Můj svět

Z kraje vám musím říct dobrou radu. Když nemůžu večer usnout, tak prostě přemýšlím. Přemýšlím o všem, co mě zrovna napadne. Čtu třeba knihu, pak jí odložím a přemýšlím, proč se autor rozhodl napsat tohle a ne toto, i když toto by se do toho hodilo rozhodně víc.

Vy si patrně budete myslet, že jsem blázen. Já vám to neberu. Já si to o sobě myslím také, ale rozhodně proti tomu nechci nic dělat, protože se mi to líbí. Nemáte tušení, jaký to je krásný pocit, když přijdete třeba na to, proč má například Hercule Poirot knír. Já jsem na to ale dosud nepřišel a tak o tom stále přemýšlím.

Jednou se mi stala velice zajímavá věc. Jen tak si prostě ležím v pyžamu v posteli a to byste neuhodli, co dělám…Přemýšlím. A najednou jdu normálně po ulici oblečený a učesaný. Komu by to nepřišlo divné? Šel jsem po té ulici někam a neměl jsem tušení kam. V mé mysli se odehrávalo několik dějů současně. Ptal jsem se, kam jdu, co tam budu dělat a jestli je nutné, abych tam šel. Zároveň mě cosi ujišťovalo, že určitě nespím, tudíž se mi to ani nezdá.

Najednou jsem však stanul na náměstí. Uprostřed stála kašna a v ní byla socha, která chrlila vodu. Na kamennou postavu dosedali havrani. Tu tvář jsem odněkud znal. Byl to sám Edgar Allan Poe!

Na tom náměstí stál také velký dům – kniha. Překvapil mě nápis na ní, protože bych knihovnu v tomhle světě rozhodně nečekal. Pochopitelně nelogická blbost. Proč by ve světě plném knih neměla být knihovna? Odpověď je jednoduchá. V knihovně se knížky vystavují k výběru čtenářů. Představte si, že bysme pár lidí nacpali do regálů a chodili si je půjčovat na dobu jednoho měsíce k osobnímu potěšení a k zaplnění našeho drahého volného času…

Zvědavost mě donutila vydat se k velkým papírovým dveřím. Vstoupil jsem. V recepci stála stará a moudrá myšlenka. Nevšímala si mě a dělala si svou práci – Něco psala do počítače. Opatrně jsem se vydal k policím. Nevěděl jsem, co v nich mám očekávat, ale nález mě ohromil. Přísahám, že má předchozí teorie ohledně půjčování lidí s tímto skutečně nemá nic do činění. Ve skříních stáli dnešní, i již dávno zemřelí autoři literárních děl. Slova, slůvka, věty i téměř dokonalé myšlenky si autory vybírali a odnášeli domů. Pomalu mi svítalo. Autoři byli v zajetí myšlenek. Myšlenky z nich dostávaly, co mohly a tím se zdokonalovaly.

Byl jsem šokován. Vyběhl jsem z “knihovny” jako z domu hrůzy

Přátelské pohledy písmenek mě ale znovu dovedly uklidnit. Nastoupil jsem do jednoho automobilu TAXI. Písmeno Ř se mne zeptalo kývnutím háčku, kam chci jet. Řekl jsem, že památky zdejšího místa neznám a že to nechám na něm. TAXI se rozjelo. Projížděli jsme ulicemi a já se bál promluvit. Projížděli jsme náměstími a já se bál pohnout. Já jsem cítil, že do toho města patřím, ale měl jsem z něj divný pocit. Řekl jsem si, že se budu muset jednou zamyslet nad tím, co jsem tam vlastně cítil.

TAXI zastavilo. Chtěl jsem zaplatit, ale auto zmizelo a já stál před divnou budovou. Vstoupil jsem. Přiskočila ke mně ihned prapodivná bytost. Nebylo to písmenko, ani myšlenka. Měla ruce a nohy. Byla podobná člověku, ženě. Oblečena byla v bílých šatech a na hlavě měla korunu z konopí. K mému potěšení mluvila.

Zeptala se, co bych rád. Já podle pravdy odpověděl, že vlastně ani nevím, kde jsem. Andělsky se usmála a jemně mi sdělila, že v ÚVMLS. Nechápal jsem a poprosil jí o objasnění. Odpověď mě zahřála na srdci. Zkratka ÚVMLS znamenala Ústřední výbor múz literárního světa.

Za mnou se najednou ozval divný zvuk. Prudce jsem se otočil a spatřil jsem, jak ke mně běží několik písmenek P. Dal jsem se na zbabělý útěk, netuše proč. Běžel jsem halou kamsi do její hlouby a bravurně kličkoval mezi krabicemi. Po nějaké chvíli jsem za sebou nic neslyšel. Otočil jsem se. Skutečně za mnou nic nebylo.

Sen se změnil v horor. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nikde nebyla žádná okna, dveře, nic. Navíc se za mnou znovu ozvaly divné zvuky. Bez rozmýšlení jsem vskočil do první prázdné krabice a zavřel za sebou víko. Napjatě jsem očekával následující události. Byl jsem nervózní a čelo mi poléval studený smrtelný pot. Nevím, kolik uběhlo času. Možná hodina, možná dvě. Každopádně se moje krabice najednou dala do pohybu. Bál jsem se pohnout, ačkoliv jsem se nutně potřeboval podrbat za uchem.

Najednou se ve tmě okolo mě objevilo bílé světlo. Najednou jsem už neseděl ve stísněné krabici, ale byl jsem v prostoru. Vznášel jsem se.

Když jsem se druhý den probudil, začal jsem přemýšlet. Přišel jsem na to, jak jsem se vlastně dostal domů. Já jsem se totiž dostal do expedičního centra, odkud se vytvořené myšlenky odesílají spisovatelům. Já jsem se nechtěně přibalil, ale naštěstí jsem skončil doma.

Jediné, co mi dodnes není jasné je to, jak jsem se do literárního světa dostal. Kdyby se vám někdy stalo něco podobného, napište mi o tom…