Normální holka nebo upíří královna?

Kapitola 5

Zmizení a nalezení

Ani jsem potom nemusela jet za Kubou, i když tam stejně budu muset brzy zajet. Takhle jsem mohla být venku s Faridem. Už jsem se vůbec ničeho nebála. Všechno uvnitř mě bylo najednou uvolněnější a klidnější.

Měli jsem na sebe asi dvě hodiny, a tak jsme se zase vydali na naše místo pod stromem. Nazvali jsme si to naším místem hned druhý den potom, co jsme tam byli poprvé. Sedli jsme si na lavičku a povídali si až skoro do čtyř. Potřebovali jsme probrat hodně věcí, ale to co se s Faridem stalo mi prostě neřekl. Zneklidňovalo mě to, i když jsem věděla, že už mu můžu věřit. Zdálo se to jako chvíle, co tam sedíme, jenže už jsem vážně musela domů.

Zase jsme se drželi za ruce a zase už to bylo krásné. Když jsme byli  u našeho domu, zmocnil se mě divný pocit, že se mám zase dívat jak Farid odchází… Bála jsem se, ale zvědavost je přece vždy nad strachem zvítězí…

Věděla jsem, že už mu můžu věřit, ale prostě mi něco ve mě říkalo, že to prostě mám udělat. I když jsem se vážně bála, že se zase něco stane.

Po krásné puse jsem dělala, že nemůžu najít klíč a Faridovi řekla ať už jde a nečeká. Teprve až už se zase ztrácel v šeru, otočila jsem se a s mrazením v zádech se dívala, jak odchází. Tentokrát se ani neotočil ani mě nekousl. Kolem něj se ale najednou seběhlo asi dalších osm lidí, v tom šeru jsem je ani pořádně neviděla. A ti všichni se ho snažili chytit. Farid se bránil, ale chytili ho a potom jakoby se do země popadli, najednou prostě zmizeli. Hned jsem začala přemýšlet, co dalšího se zase stane příště, ale taky se mě pomalu zmocňovaly obavy o Farida. Nevypadalo to, že by to byli jeho kamarádi, kteří s ním chtějí pokecat. Rychle jsem otevřela dveře , jen jsem se napila a rychle zalezla nahoru do pokoje. Ještě rychle jsem zapnula jedinou mou možnost jak zjistit, jestli mě už fakt neposlouchají oči. Samozřejmě jsem zapnula počítač abych zjistila, jestli tam je nebo ne…

Nebyl tam a to mě rozrušilo ještě víc. Začala jsem se opravdu bát, že se Faridovi něco stalo. Sice je to chvilka od toho co jsem viděla, ale znáte to, pocit strachu se dostavil prostě okamžitě. Navíc mobil mi nezvedal, i když jsem ho nechala zvonit snad půl hodiny. Nevěděla jsem co mám dělat a začala se mě zmocňovat silná panika. Chodila jsem po pokoji tam a zpátky, což dělám jen když jsem fakt vynervovaná. Počítač jsem samozřejmě nechala zapnutý, kdyby tam Farid přece jenom přišel. Bylo to ale beznadějné, zůstala jsem vzhůru až do desíti a nepřišel. Až v jedenáct jsem únavou z celého dnešního dne usnula.

Měla jsem zase sen. Ne tak hrozný jako ty předtím, ale taktéž plný strachu. Tentokrát ne o mě, ale o Farida. Ráno jsem se probudila strašně brzy a už jsem neusnula. Měla bych jít do školy, ale mamka říkala, že ještě pro dnešek zůstanu doma i když je mi lépe. Ani nevím co bych ve škole dělala, už tak nejsem pomalu schopná ani uvařit si čaj. A navíc už mě včera omluvila ze školy i na dnešek.

Všichni ještě spali, a tak jsem potichu zapnula počítač, sice je strašně brzo na to aby tam Farid byl, ale stát se může všechno. Jenže nestalo se nic, Farid tam nebyla ani po dvou hodinách nedošel. Když všichni vstali o ty dvě hodiny později, musela jsem dělat, že spím a tak vypnout i počítač. Je to vlastně jedno, stejně za půl hodiny všichni zase odejdou. Mamka s taťkou do práce a brácha do školky. Budu konečně zase sama doma. Stejně jsem neměla potuchy, co mám dělat. Farid stejně musí do školy, tedy jestli ještě žije. A až teď jsem si to uvědomila. Jak to, že když bylo včera pondělí Farid nebyl ve škole? Asi měli kratší školu. Vždyť jsme se potkali až o půl třetí, to mohl stihnout. Zase se zbytečně nervuju. Po těch mých zážitcích už snad hledám problémy, které bych mohla řešit. Pořád jsem si v duchu  opakovala:

,,Musím mu věřit, já mu věřím!!“

A opravdu to i pomohlo, přestala jsem si v hlavě promítat všechny zbytečné otázky, i když jedna mi tam zůstala. Ta nejdůležitější: „Co je s Faridem?“

To mi pořád hučelo v hlavě, ale nikde nebyla odpověď.

