Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVlak do dalšího života 3. část
15. 10. 2010
0
2
624
Autor
DaniiMann
Kurt otevřel oči a projela jím řezavá bolest. Nad sebou spatřil klenbový strop ušpiněný od sazí a vedle jeho lůžka stála plátěná zástěna zapatlaná krví. Za ní kdosi hlasitě a rychle dýchal.
Žiju? … Určitě žiju. ...Někdo vedle dýchá ... a je tu špína. To je život … žiju.
Chtěl se podrbat na ruce, ale sotva jí pohnul znovu se dostavila nesnesitelná bolest zachvacující celé tělo. Sykl bolestí a za okamžik se ozvaly kroky a zpoza plenty se vyklonila tvář nějaké zdravotní sestry.
Ihned znovu zmizela. „Ten novej se probral, pane doktore,“ zavolala někam a kroky se vzdálily.
Žiju. Zase jsem to přežil, zase jsem měl štěstí! Posraný štěstí, který mě vrátí zase znova zpátky na frontu. Proč už mě nenechaj v klidu chcípnout? Už jsem pro ně udělal dost hnusnejch věcí, tak bych snad mohl mít trochu klidu.
---
Postupně se začal zařizovat; nanosil suché listí, které sloužilo jako postel a potraviny uložil zabalené do skalní pukliny. Přemýšlel dlouho, zdali je dobré rozdělávat oheň, zejména z hlediska možného prozrazení. Znova a znova pozoroval obzor a prověřoval, zdali náhodou něco nepřehlédnul, ale zdálo se, že ne.
Jestli nevidím nikoho já, nemůže vidět ani on mne. Proč by mi teda Horst ty sirky dával, kdyby nechtěl, abych rozdělával oheň?
Po chvilce sezení a rozhodování snesl z lesa dvě větší husté větve, jejichž drobnější větvičky co nejvíce propletl a vytvořil tak přírodní paravan. Ten umístil do okna tak, aby maximálně zakrýval místo, které určil pro ohniště, čímž jsem snížil možnost, že bude spatřen náhodně v noci, třeba z dálky. Byl spokojen a jal se shromažďovat do příbytku dřevo, k jehož zpracování používal sekyru od Horsta. Asi po půl hodině sekání ho polilo horko.
Jsi tady tajně a chováš se jak dřevorubec!
Okamžitě přestal a zajel pod převis jako vyděšená myš. Tam poslouchal všechny zvuky přicházející z okolí, ale nejvíce vnímal své vlastní srdce, jak se pokouší vystřelit mu z hrudníku ven. Takto v tichosti seděl s nohama přitisknutýma na prsa asi hodinu.
I když pak usoudil, že už můžu znovu začít žít, pohyboval se v neustálém bázlivém tichu až do večera.
Jakmile se začalo smrákat, rozdělal jen malý ohýnek a najedl se. Hleděl přitom na obrysy skal a kopců na obzoru a nad nimi viděl tmavě modrou oblohu s jemným světlým proužkem posledního světla tohoto dlouhého dne. Když pak zvedl oči ještě výš, spatřil první hvězdy a sevřelo se mu srdce. Padla úplná tma a tak se zachumlal do přikrývek a sledoval řežavé uhlíky v ohništi. Třel o sebe nohama, aby si je zahřál a promasíroval.
Jsem na cestě dva týdny a spal jsem v křoviskách a houštinách a teďko mám první opravdový útočiště a skrýš. Tady mě nemůže nikdo najít, … i před zvěří jsem ukrytej ...
Probudil se uprostřed noci. Ochladilo se a začal foukat vítr. Měsíc chvíli zářil a za okamžik byla naprostá tma, protože byl přikryt obrovským temným oblakem, který se přihnal velkou rychlostí a stejnou pak upaloval nočním nebem dál. Vzápětí jej následoval další mrak a tak to šlo neustále. Oheň dohořel, ovšem místo kde ještě před třemi hodinami plápolal, stále vyzařovalo teplo.
Tomáš se musel vyklubat ze zahřátých dek, aby se vymočil.
V tom jsem zaslechl nějaký podezřelý zvuk nahoře nad průrvou. Trhnul sebou, ale musel jsem dočůrat.
Natáčel hlavu dozadu nahoru a upřeně zíral do tmy. V hrudním koši mu začalo znovu divoce tlouct. Skočil do svého pelechu pod skálou, přitáhl k sobě sekerku a naslouchal, jestli neuslyší znovu ten podezřelý zvuk. Vnímal však jen pumpování svého srdce v uších.
Dole v údolí i vysoko nad jeho úkrytem divoce šuměly koruny statných smrků a les mohutně hučel. Krásná, tichá a romantická krajina se proměnila ve zlověstnou, temnou a vrčící obludu.
Jak je asi teď u strýce v chalupě? Možná mají zatopeno a všichni hluboce spí pod peřinou a na měkké matraci a já se tady krčím uprostřed lesa se sekyrou v ruce a nejspíš do rána nezamhouřím oka.
V této pozici strávil ještě mnoho desítek minut, ale potom se začal pozvolna uklidňovat. Jenže to už se mezi stromy začaly objevovat světlejší pruhy nebe - předzvěst svítání a nového dne. Nakonec usnul vsedě, opřen o skálu a bylo již denní světlo.
Probudil se kolem poledne celý rozlámaný a unavený a taky se zlobil sám na sebe za to, jak jsem se v noci nechal vyděsit.
Moje první noc tady a taková tragédie. Musím jich ale přežít ještě víc než třicet, … takže bude vhodný, abych se vzmužil.
Škoda, že dnes ještě neuvidím Horsta!
---
Kurt otevřel unaveně oči a nad jeho postelí stála sestra a lékař, který právě v rychlém sledu podepsal několik listin. Pak se sehnul k jeho nohám, odkryl přikrývku a něco sledoval.
„Vypadá to dobře desátníku,“ řekl unaveně lékař.
Kurt si olíznul oschlé rty. „Takže jsem zase celej a můžu zpátky, co?“ vysoukal ze sebe unaveně.
Doktor se pomalu napřímil a šlehnul pohledem na sestru. „Oceňuju váš přístup k povinnosti desátníku, ale obávám se, že ...“ odkašlal si.
„Chcete říct, že už mám odslouženo?“ pookřál Kurt a pokoušel se nadzvednout na lokty.
„Ležte, ležte,“ dirigovala jej sestra.
„Desátníku Puchnere, bez nohy, kterou jsme vám museli amputovat, nejspíš už nebudete moct sloužit.“ Doktor ještě okamžik posečkal a pak odešel. Sestra beze slova odcupitala za ním.
Kurt se z bolestnou grimasou dokázal nadzvednout na lokty a shlížel na deku, pod níž se na druhé straně postele rýsovala jen levá noha.
Ale proč mě ta pravá tak strašně bolí, když ji nemám?
2 názory
Koukám, že delší prózu na písmáku moc lidí ani nečte... škoda.
Všimla jsem si, že používáš knižní i hovorová slova třeba i v jedné větě, což mi nesedí. Například hned v prvním odstavci je "lůžko" a "zapatlaná"