Pes v mikrovlnce

Co se týče firmy Clauchard et fils na elektrické spotřebiče, známe po celé Francii, až na pár výjimek nemohl nikdy nikdo vyslovit slůvko nespokojenosti. Tato společnost založená před šedesáti pěti lety Paulem Clauchardem od samého začátku jen prosperovala. Tehdy mladý a velmi ctižádostivý Paul opustil svou rodinu a rodnou vesničku proto, že už déle nemohl snášet neustálé hladovění celé své rodiny. Se slibem, že jim do roka začne posílat pravidelné přilepšení na jejich velmi malý výdělek opustil domov. Od otce dostal požehnání, od maminky něco buchet a směle se vydal na dvě stě padesát kilometrů dlouhou pouť do krásného a rozkvétajícího hlavního města Francie. V kapse mu chrastilo pár mincí do začátku.

Z počátku našel svůj přechodný domov v jedné hospodě, ve které dostal malý pokojíček v podkroví, třikrát denně stravu a pět franků na týden. To vše za veškerou výpomoc počínaje mytím nádobí, přes sekání dříví až k mytí podlahy. Nestěžoval si ani on, ani hospodský. Paul uměl pracovat a pracoval rád. V těžkých chvílích myslel na své rodiče a to ho dokázalo vždy motivovat.

Dlouho se mu nedařilo, všude ho odmítali, někde se mu dokonce i vysmáli. A když už se takhle potuloval třetí den, konečně se mu poštěstilo.

Vešel do jedné hospody na oběd a posadil se k nejbližšímu stolu. Když se po chvíli pustil do jídla, přisedla si k němu jedna dívka, které si Paul před tím vůbec nevšiml.

“Člověče, tys už nejedl asi hodně dlouho, viď?” usmívala se trošku ironicky.

“No že se takhle láduješ,” uchechtla se dívka.

“Taky toho hodně naběhám. Copak je to zakázaný, pořádně se najíst?”

“Ale jasně že ne. Asi ti moje přítomnost vadí, co? Tak já zase jdu. Sbohem…” Dívka se zvedla k odchodu.

Pak ti dva pokračovali v rozhovoru, při němž Paul dívce pověděl proč přišel do Paříže. Ta ho s velkým zájmem pečlivě naslouchala a doslova hltala každý pohyb jeho rtů.

Paul si pak našel nové zaměstnání, ale vesměs to bylo to samé, co dělal před tím. S Alexandrou se dál stýkali jako přátelé, až jednou…

“Probůh, nevím jak se mám chovat. Nevím nic…A koukni se na moje oblečení!”

To je víceméně konec začátku, trošku jakoby vystřiženého z pohádky. Paul skutečně u pohovoru uspěl a za pár dnů vznikla dceřiná společnost, pod záštitou Chevalierovi tovární společnosti, jménem Clauchard - elektro.

S plynoucím časem si Paul našel manželku, měl s ní jednoho syna a byl velmi spokojený. Samozřejmě začal posílat svým rodičům peníze, jak slíbil, a vydobyl si úspěšné postavení ve společnosti. Stal se z něj pan podnikatel.

Max, jediný syn váženého pana Claucharda, se potatil a životem kráčel po vyšlapané cestičce od jeho otce. Hleděl si své práce, jak nejlépe uměl, a otec s ním byl spokojený. Vedl oddělení reklamací a měl pod sebou ještě oddělení servisu a informací. Tomu ale šéfoval jistý pan Dupond, starý muž těsně před důchodem, na který se také už pomalu připravoval. Proto se taky na Maxovu hlavu snesl problém, kým pana Duponda nahradí. Myslel si, že inzerát v novinách by mohl vše napravit.

Když oba pročítali životopisy zájemců o nové povolání, radili se navzájem, zda ten, či onen je vhodný, nebo naopak nevhodný. Z došlých žádostí pak vyčlenili deset, které se jim zdály být nejlepší. Žadatele pak pozvali na ústní pohovor a ostatním odeslali omluvné dopisy.

Jednou se ale Max dozvěděl docela ohromující novinu, a sice, že pan Clauchard už nového pracovníka vybral a Maxovi nic neřekl. Ihned za ním tedy zašel, aby si o tom spolu popovídali.

“A proč jsi mi o tom nic neřekl a necháváš mě plácat se v tom jak malé dítě? Myslíš, že nemám dost své práce?”

“To je docela zajímavý důvod, to se musí uznat,” řekl Max ironicky a naštvaně.

“No tak vidíš,” na chvíli se pan Clauchard odmlčel, ale hned pokračoval. “Nechci tě do ničeho nutit. Jednou povedeš celou firmu sám, ale nezapomínej na svého stařičkého otce, který do tebe vkládá všechny své naděje a chce, abys měl co nejvíce zkušeností, až na tebe život udeří těžkým balvanem.” S poslední větou spustil pan Clauchard srdceryvný pláč, objal svého syna a plakal mu na rameno. Max pochopil, že prohrál. Otec si vždy prosladil svojí, ať k tomu měl použít jakýchkoliv prostředků, a útok formou pláče byl velmi častým a účinným způsobem, jak svého syna přemluvit. Maxovi bylo jasné, že otec vše jen hraje, ale nikdy se neodvážil mu to říct.

Max si pozorně přečet celý dlouhý dopis a pravil: “Sice bych věděl o lepším kandidátovi, ale ať je tedy po tvém.”

“Nenech se ovlivnit vetchým starcem a jdi svou cestou…,” řekl pan Clauchard už zase plačky.

“Ne, už jsem se rozhodl. Sice mi pan Lucien Fabienne připadá ze všech kandidátů jako největší blbec, ale co bych neudělal pro svého otce.”