Nemohla jsem ho jít hledat, protože jsem vůbec nevěděla kam zmizel, nebo aspoň na jakou stranu města ho odtáhly. Byla jsem z toho zoufalá. Z toho, že nemůžu pro Farida nic udělat a musím tady doma jen tak sedět na zadku a čekat jestli se objeví. Švihla jsem sebou na pohovku a rozbrečela se. Co jiného bych taky měla dělat v téhle situaci, když vlastně dělat nemůžu nic.

Když už jsem se vybrečela, musela jsem začít vážně přemýšlet co budu dělat. Nemůžu, vážně nemůžu tady jen tak sedět se založenýma rukama v klíně. Napadlo mě, že můžu jít na policii a nahlásit únos. Ale to bylo moc předčasné. A navíc co bych jim řekla, že jsem viděla? Jak Farida nějací chlapci chytli a najednou zmizeli, to by se mi určitě vysmáli a poslali by mě si hrát na píseček.

To určitě. Blbce jim tam dělat nepůjdu. Jediný kdo mi zase přišel v úvahu byl Jakub. Ale tentokrát se mi za ním vážně jet nechtělo. Kdybych aspoň věděla tu Faridovu adresu, šla bych k nim a zeptala se jestli není doma, ale já nevěděla nic, vůbec nic. Vlastně ani nevím jaké má Farid příjmení. Jsem fakt úplně blbá, proč jsem se ho na to nezeptala? Byla jsem fakt úplně zaslepená. Nevím o něm vůbec nic, tedy mimo to, že vím že je upír. Ale to mi teď vůbec nepomůže. Nemám žádné vodítko, něco za čím bych konkrétně šla.   

Naposledy jsem se podívala na počítač, jestli tam náhodou fakt není a šla jsem. Vyšla jsem z domu a en tak jsem tam stála, rozhlížela jsem se na všechny strany. Na jedné byl převážně les a na druhé město, takže jsem měla jen jednu možnost. Mé kroky zamířily do města, protože do lesa se mi vážně nechtělo.

Jenže město je  tak strašně veliké a Farid může být kdekoliv. Takže jsem zase byla opět na začátku. Les nepřichází v úvahu, je stejně tak velký a snadno se v něm dá zabloudit. Ve městě se zabloudit nedá, ale je tam zase více než tisíce míst kde by Farid mohl být.

Zůstala jsem tam jen tak zoufale stát. Jednou jsem na něj i zoufale zavolala, ale hned mi bylo jasné, že mi nikdo neodpoví. Z lesa jen zaťukal datel, ale to mi moc nepomohlo. Sedla jsem si na schody a dala si hlavu do dlaní. Opravdu už jsem byla v koncích.

Teď už se mi vážně nikam nechtělo. Ne, že bych v tom chtěla Farida nechat, ale bylo toho na mě moc. Vrátila jsem se domů a začala jsem si radši dělat oběd. Abych myslela na něo jiného.

Moc jsme toho doma neměli a navíc jsem ani neměla nervy dělat něco těžkého. A tak jsem si udělala jen špagety, které jsem stejně málem připálila. I při jedení jsem se neuměla pořádně soustředit. Celá jsem se pokypala. Myslet na něco jiného nakonec nepřipadalo v úvahu. Pořád jsem čekala, že Farid přijde, nebo zavolá nebo aspoň dojde na počítač. Při každém zvuku jsem rychle vyskočila a letěla se nahoru podívat jestli nedošel, ale všechno to byli plané poplachy. Myslela jsem, že je třeba ve škole a nemá s sebou mobil. A tak jsem se nemohla dočkat až bude půl druhé a on by mohl přijít domů. Naštěstí už byla 1 hodina a na tu půl hodinku už jsem se nějak zabavila. Tedy ne nějak, ale chozením po domě sem a tam. Vím, byla jsem jako blbec, ale nic jiného jsem v tu chvíli nemohla dělat. Snažila jsem si číst, ale zase jsem se nemohla soustředit. Ani televize mě nebavila. A navíc tam v tuhle dobu dávají jen samé blbé telenovely a ty já nemusím. Když jsem se už asi po sté podívala na hodiny a konečně bylo 13:40. Sedla jsem si jako přibitá k počítači. Čekala jsem a čekala, ale nic se nestalo, nikdo nepřišel. Znovu se mě začínala zmocňovat panika, nemusela však trvat dlouho. Přesně když odbyla druhá hodina, někdo přišel. A byl to Farid. Samozřejmě jsem ho hned zasypala otázkami, jestli mu nic není. Nebylo to moc přesvědčivé, ale přece jsem si řekla, že mu budu věřit a tak jsem mu věřila i to, že mu nic není a je v pohodě. A tak jsem to vyptávání radši vzdala, nechtěla jsem ho nějak vyprovokovat. A tak jsem se radši zeptala na to, kdy si dáme další schůzku. Naštěstí byl v docela dobré náladě, a tak jsme si hned dali schůzku ještě na dnešní odpoledne.

