Co si myslí?

Petrovi bylo šestnáct, chodil na průmyslovku a jeho velkým koníčkem byl tenis. Však také nedělal nic jiného, než že se potil do jednoho trička za druhým a proháněl žlutý míček po kurtu. Trénink třikrát týdně mu nestačil. Doplácel si individuální přípravu na zbývající dva dny v týdnu. O víkendech měl většinou turnaje, ne kterých pravidelně zúročoval veškerou tu dřinu, kterou musel přes týden snášet. Rodičům to nevadilo. Ze školy nosil dobré známky a když mu v ní náhodou něco nevyšlo, tak si tolerantně říkali, že je lepší když se ten kluk hýbe, než aby chodil někam do hospody.

Petrův pokoj plný fotek nejlepších tenistů světa měl jednu velkou raritu. Na jedné zdi vysel velký plakát vlastnoručně podepsaný Petem Samprasem, Petrovým velkým vzorem. Právě toho si Petr cenil nejvíc a radostí skákal do vzduchu, když z poštovní schránky vytáhl dopis, ve které onen plakát byl. Stálo ho mnoho úsilí, než se konečně odhodlal k tomu, aby poslal Samprasovi dopis, ve kterém mu přál hodně štěstí a “kdyby náhodou” měl doma podepsaný plakát navíc, jestli by mu ho neposlal. Stalo se tak a Petrova radost neznala mezí.

Možná je to divné, tedy vlastně divné to je, ale ne tak jak si myslíte, ale Petr ještě nikdy neměl žádnou holku. Nedělal si s tím hlavu. Nevěděl, co takový vztah obnáší a bylo mu to celkem jedno. Neznal lásku na první pohled, nezajímaly ho holky, které se celkem v hojném počtu chodili dívat na tenisové turnaje, které se odehrávaly v jeho městě. Tenis bylo to jediné, co mu kvasilo v hlavě čím dál tím intenzivněji a opájelo jeho mozek omamnými látkami, které se vypouštěly při každém dobře odpáleném míčku. Přesně jako každé dobré víno. Zde totiž také platí “čím starší, tím lepší,” ale Petr byl kupodivu slepý i ke svým vrstevníkům. Většina z nich už nějakou tu známost měla a neustále do Petra ryli, ať už si proboha najde nějakou holku, nebo že se z toho tenisu jednou zblázní. To Petrovi ovšem nepřicházelo ani na mysl. Nepamatoval si, že by kdy měl tenisu dost. Jedním slovem to byl fanatik.

Ne že by měl málo milostných nabídek uchechtávajících se puberťaček, které mu vždy zarudlé ostychem posílali přes kamarádky milostná psaníčka. Petr se jen vždy pousmál, trochu zalhal, že už jednu holku má a tím to považoval za vyřízené.

V Petrově životě se však schylovalo k velikému zlomu. Bylo to začátkem června, kdy Petr slavil své sedmnácté narozeniny.

V prvním kole Petr snadno porazil svého soupeře, nějakého mladíka, dvakrát 6:1. Však také nečekal, že by měl mít nějaké problémy dřív než v semifinále. Po utkání, gratulaci soupeři a děkovačce rozhodčímu a divákům, kterých bylo v hledišti hodně (tedy především kvůli Petrovi), se odebral do své šatny. Když vešel do tmavé chodby, ve které snad nikdy nesvítilo slunce, ale světlo v ní bylo, Petr však stejně neviděl, protože měl rozšířené zornice kvůli horkému sluníčku venku, uviděl dívčí postavu zády opřenou právě o dveře jeho šatny.

Radka čekala na autobus. Dlouhé vlasy po ramena ji povlávaly v lehkém letním větříku. Hnědé oči tajemně hleděli kamsi do dálky. Jela akorát ze školy a těšila se na víkend. Konečně se dostane na tenis. Přes rok měla ve škole tolik práce, že to prostě nešlo. Teď, když už je prakticky o všem rozhodnuto, už není co ztratit. A zrovna na ten velký turnaj! Sama tenis nikdy nehrála, protože měla v dětství nějaké problémy se zády a v pozdějším věku se dala na plavání. Teď, v sedmnácti, ovšem přemýšlela o tom, že zanechá i plavání, protože by musela přestoupit do vyšší kategorie mezi ženy a tam by moc šancí na úspěchy neměla.

Radka byla velice pohledná dívka. Hodně kluků od ní ze školy po ní šílelo, jako by to byla nějaká popová hvězda. S několika zkusila chodit, ale vždy se jejich vztah rozpadl. Brzy jí došlo, že jí všichni chtějí proto jak vypadá, nikoliv pro její ego. A mrzelo jí to. Ona sama však věděla o jednom klukovi, který byl zkrátka její idol. Jmenoval se Petr a Radka ho poznala před rokem, když jí jedna kamarádka vytáhla právě na tenis. Byl to jeho zápas. Vyřadil tam jednoho z velkých favoritů. Radce se navždy zapsal do srdce jeho vystupováním, hrou a hlavně jí byl velice sympatický. Teď, po roce, ho konečně uvidí znovu. Modlila se ale, aby tam nechtěl jít nějaký její známý. Chtěla být sama, jen ona a on v její mysli. Takové tajné imaginární jednostranné rande.