Max si znovu musel přiznat, že má ze svého otce strach. Nelíbilo se mu to, protože to ovlivňovalo jeho názory, které byl díky tomu schopný během několika vteřin změnit, jen aby byl otec spokojený.

Zhruba takhle nějak tedy proběhlo přijetí nového vedoucího servisního a informačního oddělení a panu Clauchardovi se ihned jaksi ulevilo. Sám si potom před spaním šeptal, že se musí jeho syn ještě hodně učit a takové břídily, jaké Max chtěl přijmout, by si on do svého podniku nikdy nevpustil. Předpokládal, že Pan Fabienne bude v kolektivu oblíben a nějaké ty zkušenosti jistě za nějaký ten čas pochytí. Není přece žádný hlupák, nýbrž muž v nejlepších letech s vysokým IQ.

Čas plynul jako voda a zdálo se, že pan Fabienne skutečně do kolektivu zapadl. Stížnosti na něj – zatím – nepřicházely a ačkoliv nepadl Maxovi do oka, nebyl jediný důvod k nespokojenosti. Pan Clauchard si v něm stále liboval, jak mohl, a dokonce ho již několikrát dával svému synovi za příklad! To Max ovšem přecházel s jistou důstojností, protože znal svého otce a doufal, že si dělá jen legraci. Ale pohroma na sebe nenechala dlouho čekat.

To Max takhle jednou ráno vešel do své kanceláře a místo obvyklého “Dobré ráno, Maxi. Káva bude za pět minut,” se ozvalo: “Maxi, asi je nějaký průšvih. Ráno sem několikrát telefonovala paní Corbierová a chtěla s tebou mluvit. Nemohla pořád pochopit, že chodíš do práce až na desátou a myslela si, že tě asi zakrývám, nebo co?!” Tohle všechno řekla jedním dechem slečna LeBlancová, Maxova sekretářka. Pohledná dívka, která byla Maxovi kolikrát víc, než jen sekretářka, se dnes tvářila skutečně ustaraně.

“No tak to ti teda pěkně děkuji. Bude aspoň káva?” řekl Max trochu rozházeně.

“Á, promiň. Bude za pět minut,” a odešla do vedlejší místnosti.

Maxovi se udělalo trochu nevolno. Paní Corbierová byla stará semetrika, která často i úmyslně vyhledávala konflikty a vyžívala se v hádkách. Max neměl rád takové šoky hned po ránu, ale to ještě netušil, co všechno ho v následujících dnech a týdnech čeká a ještě s napětím očekával, co bude paní Corbierová chtít. Bylo mu jasné, že ta se jen tak nevzdá a určitě si svou schůzku s ním vybojuje. Nakonec ale na vše zapomněl a pustil se do běžné denní práce.

“Dále,” vyzval neznámého Max. Celkem ho udivilo, že za dveřmi stála slečna LeBlancová, která vypadala hrozně ustaraně. Normálně totiž nikdy neklepala, snad jen, když měl Max návštěvu.

Maxe zarazilo , že mu slečna LeBlancová vyká, ale nedal to na sobě znát.

Tato slova zněla jak magická formule spouštějící ničivé tornádo. Paní Corbierová prudce odstrčila slečnu LeBlancovou a vřítila se přímo do kanceláře. Max zatím zachoval chladnou hlavu, i když ho to trošku zneklidnilo. Mlčky mávnul na slečnu LeBlancovou, aby zavřela dveře a nechala je o samotě.

Pan Fabienne nervózně přešlapoval po celé kanceláři, pořád dokola jako hodinová ručička. Usilovně se škrábal tu na hlavě, tu na bradě a chvílemi i na zadku. Každý sebemenší zvuk ozývající se z chodby ho rozrušil ještě více. Vypadal jak dítě školního věku netrpělivě očekávajíc svou matku vracející se ze třídní schůzky, které nedopadly podle jejích představ. Prostě pochodující uzlíček nervů…

Slečna Clara, asistentka pana Fabienna, si musela všimnout, že není něco v pořádku. Seděla ve vedlejší kanceláři a nic jí neušlo. Jeho nekonečný pochod po místnosti se rozhodla ukončit po moudrém uvážení, hlavně z toho důvodu, že jí to rušilo od vlastní práce. Přes zavřené prosklené dveře jen občas zahlédla Fabiennovu siluetu a nezaměnitelný zvuk nových, ještě vrzajících kožených bot také podal své hlasité svědectví.

Ten chlápek jí sice z počátku připadal sympatický, ale později své mínění změnila. Byl to trochu podivín s takovou trošku divnou hlavou a malými brejličkami a vypadal tak trošku jako blázen.

Nevydržela to, nemohla. Všechen hněv byl najednou ten tam a slečna Clara se chtě nechtě musela chytit dveří, aby se nesložila na zem v záchvatu smíchu.

“A co se vám tedy přihodilo tak strašného, že kvůli tomu musíte takhle vyvádět?” změnila slečna Clara tón svého hlasu na vážnější.

“Nevím, jestli vám to mohu říct,” řekl pan Fabienne šeptem, “ale jsem v hrozně velkém průšvihu… Nechci, aby se něco provalilo, i když to na sebe asi nenechá dlouho čekat. Mám pocit, že jsou mé minuty v této firmě sečteny.” Poslední větu řekl už tak polohlasně, ale zato velmi smutně. To zapůsobilo i na slečnu Claru. Nevěděla proč, ale najednou k němu pocítila lítost.

“V-vážně? Já myslím, že tady je všechno v naprostém pořádku.” Vykrucoval se Fabienne.

“Tak pak mi určitě vysvětlíš, kdo poradil paní Corbierové, aby usušila svého psa v mikrovlnce!” vyvalil Max vše natvrdo.

