Svině a slunce

Po celé krajině se rozprostírala temnota. Nikdo nevěděl, jak je plošina veliká, nikdo neviděl, řídili se pouze hmatem. Přežívali. Vegetovali. Nemysleli, ale stádo přežívalo po generace – a to stačilo.

Tehdy se stalo něco nevídaného. Nad rovným obzorem začalo vycházet slunce. Stádo bylo neklidné, překvapené, vyděšené. A zíralo, mhouřilo oči směrem k té nevídané podívané. Pohled do světla byl bolestivý, přece jen, jejich oči nebyly uzpůsobené pro takový pohled, a přesto, všichni zírali a slunce je nějak naplňovalo. Zahřívalo. Jeho duhové paprsky, vlnící se a vytěsňující všechnu temnotu příjemně hřály v obličeji a jejich oči si zvykaly. Nyní s úžasem mohli pozorovat i širokou plošinu, na které žili. Stádo se táhlo od obzoru k obzoru a na jejich hřbetech se třpytila vlhkost, která rychle schla. Vše bylo krásné. Členové stáda si začali všímat ostatních. Komunikovali. Seznamovali se. Brzo se naučili i zpívat jednoduché melodie které se nesly až daleko k horám. Život byl krásný.

Jakmile si stádo zvyklo na stálé slunce, přestalo si ho všímat, přestalo mu děkovat. A slunce zesmutnělo. Pohaslo. Jeho záře zčervenala a ono začalo sestupovat zpátky. Ta změna opět přiměla všechny do jednoho zvednout hlavy a zírat. V očích všech sviní se rozžehly malinké plápolající ohýnky. Ta krásná scéna na obloze je všechny zcela uchvátila. Z pootevřených úst všem pomaličku unikala duše. Když slunce dočista zapadlo, sviním se zastavila srdce. Byla černočerná tma a pole bylo poseto nehybnými mršinami.