Vanaprastha - 2.

šanivár, 17. dubna 44

ýden pršelo a dokonce i ještě sněžilo, ale nyní už je zase hezky a Já jsem zpátky v lese.

         Doma jsem dočetl Třetího šimpanze. Nebylo to nic moc: velká bublina, která splaskla. Nedozvěděl jsem se nic, co bych už nevěděl a podání také nebylo nijak oslňující. Zhruba ve čtvrtině knihy jsem poznal, že autor Jared Diamond musí být určitě Žid, podle způsobu myšlení a psaní. A také že ano; trefil jsem se dobře: jeť to původem polský Žid.

         Jen chlípný Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o sexu a „vztazích“[1]; jen k vyhlazení určený a vyhlazení uniknuvší Žid dovede hodiny a hodiny vykládat o holocaustu a genocidách. Jeho kniha se hemží tolika hroznými nesmysly a humanismy, tváříc se přitom kdovíjak chytře a pesimisticky, snad málem i misantropicky, až je četba skoro nesnesitelná.

         Titulní „objev“, že člověk je třetím druhem šimpanze, není žádný objev, ale v podstatě jen převrácený fakt, že šimpanzi učenliví a šimpanzi bonobové jsou nám geneticky nejpříbuznější a že se lišíme jen ve 2 % genů.

         Říkám sice „my“ a „nám“, ale mezi mnou a lidmi musí jistě existovat daleko větší rozdíl než mezi lidmi a šimpanzi. Srovnávat člověka se šimpanzi a připodobňovat ho k nim, se mi navíc jeví jako zřejmá urážka šimpanzů, na nichž není zhola nic lidského, jak se nám, totiž mně, snaží autor namluvit. A lidé už vůbec nemají nic šimpanzího! Člověk, jako omyl přírody, nesnese srovnání s ničím na této planetě; leda snad jen s nějakou jinou chorobou, nemocí, morem, rakovinou, virem...

         Nejsem z této knihy nadšen tak jako jiní, najmě ti, kteří ji chtějí dobře prodat. Světová rakovina se projevuje různými způsoby, ale své ničemné existence se nehodlá za žádnou cenu vzdát dobrovolně. Stále si vymýšlí nové a nové důvody, proč dál sužovat tento svět. A ačkoli je jejím osudem smrt a vyhynutí, přece stále doufá, že se tomuto jejímu nevyhnutelnému osudu vyhne a přežije, přežije navěky věkův amen, přežije i samu zkázu přírody, již zapřičiňuje. Směšné. Směšné a pobuřující.

         I papírovou masku pesimismu a hraného misantropismu si neváhá nasadit tato celosvětová lepra jménem lidstvo; ale když se pozorněji podíváte pod její masku, pod její obvazy a fáče plné hnisu, spatříte zase jen nestvůrnou tvář člověka. A máte-li dost trpělivosti s lidstvem – víc než Já –, můžete se od něho dočkat jen toho, že svou škrabošku nakonec sundá, odchlípne se mu nebo se mu věkem zkroutí, zpráchniví a odpadne sama – a jeho ohyzdné nehojící se strupy a boláky a hnisavé vředy se opět ukáží a rozhojní nákazu, otráví svět a zničí jeho krásu i divokou majestátnost. To je lidstvo.

         Nevěřím lidem, ani když na sebe vezmou podobu kajícníka. Svou zparchantělou podstatu změnit nemohou.

         Dobrá byla jedině kapitola o lovcích-sběračích z doby před 10 000 lety a dál do minulosti, předtím než se rozmohlo zemědělství, s jeho velkoprodukcí potravin a tím lidužel i lidí, s jeho zotročováním zvířat a následně i lidí a s jeho ničením pralesů. Ale to, že vznik zemědělství neznamenal žádné zlepšení života, naopak jeho zhoršení, na to jsem přišel také, i bez Jareda Diamonda.

         Shrnutí? Z Ameriky nikdy nic kloudného nevzejde. Tradice amerického selfmademanství je tam příliš silná, a proto se největší oblibě těší nejrůznější obskurní příručky o tom, kterak se stát tím či oním nebo naopak tím či oním nebýt: „Jak vydělat milión“, „Jak se coby chudý přistěhovalec s jediným dolarem v kapse stát boháčem“, „Jak udržet funkční manželství“, „Jak vyhrát v kasinu“, „Jak napálit důvěřivé hlupáky a zbohatnout“ – to poslední by ostatně mohlo být podtitulem pro Diamondovu knihu Třetí šimpanz. Nebo ještě lepší podtitul mě napadá pro tuto jeho příručku: „Jak se stát tím, čím jsme coby lidstvo nikdy nebyli, nejsme a čím ani nikdy nebudeme, nestat se obětí našeho vlastního ničení světa a přežít to všechno“.

         Také tuto knihu odhazuji v dál...

Příroda je liduprázdná. Na větévce dlí jako zlatý šperk sytě žlutý strnad, o kousek dál poletuje a poskakuje červenka. Všude je plno srn. Před vesnicí mě vítá všech osm koní, v potoce se potápí kachna. Nahoře v lese si i letos zbudoval hnízdo pár černých čápů. Tentokrát ne na mohutném sekvojovitém modřínu, nýbrž na vysoké jedli. Když se přibližuji, čápi z něho vzlétají a krouží po nebi.