“Nezapírej! Paní Corbierová mi řekla, že jsi to prý byl ty!” A bylo to venku. Jenže takovou reakci Max neočekával. Sice měl původně v plánu dát Lucienovi okamžitou výpověď, protože tahle jeho “legrácka” přijde firmu na docela slušnou sumu peněz vzhledem k tomu, že se paní Corbierová chtěla soudit, ale najednou byl zlomený. Pan Fabienne dokonale sehrál celou srdceryvnou scénu, kterou předvedl před slečnou Clarou, ještě jednou s naprosto stejným scénářem, což Maxovi později slečna Clara osobně důvěrně sdělila, jelikož celému rozhovoru tiše přihlížela v koutě.

“Maxi, já ti přísahám, že už se to nikdy nestane. Prosím tě, dej mi ještě šanci. Víš jaký je problém dnes najít zaměstnání?” K tomu samozřejmě potupné klečení na kolenou a sepjaté ruce.

Max nikdy neměl důvod z firmy někoho vyhodit a nakonec se tedy rozhodl tu šanci Fabiennovi dát. Stále tu totiž přetrvával strach z otce, který by patrně odchod Fabienna nesnesl. Alespoň to Maxovi tak přišlo. Nakonec řekl: “Dobře, chceš šanci a sám sis ji označil jako poslední. Tak tady ji tedy máš a dám ti k ní jednu radu: Ty už radši sám nic nedělej…” a s velkým třísknutím dveří opustil kancelář.

Když se vrátil k sobě, okamžitě se ho slečna LeBlancová na všechno vyptávala.

“K tomuhle se nedá říct skoro nic,” řekl Max. “Paní Corbierová prostě chtěla něco, čím by mohla usušit svého miláčka – pejska Charlieho. Prý nechce žádné fény, protože ty prý nedělají Charliemu dobře. No a náš ‚Pan Génius Fabienne‘ ji vnutil nejnovější typ mikrovlnné trouby. Prostě nevěděl, že ten pes chcípne.

Jenže to nevěděla ani paní Corbierová a tak si mikrovlnku okamžitě běžela koupit. Vyzkoušela, jak bude sušit, a je jasné, že Charlie zaklepal psíma bačkorama. Když tedy paní Corbierová překonala smutek nad ztrátou svého miláčka, rozhodla se, že to tak rozhodně nenechá a já se ji ani nedivím. Podala na nás žalobu a ještě si to se mnou přišla vyřídit jakožto ke zodpovědné osobě.”

Když Max odešel, musela se i slečna LeBlancová hodně ovládat, aby nevybouchla smíchy.

Od Maxova rozhovoru s Lucienem Fabiennem uplynulo už několik týdnů. Max doufal, že se teď všechno vrátí do starých kolejí a že se podobný průšvih už nebude opakovat. Spoléhal tak trochu na to, že neslyšel žádné stížnosti – sám však neměl čas zajít k Fabiennovi na inspekci, protože měl své práce dost. Sice si to vyčítal, konec konců odpovědnost z toho oddělení šla na jeho hlavu, ale nezbývalo mu než doufat, protože to sám opravdu všechno nestíhal. I když na druhou stranu tušil, že tak trochu omlouvá sám sebe. Každý den se vracel domů z práce pozdě večer, pustil televizi a většinou usnul. Manželka nadávala, že tohle není žádný život, že chce jet na dovolenou a že z něj chce taky trošku něco mít. Občas se na toto téma pohádali, díky čemuž pak Max sekal pár dnů dobrotu, chodil z práce včas, o víkendech spolu a s dětmi jezdili na výlety a nosil ji domů květiny. Jenže nic netrvá věčně a tak i Max pokaždé podlehl práci. Jeho život tak nabýval podoby kolotoče, který se točí čím dál tím rychleji a občas se posune o městečko dál.

Nekonečně dlouhé pracovní směny a pracovní vypětí uvádělo Maxe v naději, že se snad co nevidět stane vlastníkem celé firmy. Doufal, že jeho otec všeho brzy zanechá a přenechá mu místo generálního ředitele. Zdálo se mu to trošku hyenické, ale nemohl se toho pocitu zbavit. Tak o tom alespoň nemluvil nahlas a veřejně.

Jednou odpoledne, když se Max vrátil z jednání s jedním zákazníkem, měl na svém stole v kanceláři vzkaz od svého otce, že by s ním rád mluvil o prosperitě a budoucnosti firmy a že ho očekává následujícího dne ve své pracovně.

Max se zaradoval, protože doufal, že se možná konečně dočká povýšení. Proto druhého dne k večeru celý nervózní a dobře oblečený stanul před otcovou kanceláří.

Nesměle zaklepal…Zevnitř se ozval příjemný ženský hlásek, který ho vyzval ke vstupu. Max tak učinil a ocitl se uprostřed čekárny, kde měla zároveň kancelář slečna LeBoefová – osobní asistentka a sekretářka pana Claucharda v jedné osobě.

“Dobrý den Maxi. Můžete se na chvíli posadit? Váš otec vás sice již očekává, ale ještě má naléhavý telefonát.” slušně ho požádala dobře nacvičenou frází.

V tom zapípal interkom. Slečna LeBoefová zmáčkla tlačítko a pravila “Ano pane Claucharde?”

Max z jeho reproduktoru bezpečně poznal svého otce, který říkal, že už dohovořil.

“Jistě pane.” Slečna LeBoefová znovu zmáčkla tlačítko interkomu a vyzvala Maxe, aby šel dál. Ten pochopitelně celý rozhovor slyšel a tak stál v pozoru připravený u dveří. Jakmile byl vyzván, ihned bral za kliku a vstoupil dovnitř.

“Ahoj otče,” odpověděl Max. “Chtěl jsi, abych přišel, tak jsem tady.” Maxův projev působil značně nepřirozeně. Není se čemu divit, byl hodně nervózní.

“No když sám od sebe nepřijdeš, tak si tě čas od času musím pozvat.”

