Mikeš

Tržnice byla plná lidí. Prodejci vystavovali své zboží, mezi které patřila elektronika, oblečení, potraviny, ale i veteš, která byla vyhrabaná někde u popelnic.

Petr Procházka nebyl rozhodně alkoholik. Byl prostě mladý a občas se rád napil. Potácel se ulicí, jako by snad ani nevěděl, kam jde. Občas zakopl a pak vstával, jakoby se hrabal z rakve. Jeho alkoholem ochromené tělo nevnímalo bolest, nevnímalo silné sluneční záření, které mu svítilo přímo do očí, nevnímalo nic. V poblázněných mozkových buňkách se odehrávalo něco, co dodnes nemohou lékaři vysvětlit. Petr si myslel, že jde domů, ale přitom vůbec netušil, co se děje.

Michal Jiříček byl odmala zvědavý. Proto mu přišlo divné, že si toho nápisu všiml až teď. Jen ztěží četl podivná slova, na kterých se vyřádil zub času: IRT ITUNPELK IJALOVIRP ALLORT.

Ráno se probudil a sešel po schodech do obývacího pokoje. Na zemi ležel ten podivný džbán, který normálně stál na krbu a který mu předchozího dne tolik zamotal hlavu těmi podivnými slovy. V noci však bezdůvodně spadl. Čtyři podivná slova však stále byla na svých místech. Nejdivnější na všem bylo, že džbán dopadl přesně na hrdlo a nepřeklopil se.

“To se dějí pěkné věci hned po ránu,” pomyslel si. Neměl však moc náladu přemýšlet nad tím, co se stalo. Prostě se shýbl a džbán chtěl vrátit na své místo. Když ho však zvedal, utkvěli mu oči zrovna na divných slovech, jakoby z jiné dimenze. Teď mu nápis přišel srozumitelnější, jenže byl vzhůru nohama.

Bez ostychu třikrát zaklepal na stěnu džbánu. Události byly následující: V místnosti se setmělo, ačkoliv venku byl slunečný den. Pak začaly létat pokojem blesky a hřmělo. Nakonec se zakouřilo a z toho oblaku vystoupil malý človíček. Bílý plnovous mu sahal až po pás, bříško vypadalo jako dobře trénované z pivnice, ale paže napovídaly něco v tom smyslu, že s nimi není radno pouštět se do křížku. Však také držely obrovský kyj jako pírko.

Michal si nejprve pomyslel, že se mu zdá, že je na koncertě ZZ-Top, ale po chvíli se vzpamatoval a vykřikl: “Kdo jste a co po mně chcete?”

“Aha, už vím. A co vlastně umíš?”

“Jak je ctěná libost.”

“Co, dědku! Co prodáváš?” Řekl tónem opilce.

“Já se nikde nemotám, ale ty bys měl být raději doma.” Standa, Petrův přítel, který neomylně poznal zápach alkoholu a cigaretového kouře nerad viděl svého kamaráda v tomhle stavu. Měl dojem, že cítí i trávu, ale nebyl si jistý.

“Dík, mami,” naštvaně odsekl Procházka

Dveře klaply a modrý favorit se rozjel. Petr vytáhl z kapsy klíče, ale chvíli mu trvalo, než odemknul. Posadil se za stůl a vytáhl z igelitové tašky džbán. Začal křičet: “Hej, dejte mi napít.” Zuřivě mlátil nádobou o stůl. Vůbec si neuvědomoval, že je doma sám.

“Je mi líto. V tom vám nepomohu. Snad jen, kdyby jste chtěl někoho zabít.”