O lásce, beznaději a nevíře…

O lásce, beznaději a nevíře…

Vlhce lezavý závan větru. Chlad leze od kotníků výš a výš, vlněné sukně nedbá…

Noční tramvaj – vyhřátý maják, koráb milenců a opilců – zanechává světelnou stopu na mokrých obrubnících. Naděje jedoucí… opačným směrem. Od mého domova.

Drobné kapky rozsvěcují na brýlích malé rozmazané supernovy reflektorů aut.
Zazáří, pohasnou. Chrčivý dech kol na lesklých kostkách. Ticho.

Ticho…

Kdy jsem naposled slyšela tvůj dech?

Včera?

Do telefonu se to nepočítá.

Tak kdy?

Nevím… Dech, kterým mne hřála tvá láska… Kde naposled?

Na téhle zastávce!

Tvůj široký úsměv pravidelných zubů, které tak hezky bloudily po mé šíji…

Teplo tvého dechu bych teď potřebovala.

V zatáčce zavrzala kola a naděje – pro ty druhé, ty co jedou k tobě – se mi ztratila za nárožím a v dáli jen doznívá.

Věřím… V co teď ještě mohu věřit? Snad jen, že tu nedostanu rýmu…

Tvým slovům?

Ano, těm, která se vyvyšují, zraňují, dupou po mně. Ve mně!

Jízdnímu řádu?

Žádný tu není! Chybí, stejně jako…

Co mi vlastně chybí nejvíc?

Pocit. Pocit víry v tebe.

Naději nočních tramvají, oáz tepla a soubytí, plujících nad svým světlem,
bachratých andělů, po kterých zůstávají jen prázdné zastávky, utopil déšť, ten ve mně.

Víru v to, že nemá smysl zůstat na refýži, ale jet opačným směrem, rozpustil též.

Zazářila a barevně zatekla do spár dlažebních kostek spolu s olejem z tramvajových podvozků.

Láska zůstala – snad – tam uvnitř, ve světle vozu. Schovaná v kabině řidiče, vyděšená a zahnaná…

Ale také její opak, stále ještě zalezlý do uší milenců i opilců.

Tvá slova, uvízlá mezi dveřmi, přerušená signálem „NEVYSTUPUJTE!“.

Zněla jak padající kmeny. Dunivě, nezadržitelně.

A… přesto zůstala – osamocena, překvapena – a odjela s tebou.

Opačným směrem.

Jsme už jen dvě. Bez víry, bez naděje. Má láska k tobě a já.

A… blížící se světla.

Kapky na brýlích. Chlad.

„NEVYSTUPUJTE!“