“Jasně, máš pravdu. V mém oddělení všechno funguje výborně, akorát mi práce trošku přerůstá přes hlavu a pokud vím, u pana Fabienna je vše také v pořádku.”

“Jestli ti přerůstá přes hlavu, tak si vem dovolenou a odpočiň si. Pomůže ti to, uvidíš. Také jsem slyšel, že jsi se s Lucienem nějak nepohodl. Je to pravda?”

“Je u nás teprve krátkou dobu, takže o nějaké samostatnosti zatím nemůže být řeč. Hodně mu pomáhá slečna Clara. Nevím, že by s ním byly nějaké problémy.”

“Tedy proč se tě na to ptám…Abys rozuměl, nechal jsem si na něj vypracovat posudek od psychologa a ještě chci tedy znát tvůj názor na něj. Chci mu zvýšit plat.”

Maxovi zrznul úsměv. “Já čekám na to, že mi oznámí že jsem se stal majitelem firmy a on si klidně řekne, že Fabiennovi zvýši plat. Za co? Za to, že přivedl firmu do maléru? Sakra ale vždyť za to vlastně můžu já. Kdybych to býval otci řekl…Tak tedy teď nebo nikdy!”

Slečně LeBlancové se Max toho rána nějak nelíbil. Byl trošku nervózní a chvílemi se jí zdálo, že mluví z cesty. Věděla, že byl předchozího večera u svého otce, ale o čem si povídali neměla ani tušení.

Když přišel Max ráno do práce, požádal slečnu LeBlancovou, aby mu nepřepojovala do kanceláře žádné telefony a nikoho nepouštěla dovnitř. Ta jen mlčky přikývla.

“Tak to už je docela vrchol. Ten parchant si asi myslí, že se bude rozvalovat po skoro mé firmě a bude tu dělat co se mu zlíbí? Asi je načase, abych zakročil. Jenže jak? Otec nenechá na Luciena sáhnout, natožpak aby připustil jeho výpověď! A přidání platu? No on se snad zbláznil. Ten člověk je veřejné nebezpečí všech pracovníků a jestli tady zůstane, tak nás všechny přivede do záhuby.”

Chce to nějaký plán. Něco, jak se ho zbavit. Nejde ho prostě jen tak vyhodit. Otec by to jistě nepochopil. Tak ale co mám dělat? Kdo mi pomůže? Nikdo! Všichni jsou proti mně. Spikli se a já mám teď trpět? Tak toho nikdy nebude…Na druhou stranu, jak to řekl Gray? Tam, kde hloupost je blažeností, je bláznovstvím být moudrý. Dobrá, přistoupím na jejich hru. Když ze sebe udělám také blbce, třeba mezi ně zapadnu a nakonec se mi podaří otce přesvědčit, aby se Fabienna zbavil.

Ale ne! To je přeci hloupost. Když budu blbec já, tak přece nemůžu udělat z otce moudrého jen tak přes noc.

Ano, to je ono! Musím najít něco, co Fabienna úplně znemožní. Půjdu k němu na inspekci a něco se už najde…”

S vítězným výrazem ve tváři vyšel Max ze své kanceláře, letmo pohlédl na slečnu LeBlancovou a dokonce se lehounce usmál. Ta mu úsměv opětovala, ale jeho proměna ji zarazila.

“Zdravíčko Luciene…” pozdravil s úsměvem Max, když vstoupil do kanceláře Luciena Fabienna.

“A co tě ke mně přivádí, povídej?” začal Fabienne vyzvídat.

“A co mám podle tebe asi tak dělat?” naštval se Max.

“Jak ,vyřídil‘?” nechápal Fabienne. Tedy, na oko nechápal, jenže Max samo sebou už předem tušil, že se bude Fabienne vykrucovat.

“Ty zvíře, pracuješ jako šéf informačního a servisního oddělení péče pro zákazníky, tak se tak blbě neptej! Kde jsou vyplněné formuláře o provedených opravách, radách a tak dále?”

“Nechtěj po mě, abych jí otevřel…” ustoupli Fabienne o krok dozadu.

“Klidně si jí otevřu sám!” řekl Max a rázně ke skříni přistoupil. Trhl za kliku a v tu chvíli si začal vyčítat, proč se v mládí nenaučil plavat v lavině. Byl zavalen haldou papírů, zpola popsaných, které navíc znal moc dobře. Půlka z nich byly formuláře k vyřízení a ta druhá půlka formuláře pro stížnosti.

“Co to má bejt?!” zařval Max.

“Ty seš ten poslední, co by měl něco připomínat!” neznal se Max a pokračoval, “Je tu práce za měsíc, tvoje já si hraje piškvorky s tvým nadjá a stovky nespokojených zákazníků nechtěj mít s naší firmou už nikdy nic společného!”

“Těch zákazníků je přesně dvě stě šestnáct,” řekl Fabienne zcela seriozně.

“Tak ty si z toho budeš ještě dělat srandu?” otázal se Max s vražedným pohledem.

“Víš, Maxi, kdybys mě vyslechl, tak bych ti připomněl jednu závažnou věc.”

“Tak mluv. A mluv pořádně, protože to budou tvoje poslední slova. Dávám ti deset vteřin života,” řekl Max a opřel se o stůl s očekáváním ve tváři.

Max byl upřímně řečeno šokován výpovědí Luciena, ale teď nabyl čas přemýšlet o tom. Stále se tu vyskytovala otázka, kdo dá do pořádku škodu způsobenou Fabiennem a, pravda, také trochu Maxem.

Něco se ještě vyřešit dalo, na něco už bylo pozdě. Max se nakonec s Fabiennem domluvil na spolupráci a společně se jim během jednoho dne podařilo napáchané škody odstranit. Reklamace vyřídili, na žádosti o radu odpověděli a tam, kde už bylo pozdě, alespoň napsali omluvný dopis.