Naše schůzka proběhla úplně v pořádku. A když Farid odcházel už mi nic ve mně neříkalo, ať se dívám jak odchází. A tak jsem se konečně pro jednou pořádně vyspala.

Jenže po té konečně klidné noci jsem to poprvé ucítila. Vždycky jsem měla trochu problémy s očima, ale měla jsem mít jen čtvrt dioptrie a tak je nenosím. Ale když jsem ráno vstala hned jsem poznala, jakoby prostě to přes noc přešlo. Viděla jsem úplně skvěle. Bylo to neuvěřitelné, když jsem to řekla mamce nechtěla mi to uvěřit. Říkala, že je to jen další výmluva abych nemusela nosit ty brýle. Jenže já věděla, teda spíš viděla, svoje a byla jsem šťastná. Napadlo mě, že to může být zázrak, ale to je asi blbost.

Byla tady ale ještě jedna možnost, jak se to mohlo stát. Vždycky jsem četla jak mají upíři skvěly zrak a to všechno kolem dokola, no a  když mě Farid kousl……..

Je to jen taková myšlenka, zní to víc jako další blbost. Já nejsem upír a ani jím být nechci. A tak jsem na to radši už nemyslela, jenže předtím jsem musela zkusit ještě jednu věc. Taky jsem totiž věděla, že upíři mají skvělí sluch. A tak jsem zkoušela poslouchat přes dveře. A taky jsme samozřejmě nic neslyšela. Takže jsem to hned pustila z hlavy.

Ten den už jsem naneštěstí musela do školy. Vyšlo mi to úplně super, hned zítra totiž jedeme na výlet někam do jeskyně na školní výlet. A tak jsme se ten den moc neučili. Byla jsem úplně v klidu a mohla jsem se soustředit na to málo co jsme se učili a na to co sem musela dohnat. Sice se mě všichni vyptávali, co se mi stalo, ale jen jsem jim řekla, že mi bylo blbě. Přece jim nebudu vykládat, jak mě kousnul můj kluk. Ti by mi věřili asi tak velké nic. To všechno mělo jednu výhodu, učitelé si mě vychvalovali, že konečně dávám pozor. Nevím ani jak jsem to udělala. Nikdy jsem totiž tak pozor nedávala. Vždycky jsem kecala a nemohla jsem se soustředit. Zato teď jsem se soustředila výborně. A taky mi pomohl můj nově nalezený zrak. Mohla jsem sedět úplně vzadu a na tabuli jsem v pohodě viděla. Ale to sem nemohla vyzkoušet v praxi, musela jsem zase sedět ve třetí lavici, jako vždycky. Seděla jsem se svou nejlepší kamarádkou Markétou. A ji už tak trochu štvalo, že jsem ji vůbec neodpovídala a pořád jsem se hlásila. Normálně bych se s ní v pohodě bavila, ale prostě to teď nějak nešlo.

S Faridem jsme si dneska dali oddych, přijala jsem to v klidu, tak nějak jsme se na tom spíš shodli. Už jsem to taky potřebovala. Nemohla jsem každý den někam odejít a vrátit se až večer. Využila jsem to v úklidu pokoje, a taky jsem se učila. Mamka na mě koukala, jak to že se učím. Já jsem se totiž nikdy neučila, ale teď mě to prostě bavilo a hned jsem všechno uměla. Potom jsem se pořádně naložila do vany a hezky jsem si četla. Bylo to úplně super odpoledne. Skvěle jsem ho využila a vcelku jsem i odpočinula. Ale Farid už mi potom chyběl, a tak jak jsem si večer sedla k počítač hned jsme si zase domluvili na zítra schůzku. Potom jsem si šla lehnout a kupodivu jsem hned usnula. Spala jsem zase klidně. Byla jsem ráda a cítila jsem, že už se mi nemůže nic stát. Ale to jsem ještě nevěděla co mi zítřejší výlet přinese.

