Na obzoru Taxík a v tom taxíku Hajzlík

Ano, ano, ano. Jsem zpátky. Vrátil jsem se do 4 stěn a 1 střechy na 4 kolech. Vrátil jsem se k taxikaření. Já vím, řeknete si, další taxikář, kterej to nás bude zkoušet. Další vypravěč miniaturních historek, další 0, která se zkouší vyhoupnout na 1. Jenže já jsem jinej. Vážně. Vážně? Co to kecám? Vážně budu vypadat, až budu ležet v penálu. Nebo bych mohl napsat do poslední Zvůle, ať mi ti maníci v márnici roztáhnou držku do miniaturního úsměvu. To by bylo pěkný. Lidi by chodili k mý rakvi a říkali by si, čemu se ten hajzl směje? Celej život si z něčeho dělal prdel a ani teď nedá pokoj!

  Takže:

   Byl čtvrtek (což nemusí nic znamenat). Stál jsem na ranku a ČEKAL. Pak k mýmu taxíku přišli 2 mladý kluci, tak kolem 19 (pozor, tohle už něco znamená). Vlezli si na zadní sedačku a řekli mi, kam chtěj jet.

  ,,Sorry, kluci, já nevím, kde to je.“

  ,,OK, driver, já tě budu navigovat.“

  ,,Díky, kluci.“

  ,,Rovně a pak doprava.“

Jel jsem rovně a pak doprava.

  ,,Teď rovně a druhá doleva.!

Jel jsem rovně a pak 2. doleva.

  Pak byla rovinka.

Mrknul jsem se do zpětnýho zrcátka. A bylo to tam. Líbali se. 2 kluci na zadní sedačce si spojili rty. Dřív bych se toho leknul. Ne, vážně. Jsem chlapec z malýho města. O buzerantech jsem toho věděl dost málo. Jako třeba: chtěj tě ošukat do prdele! Jsou divný! Chovaj se jako slizouni! Jsou jiný!

  Co přede mnou Svět roztáhnul nohy, dost jsem se naučil. A pořád se učím...

  Jel jsem po rovince a celou dobu jsem se koukal do zpětnýho zrcátka. Slušelo jim to. Měli se rádi. A neměli se za co stydět. Nikoho nepomlouvali, nikoho nemlátili. Jen se měli rádi. Jen se milovali. Jel jsem a nechával za sebou všechny předsudky a všechny splodiny. Dál, jen dál.

  ,,Teď doleva, driver!“

Zahnul jsem doleva.

  ,,Rovně a další doprava.“

Jel jsem rovně a pak zahnul doprava.

  ,,Tady zastav, driver.“

  ,,Jasně, kluci.“

 Zaplatili mi.

  ,,Dobrou noc, driver.“

  ,,Dobrou, kluci. A díky.“