“Tak jsme to zvládli, ale mám k tobě jednu prosbu,” řekl Max, když skončili s prací.

“Jistě, povídej. Pokud to bude v mých silách, mile rád ti vyhovím.”

“Ruším zákaz práce. Odteďka si budeš za své činy zodpovídat sám a doufám, že zase nebudeme dělat tvojí práci společně.

Z klidu je vyrušil až nečekaný příchod pana Claucharda.

“Jsem tu pracovně,” vymlouval se Max.

“Inu to chválím synku, to chválím, ale teď bych ti chtěl něco sdělit.”

“Ne, ne, v žádném případě. Jen ať tu pan Fabienne zůstane. Jeho se to možná také trochu týká.”

Max opět začal usilovně přemýšlet. Co by tak, sakra, mohl jeho otec chtít po něm a zároveň po Fabiennovi? Je samozřejmé, že otce znal víc než dobře a z jeho řeči také vytušil, že se stane něco, co bude pro jeho osobu velmi nepříjemné. Až mu z toho začal běhat mráz po zádech, když pan Clauchard spustil po příchodu do kanceláře Luciena.

Max věděl, že není odporu proti takovýmto otcovým náladám, tak jen přitakal, že tedy ano, hned ráno se vydá na hranice.

Pak tam ti tři seděli a povídali si o všem možném. Rozebírali politiku, mluvili o ženách (ostatně jako vždy), dohadovali se o nových vozech a bylo až trošku komické, jak pan Clauchard, velmi starý muž, svými znalostmi lehce překonával oba “mladíky”.

Max se však cítil velice unavený a tak o něco později řekl, že by raději jel domů, vyspat se před zítřejší náročnou cestou. Jenže večer zdaleka nekončil.

“Ale jistě Maxi, chápu tě. Ale je tu ještě jedna věc, která mi leží na srdci,” řekl před Maxovým odchodem pan Clauchard.

“Ano, pane Claucharde. Je to pravda. Max strávil většinu dne u mě,” přitakal Lucien.

“Ale Maxi, za nos si voď někoho jiného. Dobře jsem si všiml, že máš na stole ještě spoustu formulářů ze včerejška. Nechci slyšet nějaké výmluvy a také vím, že mi asi pravdu neřekneš. Na to tě znám až moc dobře, ale jestli si vzpomínáš, před časem jsem ti řekl, že bys měl jet na dovolenou. Tak na to teď apeluji! Do konce roku si vezmeš čtrnáct dní volna, nebo bude zle! Vezmi si příklad zde z pana Fabienna. Všechnu práci má hotovou a je v naprosté pohodě. Ještě si dokáže hrát piškvorky,” a ukázal na papír na stole. “Ber moje slova vážně. Nežertuji,” a bez pozdravu opustil kancelář.

Maxovi se zatmělo před očima. Měl chuť Fabienna v jednom okamžiku zabít, uškrtit, zapálit a bůhví co ještě. Půlku jeho práce udělal za něj a on si pak slízne smetanu! Říká se to ale tak, ne? Pro dobrotu na žebrotu. Raději v sobě všechny emoce rázně potlačil a položil Lucienovi otázku “Nevíš,co to do něj najednou vjelo?”

“Je to asi tak čtrnáct dní. Chtěl jsem tvému otci zavolat, už ani nevím kvůli čemu, a tak se mi nějak povedlo (vůbec netuším jak), že jsem najednou odposlouchával jeho telefonát. Divné, viď?”

“Luciene, příteli…” kamarádsky se Fabiennovi koukal do očí. Pak ale jakoby mávnutím kouzelného proutku ožil a palce, které se zatím jen lehce dotýkaly Fabiennových ramen, sjely až na jeho hrdlo. “Tak hele, ty parchante. Teď mi fofrem vyklopíš všechno co víš o mojí dovolený a ještě rychleji mi řekneš, co máš s mojí manželkou!”

Fabienne se zcela evidentně lekl, ale zatím zůstával klidný. Je ale pravda, že najednou začal trošku koktat. “Jak se tvoje žena bavila s tvým otcem, stěžovala si na tebe. Prý se vracíš domů čím dál tím později, ani se pořádně nenajíš a v posteli hned usneš,…” Fabienne chtěl pokračovat, ale Max mu skočil do řeči.

Max uvolnil ruku a od Fabienna se odtáhl. Došel až k jeho baru, vytáhl láhev skotské a mocně si z ní přihnul. Pak se posadil a pravil “Tak mi ale teď ještě řekni, co jsi měl s mojí ženou…Pravdu a rychle!”

“To stačí. Když mi to neřekneš ty, tak si to zjistím jinde,” vykřikl Max naštvaně a odešel.

Večer se o ničem pak s Manželkou nebavil, hned šel spát a řekl si, že plán, jak zjistí co má společného ten blbec Fabienne s jeho ženou, vymyslí během dalšího dne. Až bude na cestě…

Max toho dne v práci nebyl, protože ho právě pan Clauchard poslal na služební cestu, a možná právě proto mohlo někomu přijít podezřelé, když si pozval na pohovor Luciena Fabienna, Maxova přímého podřízeného.

“Dobrá tedy, mám na srdci toto: Víš, Max je můj vlastní syn a já ho mám rád, ale poslední dobou mám pocit, že on prostě nestíhá svou práci. No a včera – to už jsi vlastně slyšel – mě to jen v mé domněnce utvrdilo. Luciene, já nechci dlouho chodit okolo horké kaše, proto ti vše řeknu bez zbytečných oklik. Jsi povýšen…”

Ve Fabiennovi to hrklo. Sice byl možná trošku natvrdlý, ale na druhou stranu si uvědomoval to, že ho Max už několikrát zachránil před jistým vyhazovem. Nevěděl proč to udělal, ale bylo mu jasné, že tentokrát ho Max asi už skutečně zabije.

