějakou svou starší recenzi, ale ty články jsou s odstupem času neuvěřitelně blbé.
Psi
Slunce sotvaže obkreslilo siluety střech a on už klepal na těžké dřevěné dveře, které se po chvíli rozevřely jen natolik, aby se jimi protáhl i se svou károu. V laubech, které ohraničovaly malý dvůr, se před plochým ranním světlem skrývaly poslední zbytky noci.
Správce mu pokynul, aby káru odložil, a po té jej zavedl klenutou chodbou do dlouhé vysoké místnosti. Světelné výseče oken se vznášely vysoko nad hlavou a vypadaly jako by je někdo volně zavěsil do prostoru.
Peter Handke – Úzkost brankáře při penaltě
Lidé se mění. Zvýběrčích daní se stávají svatí, zkurev matky, zbuřičů konzervativci. Stejně tak i rakousko-německý spisovatel Peter Handke, známý včeském prostředí jako autor nekonfliktního Nebe nad Berlínem, začínal jako radikální literární revolucionář. Pevnost divadelních jevišť zkoušel hrami bez scénáře, obecenstvo slepou střelbou do jeho řad a románové čtenáře nezvyklými postavami, které bývají ve vysoké literatuře tabu.
Jeden den
A najednou se světlo vytratilo. Kmeny borovic se semknuly v nepropustnou stěnu a nadobro jej odřízly od vesnic a měst, které ještě před chvíli doutnaly na obzoru, pak v křivých průzorech mezi stromy a nakonec už byly znát jen v našedlé linii nebe nad hlavou. Snad jedině někde v dálce, kde se krajnice cesty sbíhaly do nedosažitelného průsečíku, mohl tušit poslední světlý bod uprostřed všeobjímající černi lesa.
Poslovi se však nechtělo dívat se kupředu.
Miloš Urban – Santiniho jazyk
Pamatuji si to. Letní pole, mírně vypuklý horizont, znějž vyrůstá jasně červený chrám na půdorysu kříže. Pomalá jízda po širokém oblouku okrskové silnice nasouvá stavbu čím dál tím naléhavěji do středu zorného pole. Hmota roste, stává se silnější a intenzivnější.
Vlny kolem hotelu Praha
0 – vlny kolem hotelu Praha
Patrně žádná demonstrace již nezmění, že o hotelu Praha je definitivně rozhodnuto a developerská firma PPF bude moci architektonicky diskutabilní hotel pro komunistické papaláše nahradit architektonicky diskutabilními byty pro papaláše kapitalistické.
Jedním ze způsobů, jak lidem z PPF (kteráje nechvalně známá finálním pokurvením Dejvického Kulaťáku) zamezit ve vybudování uzavřené rezidenční čtvrti, byl pokus prohlásit hotel Praha za kulturní památku.
Následující řádky by se měly pokusit objasnit, proč je takovýto pokus vtomto případě nešťastný a nepřinesl významný efekt.
Angažovaná architektura
Tak už to dorazilo i na periferii: architektura. Asi nejeden Ostravák, který se po poctivém odrubání kancelářské devítky vracel domů, musel být zaskočen neobvyklou architektonickou instalací: dlouhým stolem z přepravních palet, který se jako koberec rozprostřel po horní polovině centrálního Masarykova náměstí. Tento objekt, který se stal symbolem probíhajícího festivalu Mezidomí, měl za úkol kolemjdoucího pozdržet a nejlépe pak i usadit do probíhající debaty o veřejném prostoru. Došlo však k očekávatelnému: nejčastěji ke společnému stolu usedali architekti, studenti architektury a studenti uměnověd.
Andrzej Stasiuk – Bílá vrána
A máme jaro. Jen vzít čůčo, knihu a za pozpěvování si Psích vojáků okupovat parkové lavičky. Jenže pak si člověk uvědomí, že mu táhne na čtyřicet, místo parku chodí do práce, underground leží dvě desetiletí pod kytkami a meteorologové hlásí prudká ochlazení. Inu, jaro je vždy vhodnou dobu pro malou korekci hodnotových měřítek.
Dva obrazy
Celé to nakupení hmoty rozprostírající se na lavičce jako na pultě masného krámu Filip nejprve považoval za sněhovou závěj, kterou během dne nikdo neodmetl, ostatně proč taky, v takovém mrazu. Teprve ze vzdálenosti několika kroků v oblém, bíle se třpytícím tvaru rozpoznal mužskou postavu. A teď před ní stál a byl to pocit, jako by vešel k někomu do ložnice.
Muž na lavičce byl nahý.
Povídka měsíce - Květen 2012 - K vyhlášeným dílům
Není žádným tajemstvím, že několik posledních let začíná léto tak nějak už v květnu. Nejlepším přítelem písmáka najednou není nepříjemně hučící čtyřjádrový přímotop, ale sprcha, koupaliště nebo probdělá noc, v níž je život přeci jen o něco snesitelnější než v otupující výhni červnových odpolední. Tep serveru zažívá pravidelný letní útlum (připočtěme k tomu maturity, státnice a fakt, že slunce a modré nebe není nejlepším podnebím pro pěstování depkoidních textů) – což se samozřejmě odráží i v povídce měsíce. V květnovém kole se hlasující rozhodovali mezi pouhými šesti texty.
Domy, zahrady
Před dvěma měsíci se objevil Stroj. To ještě bylo relativní teplo: přinejmenším šest stupňů nad nulou.
Malý, žlutý bagr vjel na školní zahradu (zahrada je silné slovo, protože ve skutečnosti se jedná o zbytkový pozemek za přednáškovými sály ponechaný ladem), rozedral povadlý trávník a zanechal za sebou sérii rýh, vnichž jsem až při pohledu zateliéru, velké, spojené místnosti vposledním podlaží, rozeznal půdorys malého domku. Zeptal jsem se L.
Cynismus jako osvobození?
Třetího srpna tohoto roku zažil mainstreamový tisk malý průlom. Bez jakýchkoliv negativních konotací se zde objevilo jedno z vytěsněných „four letter words“: Marx. Tohoto drobného hříchu se dopustil filmový kritik Kamil Fila v recenzi na americký animovaný film Auta 2 (Cars 2), který postupně obvinil z náboženského, částečně sexuálního a hlavně zbožního fetišismu, aby článek završil tvrzením, že z ideologického hlediska je bezpečnější dětem pustit porno, než je vystavit masáží naivního konzumerismu, který Auta 2 propagují.
Celá kauza by po (na poměry kulturní rubriky jakýchkoliv novin) bouřlivé diskuzi utichla, kdyby o týden později nenásledovala recenze na jiný americký animovaný film, konkrétně na Šmouly 3D (Smurfs 3D).
Ze světla
Najednou jsem nepotřeboval spát. Volnoběh událostí natáhl dny do nekončícího horečnatého snu.
Město najednou vypadalo jako fotografie pořízená zjedoucího automobilu. Nezřetelné obrysy postav.
O cigaretě
V určitém okamžiku se čekání na Zářnou hodinu změnilo v nekonečnou sérii průchozích dní a slepých chodeb. Nedokázal jsem – a ani nechtěl – ten okamžik jednoznačně identifikovat. Bál jsem se, že by měl nějakou souvislost s E. , bál jsem se, že by s E.