Hned ráno jsem se sbalila a vyrazila jsem ke škole. Měli jsme tam být dřív, a tak jsem musela i dřív vstávat, ale mi to na rozdíl od spolužáků nevadilo. Před autobusem jsme se spočítali. Naštěstí pro nás přijeli autobusu dva. Sedla jsem si k oknu s Anetou a Nikola s Markétou si samozřejmě sedli za nás. Cesta nebyla moc dlouhá (asi hodina), ale i tak jsme si s našima klukama užily spoustu legrace. Házeli tam přes celý autobus nějaký sáček s rozmačkaným rohlíkem. Jednou skončil i u mě a klíně. Znechuceně jsem ho zase hodila někam dál.

S Anetou jsem se mezitím pohádala kvůli tomu, že jsem pořád s Faridem a s nimi nejsem vůbec. Musím uznat, že měla trochu pravdu. Tenhle týden jsem se jim vůbec nevěnovala. Hned jsem se jí omluvila. Musela jsem ji tam na místě slíbit, že hned zítra s nimi půjdu ven. Takže další den bez Farida, to je hrůza. Jenže nemůžu takhle holky zanedbávat.

Naštěstí se moc nenaštvaly a moji omluvu přijaly. Tou dobou už jsem já byla zase zasněná. Myslela jsem na to jak budu dneska odpoledne s Faridem a jak to zase bude krásné. Vůbec jsem nevnímala, že autobus už zastavil a kdyby do mě Aneta nedrcla ať už jdu asi bych tam zůstala sedět.

Rozdělili jsme se na dvě skupiny. Ta naše šla byla až druhá, a tak jsme si tam dobrou čtvrt hodinku poseděli. Když už jsme konečně mohli jít, prodrala jsme se dopředu.

Jenže hned když jsme do té jeskyně vlezli začala jsme takový mít divný pocit. Viděla jsem zase úplně výborně. Byla tam skoro úplná tma jak v pytli, ale já viděla skoro jako ve dne. Nemohla jsem tomu uvěřit. A to nebylo všechno. Asi v půlce cesty když jsme se zase u něčeho zastavili, jsme se měli dívat do takové díry v té skále. Když jsem se tam podíval,a neviděla jsem jenom skálu jak jsem si myslela, že uvidím. Ale uviděla jsem tam Faridův obličej. Budete si myslet, že jsem si to vymyslela, ale je to pravda, prostě jsem ho tam viděla. Nejdřív jsem taky myslela, že už na něj moc myslím a zase ho vidím všude. Jenže i když jsem zamrkala, pořád tam ten jeho obličej byl. Nedíval se sice přímo na mě, jen tam tak seděl se skloněnou hlavou. ale byl to on, tím jsem si byla jistá. Prostě to byl on. Vypadal, že ho něco hodně trápí.

Nemohla jsem na něj jen tak zakřičet. A tak jsem mohla jenom dělat, že mě to strašně zajímá a počkat až všichni popojdou dál. Naštěstí mi to vyšlo. A tak jsem nenápadně přeskočila zábradlí a rozběhla jsem se směrem k Faridovi. Když si všimnul pohybu a toho, že k němu někdo jde, zvedl hlavu a díval se na mě jakoby ani nevěděl kde jsem se u vzala. Ale já si suverénně klekla k němu a podívala jsem se mu do očí. Nechtěla jsem se zase hned ptát, co tu dělá, a tak jsem se na něj jen dívala.

Když se mi odvážil taky podívat do očí, měl v nich slzy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Slzy se k němu vůbec nehodily. Po tomhle pohledu už jsem se ale musela zeptat.

,,Faride, proboha co je ti a co děláš tady?“

Sice pořád hrozilo, že naše třída je tady někde poblíž, ale tohle bylo důležitější.

Farid pořád neodpovídal jen si utřes slzy ze své smutné tváře. Nějak se mu nechtělo mi odpovídat, a tak se na mě jen omluvně dál díval. Bylo mi ho strašně líto, i když jsem ani nevěděla proč je takový. A tak jsem se na něj pořád dívala a čekala jsem jestli mi opoví. Nakonec přece jenom otevřel pusu, ale zase nic neřekl. Jen mě obejmul a znovu se rozbrečel.

Bylo mi ho líto čím dál víc, a tak jsem mu aspoň udělala oporu a obejmula ho pořádně, chudák se taky celý klepal.

Když se zase vybrečel a znovu zvedl hlavu, už jsem věděla, že tentokrát mi opravdu odpoví. A opravdu, konečně jsem se dověděla celou pravdu. Je to dlouhý příběh, ale měli byste ho slyšet.