“Víš otče, já…” zkusil to Lucien znova, ale ani tentokrát to nevyšlo.

Když se Max nazítří vrátil do práce po služební cestě, čekalo ho “malé” překvapení. Vešel do své pracovny, ale když za stolem uviděl Luciena, tak se zarazil. Potom se podíval na cedulku na dveřích a když na ní uviděl jméno Fabienne, shledal, že se patrně spletl ve dveřích. Když se tedy odebral k odchodu, ve dveřích se srazil se slečnou LeBlancovou, jeho bývalou sekretářkou. To, že je bývalá, v té chvíli ještě netušil.

“Promiň, stala se mi taková nepříjemnost,” řekl. “Patrně jsem si spletl dveře. Není to směšné, když si po takové době nepamatuji, kde mám vlastně kancelář?” řekl a sám se svému vtipu zasmál. “Ty Lucienovi něco neseš?” ještě se stihl zeptat.

Jenže Maxovi to pořád nedocházelo. “Jak prohodili?”

To Maxe totálně spařilo. Nejdřív seděl na židli, pak stál a nakonec zase seděl a kopal do sebe jednu whisky za druhou. Když sebral sílu, vstal a vešel do své ex-kanceláře.

Teprve v nové kanceláři si uvědomil, co se vlastně stalo. Probral se z transu a rozhodl se, že okamžitě vyzpovídá svou novou sekretářku. Což o to, holka to byla pěkná – na to si rozhodně stěžovat nemohl, ale rozhodně to nemohlo vykompenzovat skutečnost, že ho vlastní otec nahradil tím blbounem Fabiennem. To už bylo na Maxe skutečně trošku moc.

“Mám pocit, že bys – promiň, nevadí, že ti tykám, že ne? – mohla vědět něco o tom, proč jsem já ze dne na den tady a Fabienne ze dne na den na mém místě, ze kterého jsem se měl v nejbližší době stát ředitelem téhle celé firmy!”

Pak se Max zarazil a zařval: “Do prdele! Ještě aby se ten kretén nakonec stal ředitelem celé firmy. Teď mi to došlo…” ale rychle se zase uklidnil. “Čekám na odpověď.”

“No, víš Maxi, bylo to asi takhle, ale bez záruky. Tys byl včera údajně vyslán tvým otcem na služební cestu, že ano?”

“V zásadě tak, že pan Clauchard tě chtěl za každou cenu odstranit, aby měl klid. Proč to ale udělal, ti nepovím. Jen tak mimochodem – mezi zaměstnanci se tu povídá, že si o Fabiennovi myslí, že je velmi schopný muž a že tobě jde celá práce nad hlavu, nic nestíháš, jsi na pokraji manželské krize a jsi moc mladý na to, abys mohl vést celý podnik sám. Víc ti opravdu neřeknu,” skončila svůj monolog slečna Clara.

Když se Max vrátil po práci domů, čekala ho další nepříjemnost. Musel totiž manželce nějak vysvětlit co se mu stalo, ačkoliv to sám pořádně nechápal. Z práce tedy šel o něco dříve než obvykle a cestou domů koupil kytku.

“Tak co je? A pravdu…” udeřila jako první.

“Ech, no, neříká se mi to dvakrát nejlépe. Hernajs co ti budu povídat, prostě mě můj vlastní otec sesadil z mé pozice a tak nějak, stručně řečeno, jsem se prohodil s Fabiennem,” řekl Max natvrdo.

“Jak prohodil?” zeptala se jeho manželka tónem naštvané tchýně.

“No prostě on šel na moje místo a já na jeho. Co na tom, prosím tě, nechápeš?” trpělivě vysvětloval Max.

“Tak si mu zavolej když jsi tak chytrá a nevěříš mi!” hájil se Max.

“To teda můžu, jenže nevím, zda mi uvěříš. Každopádně ti to řeknu, ať chceš, nebo ne…”

A tak se Max pustil do složitého vyprávění, co všechno Fabienne provedl a jak Max musel dělat práci za něj, jak potom nestíhal svou vlastní a jak si jeho otec myslí to, co si právě myslí. Jeho manželka nad tím nevěřícně kroutila hlavou, ale Maxovi se zdálo, že tomu věří. Když domluvil, zeptal se, co na to ona.

“Abych řekl pravdu, tak ne. Uvědom si, že teď jsem uprostřed dvou potenciálních pravd a jen jedna je skutečnou pravdou. Jak si mám asi vybrat? Radši nebudu věřit nikomu. K pravdě si musí každý dojít sám… Ale je tu ještě jeden problém. Řekni mi, odkud znáš Fabienna.”

“Fabienne sem jednou přišel. To jsem ti neříkala?”

“Proč sem jel přes půl města pro kilo cukru, když si ho mohl kdekoliv koupit?”

Když Maxovi den před tím volala služebná jeho otce a oznámila mu, že se panu Clauchardovi udělalo nevolno, nepřikládal tomu moc veliký význam. Jenže když mu za tři hodiny volal soukromý lékař rodiny Clauchardových a oznámil, že je panu otci hodně zle a že je možné, že se ani nedožije rána, neváhal Max ani minutu a ihned se i s manželkou vydal k jeho vile. Přijeli na poslední chvíli.

Pan Clauchard ležel v posteli, byl celý bledý a sotva mluvil. Když se k němu Max sklonil, aby mu lépe rozuměl, otec ho objal a z očí mu vyhrkly slzy.

“Maxi, synu…Můj čas se naplnil. Nebude to dlouho trvat a já tu už nebudu,” řekl plačky.

