Vánoční

Max se posadil do křesla, nohy si opřel o rozpálený radiátor a na kolena si položil knihu. Pravá ruka sáhla po hrnku s kávou a levá otočila stránku. Idylka…

Za oknem padal sníh. Ten první, nesmělý sníh, který jakoby se bál zachovat si svou královskou podobu a hned se rozplýval. Celkově tedy počasí nebylo moc vlídné. Zima začala páchat své zlo, ale zároveň se pokoušela ozdobit krajinu bílou pokrývkou. Ovšem její společník mráz se zatím někde zdržel.

Maxe z poklidné nálady blízkých Vánoc vyrušil příchod Anety. Trošku naštvaně knížku odložil, ještě usrkl kávu a neochotně se zvedl ze svého ušáku. Aneta by mu neodpustila, že ji nešel přivítat. Pozdravil a pomohl jí z promočeného kabátu.

“To jsem teda měla den,” zavolala Aneta, když se převlékla a usušila si vlasy. Max mezitím odešel zpět do svého křesílka, takže se znovu musel zvednout a jít za ní, když uslyšel její hlas, který mu v té atmosféře Vánoc připadal jako andělské zvonění. Tentokrát mu to však už nevadilo, protože když Aneta začala konverzaci touhle větou, měl předem zajištěný zábavný večer.

“Představ si, co mi povídala Kristýna,” pokračovala Aneta dál, když slyšela Maxe přicházet. Ten však změnil původní směr do kuchyně, proto jen zavolal “Poslouchám tě!” Je pravda, že o Kristýně slyšel nerad. Byla to Anetina spolužačka z filosofické fakulty, která k nim často chodila na návštěvu a Max ji nenáviděl. Její plnoštíhlost a otravné kecy mu lezly na nervy.

“Když šla ráno do školy, před bránou k ní přišel nějakej somrous a chtěl po ní drobný. Vona ho samozřejmě poslala do háje – víš jakej to je krkoun. No a když jí ten bezdomovec řekl, že by mohla splnit dobrej skutek na Vánoce, tak mu dala bez mrknutí oka pade. Já jsem na ní civěla jak na cvoka a zeptala jsem se, jako proč mu dala tolik peněz, a vona mi řekla, že úplně zapomněla na to, že jsou Vánoce a že kdyby jí to nepřipomněl, tak by prej utratila všechny peníze za hadry, jako vždycky, a rodině by pak nemohla nakoupit dárky. No já byla mrtvá smíchy…”

“No, ale počkej – to není všechno. Když jsem po škole šla domů, tak tam ten chlápek ještě byl. Teda já vlastně nevím, jestli to byl on, ale taky chtěl prachy. Tak jsem mu dala pětku, aby měl radost. Rozumíš, on tam čekal snad celý den!”

Max žil s Anetou už dva roky. Ona studovala, on psal. Neměli se nijak špatně a v Maxově Modřanském bytě jedna plus jeda si žili spokojeně. Aneta navíc dostávala peníze od rodičů a přivydělávala si po brigádách. Max často publikoval povídky a fejetony v různých časopisech, z čehož měl docela slušné peníze.

“Jak to, že dneska nepracuješ?” pokračovala Aneta po chvilce.

“Ty tvoje schůzky,” řekla Aneta naštvaně. “Proč se nemůžeš scházet dopoledne?”

“To lidi většinou pracujou, nebo studujou, víš?” řekl Max omluvně.

“Jo takhle, ty mrško. Chystáš na mě překvapení, co?”

“Tak jo, ahojky,” zamávala Maxovi Na rozloučenou.

Když si Max vyřídil, co potřeboval, a šel od místa schůzky na metro, zastavil ho člověk v otrhaných šatech, na první pohled bezdomovec.

“Hernajs, člověče, to je docela náhoda. Ale jo, tady máte,” řekl Max a podal mu dvacetikorunu.

“Ale, to je na dlouhý povídání. Jestli ale nepospícháte, klidně vám to povím.”

“Opravdu? Sakra co jste tam ale dělal, u tý fakulty? Tam moc lidí přece nechodí, ne?”

“Chodí, nechodí…Koukněte se na mě. Já jsem býval jako vy – slušně oblečený, umytý, měl jsem byt a holku. Pak jsem se s tou holkou oženil a ona mě po deseti letech manželství vykopla. Našla si jinýho a já u soudu všechno prohrál. Teď jsem už tři roky na ulici. Nikdy jsem ji ale nepřestal milovat a tak tam chodím žebrat a doufám, že ji zahlédnu, jak jde z mého bytu. Jak rád bych ji zase objal…”

“Ale ne, to nejde. Vždyť to už by byla dnes druhá! Jednu jsem našel…A ještě jedna padesátikoruna…”

“Nic mi nevracejte. Berte to jako vánoční dárek, řekněme, od české literatury.”

“To bys nevěřila…”

Max beze slov Anetu políbil. Byla trošku překvapená, co se to s Maxem děje, ale ochotně se na Maxe navěsila a nechala si převyprávět ten vánoční příběh…

Po necelém roce, když Max podepisoval svou novou knihu v jednom pražském knihkupectví, k němu přistoupil i jeden pečlivě ostříhaný, oholený a navoněný muž. Podal mu knihu k podpisu a když Max vzhlédl a chtěl se zeptat, komu má knihu věnovat, bezpečně poznal svého známého bezdomovce.

“To je všechno díky vám…Tím dnem, co jsme se potkali, se pro mě všechno změnilo a po svátcích jsem si dokonce našel práci. Sice dělám jen stánkaře, ale už mám byt a nežiju si špatně.”

“Já vím, byl to dar literatury. Tak koukněte: Tady mám zase dar já pro literaturu,” sáhl do igelitky, která mu stála u nohou, a vytáhl dalších pět výtisků Maxovy knihy. “Tak mi ještě podepište i tyhle.”

“Opravdu? Mám už pocit, že to byl kouzelný dědeček. To je nějak moc náhod pohromadě, nepřijde ti?”

Venku padal sníh na střechy panelových domů, za dveřmi byly znovu Vánoce.