Doma proběhlo vše v pohodě. Je prý už dost velká, takže rodiče nemají důvod nenechat jí doma. Večer si šla Radka lehnout s podivným lechtáním v břiše. Byla nervózní jako před písemkou. Nemohla dlouho usnout.

Ráno vstala velice brzy a nervozita byla ještě silnější. “Kdy hraje první zápas? Až v deset? To nevydržím.”

Hlavou jí jako blesk z čistého nebe projela zajímavá myšlenka. Co kdyby za ním po zápase zašla a poprosila ho o podpis? Tak nějak si v tu chvíli ani neuvědomovala, co dělá. Byla jako smyslů zbavená. Starý správce kurtů jí ochotně ukázal kde jsou šatny a řekl jí, která je ta Petrova. Opřela se o dveře a jen hořela. Srdce jí pracovalo jak pumpa na Titaniku. Trochu se jí zamotala hlava a tak na chvíli zavřela oči.

“Ale ne. Jen mě to trochu udivuje. Ještě mě o podpis nikdo nepožádal.”

Dívka mu jí podala třesoucíma rukama. Petr si toho všiml, ale zatím byl zticha. Mlčky vysekl svůj podpis na kus papíru a obojí jí podával. Najednou z něj vypadlo něco, co ho samotného překvapilo.

“Máš teď čas? Nechceš si jít někam sednout. Já hraju až večer.”

Radka vyšla z budovy šaten a vydala se k hlavní bráně. Tam si sedla do stínu pod strom a čekala. Všechno co řekla v minulých okamžicích jí najednou připadalo hrozně trapné. Nevěděla, co jí přinutilo k tomu, aby tak učinila. I když nakonec byla ráda, že jí to vyšlo. Nehodlala přemýšlet dopředu. Znala to přísloví “člověk plánuje, bůh se směje” velice dobře. Vše nechá svému osudu.

Petr vešel do šatny a zabouchl za sebou dveře. Posadil se na lavici a začal se pomalu svlékat. V jeho hlavě se nahromadilo tolik citů najednou, až se mu točila hlava. Pocit z vítězství střídal takový zvláštní pocit, který nedovedl popsat. Když se vysprchoval a oblékl, rozvěsil mokré věci po šatně, aby mu do večera uschly. Pak vyšel ven a zamkl za sebou.

Petr neměl přes den čas moc přemýšlet o tom, co se to dopoledne stalo. Sledoval všechna utkání, co se ještě hrála, dal si v restauraci u hřiště oběd a večer se připravoval na svůj další zápas.

Radce se točila hlava. Tohle se jí ještě nikdy nestalo. Tušila, že poznala lásku na první pohled. Doma koukala na televizi, ale nic si z celého programu nepamatovala. Ve vzpomínkách se stále vracela tam do tmavé chodby, na kurt, do baru. Nemohla se dočkat večera.

Petr zase odehrál skvělý duel.

“Víš, já teď nebudu mít moc času. Ale jakmile skončí turnaj, tak ti určitě zavolám. Už ale musím běžet. Možná se dnes ještě potkáme, ale nic neslibuji. Tak ahoj.” Petr rychle odběhl.

Radku zarazil ten rychlí útěk, ale chápala jeho nervositu.

Pro Radku to byla nepředstavitelně dlouhá doba. Párkrát se jen pozdravili, ale čím dále Petr v turnaji postupoval, tím méně času na ní měl. Zájem médií byl veliký.

“Ano, ano. To jsem já. Ahoj Petře. Už jsem myslela, že nezavoláš.”

“Tak si dáme sraz v šest před Ukopnutou nohou?”

V Autobuse se Petrovi honily hlavou různé myšlenky. Hlavně přemýšlel, zda se má k Radce chovat jako její kluk, nebo jen kamarád. Má jí dát pusu? Nebo jí jen tak pozdravit? Nechtěl nic přehánět, ale i jemu došlo, že Radka o něj asi stojí. Proč by jinak šla až k jeho šatně a celá roztřesená ho žádala o podpis? Teď mu to přišlo komické. Musel se v duchu smát. Strašně moc jí chtěl vidět, strašně moc jí chtěl políbit. To, co mu přišlo dříve nemyslitelné, to co jedním okem pozoroval u svých kamarádů, mu přicházelo najednou naprosto přirozené, krásné.

Lásky okolo něj bylo najedou plno. Za okny autobusu viděl všude zamilované páry. Tolik chtěl být na jejich místě. Doufal, že to nebude dlouho trvat, a stane se tak.

Lásky okolo ní bylo najedou plno. Za okny autobusu viděla všude zamilované páry. Tolik chtěla být na jejich místě. Doufala, že to nebude dlouho trvat, a stane se tak.

Když autobus dorazil na zastávku, kde měla Radka vystupovat, stupeň nervozity dosáhl horní hranice. Třásla se jako by měla zimnici. Petr už čekal.

Když si Petr všiml, že Radka jde po úzké cestičce k němu, vstal a vydal se jí naproti. Přišel až k ní, ale neřekl ani slovo. Na pozdrav se oba objali a dali si dlouhý polibek.