“Kdepak, je mi jasné, že je konec. Ale to teď nechme být, chci ti říct něco jiného. Vidíš ten šuplík?” řekl pan Clauchard a ukázal směrem k polootevřenému šuplíku ve stole z mahagonového dřeva. Max tiše přitakal.

Max neříkal nic, ale srdce mu bušilo velmi prudce. Očekával nejhorší…

“Víš, sice jsi můj syn, ale poslední dobou jsem měl pocit, že skutečně na nic nestačíš a říkal jsem si, že by si v tvých rukou firma moc dobře nevedla. A právě to mě přivedlo k rozhodnutí, že se dědicem mé firmy stane někdo úplně jiný. Počkej než cokoliv řekneš. Své firmě jsem zasvětil celý svůj život a teď už můžu říct, že pro mne vždy byla vším. Dokonce byla víc, než mé vlastní děti. Dědicem firmy bude člověk, kterému věřím a doufám, že oprávněně. Bude to tvůj nevlastní bratr…Lucien Fabienne ”

Max stál jako opařený. Nezmohl se na jediné slovo. Bratr Lucien Fabienne? To snad ne?

“Proč? Proč se to všechno stalo?” vyléval si Max vztek ve svém pokoji, tři dny po smrti svého otce, když se mu hlava trošku provětrala a byl schopen jakéhosi uvažování.

“Nejprve přijal Fabienna – proti mé vůli. Pak si ho vychvaloval, aniž by věděl, že jsem všechnu práci dělal za něj. Nakonec z něj udělá dědice, aniž by věděl, že je to ten největší blbec pod sluncem a ve finále si klidně umře, aniž by si nechal cokoliv vysvětlit. Copak je tohle normální? Firmu měl rád víc než vlastní děti…To znamená, že mě vlastně celý život jen okrádal, aby mě nakonec okradl i o dědictví. Já vím, že to zní sobecky, ale je to tak. Nad tím se prostě zastavovat nebudu.”

Pak jeho zrak sjel na obálku, která ležela na stole. Byla to právě ta závěť a Max si uvědomil, že se do ní vlastně ještě nepodíval. Vzal tedy nůž na dopisy a otevřel ji s vírou, že třeba otec na smrtelné posteli mlel blbosti a že vše může být docela jinak. Stává se to přece často, že umírající člověk trpí bludy, nebo ne?

Nakonec se Max konečně dostal až k firmě. Tam měl napsáno vše černé na bílém. Fabienne byl skutečně jeho nevlastním bratrem. Za zmínku stál snad jen odstavec, že Max bude ve firmě zastávat druhou nejvyšší funkci, a to doživotně. Fabienne ho tedy nemůže vyhodit. No alespoň něco.

Na druhou stranu by se to ovšem dalo vyložit tak, že by Max nemohl ani odejít sám, takže se rozhodl, že se později poradí s právníkem.

“No a co mám teď asi dělat?” pokračoval Max ve svém monologu. “Jít za Fabiennem a prosit ho, aby se dědictví zřekl? To by bylo hodně pod mou úroveň. Zničit ho? Pokusit se něco na něj nahrát, aby sám odešel? To by bylo hodně sprosté. Otec mě sice, řekněme, podrazil, ale to neznamená, že se budu chovat jako dítě předškolního věku. Jsem muž! Alespoň jsem si to o sobě vždycky myslel. A muž musí být schopný přijímat rány osudu. Dobře, tak tedy otče!” vykřikl Max a pohlédl směrem ke stropu. “Jestli jsi se dostal do nebe a ne do pekla, tak poslouchej: Tvé rozhodnutí přijmu jako muž a přijmu ho spravedlivě a tvrdě. Přijmu ho jako rozkaz a doufám, že si teď, in memoriam, uvědomuješ, že jsem nebyl takový, jaký sis myslel, že jsem. A jestli existuje spravedlnost, tak ses musel i dozvědět, ať už od kohokoliv, že jsi mi křivdil a že pravda byla někde úplně jinde. Snaž se nyní odčinit svou chybu, ať už za přispění boha,” Max stále koukal vzhůru, “nebo za přispění Satana,” a Max pohledem sjel k podlaze, na které ležel krásný perský koberec s červeným vzorem. Max ho dostal od svého otce jako jeden ze svatebních darů.

Když se po nějaké době Max definitivně smířil s osudem a smířil se i s tím, že ho otec v nebi či pekle nevyslyšel, dostal se jeho život do starých kolejí. Dostal zpět své staré místo a jediné, co se změnilo bylo, že jeho nadřízený byl Lucien Fabienne.

Ačkoliv se Max několikrát musel pevně ovládnout, aby po Fabiennovi nevyjel, či ho dokonce nenapadl, práce zatím klapala. Max si hleděl své a do Fabiennovi práce rozhodně nechtěl mluvit. Co by to také bylo za pořádek, kdyby podřízený kecal do práce svého šéfa?

Dokonce se ti dva spolu už moc nestýkali. Max z nenávisti a trucovitosti, Fabienne potom ze strachu.

Fabienna zpráva o dědictví velice překvapila a rozhodně ji nečekal. Stále měl totiž pocit, že je s Maxem dobrý přítel, ale zase ne tak dobrý, aby se mu dostalo nějaké zvláštní odměny. Byl si dobře vědom svých chyb, které udělal ve své práci a věděl, že Maxovi něco dluží. Zato s panem Clauchardem se prakticky nikdy moc nestýkal a tak vůbec nemohl tušit, že je u něj naprostou jedničkou ve svém oboru. Byl to takový trojúhelník, ve kterém každý věděl něco o těch dvou ostatních, ale nikdo nevěděl všechno. Kde byla chyba? V komunikaci?

Max možná oprávněně očekával, že se Fabienne svého dědictví zřekne, ale rozhodně na to nespoléhal, jelikož se nikdy nezbavil pocitu, že Fabienne je blbec, který se neumí chovat. Jenže když se na to Max kouknul z jiné stránky, musel neochotně přiznat, že on by jednal stejně. Domníval se ovšem, že v jeho případě by to bylo z jiného důvodu, než v případě Fabienna.

Ve své kanceláři Max dělal svou práci, kterou uměl a pevně v sobě skrýval všechnu tu zlobu, která se v něm hromadila čím dál tím více. Jen se trošku obával toho, že se ta zloba jednou přetlakuje, Max ji v sobě neudrží a ona se vyřítí ven jako torpédo z ponorky a udělá přinejmenším tolik škody. “Třeba mě to přivede i do kriminálu,” kolikrát si Max říkal, ale ihned myšlenku jakékoliv trestné činnosti, včetně vraždy, zahnal a musel se jí i zasmát.

Jednou čekal Fabienne na Maxe v kanceláři a Max už tušil, že se něco stane. Několikrát v minulosti ho ráno popadl takový divný pocit a vždy, když Max dorazil do své kanceláře, čekala na něj ohromující zpráva. Tentokrát to tedy nebyla zpráva, ale Max tušil, že se z Fabienna něco vysype co nejdříve.

“Maxi, mám průšvih!” vyjel na Maxe ihned Fabienne, aniž by pozdravil.

“A proč s tím jdeš hned za mnou? Máš snad tým poradců, ne?” nevrle odpověděl Max.

“To jsem si o tobě nemyslel…” zesmutněl Lucien. “Já si vždycky říkal, že jsme přátelé a je mi jasné, že ti hodně dlužím. Jestli si myslíš, že jsem se k téhle firmě dostal svojí vinou, tak se pleteš. Já si moc dobře uvědomuji, jak se asi musíš cítit, ale nevím, co pro to mám udělat. Jenže když mi nepomůžeš ty, tak mi nepomůže už nikdo a to, co tvůj otec budoval celý život, se nenávratně ztratí.”

“Tak ty nevíš, co bys pro to měl udělat? Ty nevíš, že by ses třeba mohl zříct svého dědictví? Ty nemůžeš mít ani tušení, jak se já cítím! Nemůžeš! Nechápeš to…”

“Maxi, uklidni se. Víš moc dobře, že jsem blbec, a že moje místo je někde na ulici se smetákem v ruce. Víš to lépe než já! Jak mám, do háje, vědět, že se můžu něčeho zříct? Nikdo mi nic neřekl… Položili přede mne list papíru a řekli, že ho mám podepsat. Až když jsem ho podepsal, tak jsem zjistil, že jsem se stal majitelem a zároveň ředitelem firmy. Lekl jsem se toho, ale opravdu jsem nevěděl, co dál dělat. Oni teď řídí můj život. Říkají co mám dělat, aby si na tom namastili kapsu. Ale já nejsem tak hloupý, aby mi to nedošlo…”

“Kdo řídí tvůj život? Neříkej mi, že nejsi schopný sám poznat, co je správné a co zlé!”

“Sakra chlape, co teď ale budeme dělat?”

“No to ti pěkně děkuji. To je ale naposledy, co tě tahám z průšvihu, rozumíš?”

“Maxi, já nic nechci. Zachraň firmu a vezmi si ji. Patří tobě, ne mě a já budu maximálně spokojený na svém starém místě, s platem, z kterého uživím rodinu. Nic víc nechci…”

Pak Max neváhal ani chvilku a běžel za Fabiennem.

“Ano, mám to! Je to vyřešené, teď už se nemáš čeho bát. Stačí, když těmto zaměstnancům dáš okamžitou výpověď,” řekl Max a ukázal Fabiennovi tři jména.

“Ale Luciene, vždyť je to přece jasné. V tomto případě jsi nehrál roli blbce ty, ale ti chlápci, které jsi propustil. Všimli si, že ty podepíšeš cokoliv, aniž by sis to přečetl, tak ti občas podstrčili list na falešnou zakázku, kde oni dostali peníze za zboží, které ti neprodali. Udávali do ní prodejce, které si vymýšleli, už chápeš?”

“Slyšel jsem je, jak si povídají na chodbě. Slečna Clara říkala, že má tušení, že prý někdo využívá mé blbosti k tomu, aby se obohatil. No a víš dobře, jak já si všechno vezmu k srdci a okamžitě udělám z komára velblouda. Ta scéna u tebe byla trošku nahraná a já ani netušil, že by mohla být pravdivá. Jen jsem měl trošku depresi a náhodou to byla pravda.”

“Já jsem to věděl už dávno. Nikdy jsem svého otce nepoznal a matka mi tvrdila, že zemřel dřív než jsem se narodil. Jenže pak přišla zlá doba a mne vyhodili z práce. Pak mi teprve řekla pravdu a poslala mě za ním s dopisem. Hned na to jsem byl přijatý.”

Max si samozřejmě nebyl jistý, zda se podařilo zlikvidovat všechny podvodníky, kteří se pokoušeli nelegálně obohatit, ale doufal, že pokud by tomu tak nebylo, Fabienne splní svůj slib, přenechá Maxovi místo ředitele a v zásadě mu věnuje firmu Clauchard et fils. Na něj si potom už nikdo netroufne.

Fabienne tak skutečně učinil. Zašel za právníky a vše zařídil dokonce sám. Max se tedy stal majitelem firmy, Fabienne se vrátil na své staré místo a všichni byli spokojeni.

Max se v pozdější době ještě častokrát omlouval svému otci a doufal, že jednal v právu a v jeho vůli.

A jak to nakonec dopadlo se vztahem Maxe a Fabienna? Jak jinak než dobře. Stali se z nich nejlepší přátelé a Max musel uznat, že Lucien není takový blbec, jak se původně domníval.