         Stan je v pořádku na svém místě, jen v moskytiéře ční malá dírka od „myšičky“, která se mi hned vzápětí přišla ukázat, jako by se tím, co provedla, chtěla pochlubit.

         Stěhuji stan na výsluní, abych jej vysušil, i věci a šatstvo v něm, zalepuji díru záplatou a snažím se dospat dluh z bezesného domu v sousedství zlověka.

         Střechu opět záměrně nenasazuji, takže dobře vidím na okolní stromky, ptáky na nich zpívající, a také na ta tři káňata, jež se honí po obloze. Dvakrát se spustila až k zemi a prolétla těsně nad mým stanem, vlastně mně nad hlavou. Svistot jejich křídel a zvuk těl, prorážejících velkou rychlostí vzduch, byl ohromující. Jsou to věru mocní dravci! Nechtěl bych být jejich kořistí!

         Po probuzení se již těším na procházku.

         V suché trávě šustí milá ještěřička a chytrýma očkama se na mne dívá. Poletují různí motýli, hlavně černopláštník čili babočka osiková a babočka paví oko. Lidáci odporní nikde, nanejvýš kdesi v dáli na obzoru v nějakém zemědělském vehiklu. Tentokrát jsem doma dalekohled nezapomněl, a tak je můj požitek z liduprázdné jarní přírody zmnohonásoben tím, co bych na vlastní oči nespatřil.

         U rybníčka Khalídž ani pomoc dalekohledu nepotřebuji, neboť ropuch od minule znatelně přibylo a nejsou vůbec plaché. Hrají si spolu, dovádějí z čisté radosti ze života, narážejí do sebe, párují se, lezou po sobě a plovou těsně u břehu, avšak mnou, který sedím vedle nich na břehu se nenechají vůbec vyrušovat.

         Je krásné je pozorovat. Divoký svobodný život je krásný a stojí za to jej žít. Černé myšlenky nás napadají, jen když je něco v nepořádku s naším vlastním životem, ne s životem jako takovým. Nejsme-li svobodní a divocí, zjišťujeme náhle, že naše úcta k životu se vytrácí. Na to je jen jeden lék: odejít jako vanaprastha do lesů a žít životem volných tvorů, kteří neznají porobu, otroctví a blízkost člověka.

Vrátil jsem se do ášramu, až když slunce zapadalo. Přestěhoval jsem se k ohništi a pustil se do Shakespearova Snu noci svatojánské.

         Četl jsem až do úplné tmy, pak při světle baterky, dokud jsem nedočtl do konce.

Také to nebylo nic moc. Zdá se, že všechny dobré knihy, jichž je na světě málo, jsem už v životě přečetl a že už mě nic nového nepřekvapí. Totéž si myslím ostatně i o všech současných i budoucích knihách.

Shakespeare jako by znal jen samá „podpásová“ témata. Také ve Snu jde především a pouze o ty věčné a mně navýsost protivné „slasti a strasti lásky, nevěry a žárlivosti“. „Kultura člověka se odehrává jen od pasu dolů“...

Já znám lepší a vyšší lásku, vyšší kulturu než je láska člověka k člověku. Zdráhám se ji dokonce nazývat stejným zprofanovaným slovem „láska“ a raději jí proto říkám „návist“ – je to láska k přírodě, tedy lépe návist k přírodě. Vylučují se tyto dvě lásky, láska k člověku a láska k přírodě? – Ó, ano! A jak! Neboť milujete-li přírodu, nemůžete zároveň milovat i tu stvůru lidskou, která vaši milovanou přírodu neustále ničí, otravuje a poutá. Příroda se bez člověka ráda obejde, avšak Já bez přírody velmi nerad, kdežto lidstvo ze srdce nenávidím. Nadešla kdysi doba velkých rozhodnutí, velkého misantropického finále, kdy bylo postaveno na jednu stranu lidstvo a na druhou příroda. Kterým směrem jsem se vydal? Taková otázka je již dnes u mne bezpředmětná, neboť je již dávno zodpovězena. Ale otázka, již položí světu budoucnost, bude znít jinak: Kterým směrem půjde budoucnost? Přikloní se k přírodě, nebo k lidstvu? Někteří říkají, že budoucnost bude buď zelená, nebo žádná. Jak pro koho žádná budoucnost. Svět nepotřebuje lidstvo. To bude nanejvýš jednou vyhlazeno a postupně nahrazeno nějakou novou misantropickou rasou divokých, vysoce kultivovaných lidí, ke každému jinému než k člověku mírných a nenásilných, samotářských a málo početných, tak jako kdysi v dávnověku vyhladil a nahradil člověk kromaňonský primitivního neandrtálce. Dnešní lidstvo je také příliš primitivní a také příliš překáží v cestě přírodní evoluci. Tak to končí se všemi nepodařenými zmetky, jež jsou nebezpečné sami sobě, přírodě, jež jsou brzdou přirozeného výběru. Každá slepá ulička má svůj konec a ti, kdož se po ní ubírají s nadějí na pokračování, nebo jen proto, že jednoduše není cesty zpět, dojdou jednou na konec. Lidstvo skončilo na této planetě. Již je vlastně mrtvé, jen si to dětinsky dosud odmítá přiznat. Nu, jen se porozhlédni kolem sebe, člověče, a pokus se již dnes uhodnout mezi svými bližními zástupce a první výhonky té vyšší misantropické rasy! Poznáš-li je, budeš je jistě nenávidět, tak jako oni nenávidí tebe. Ano, nejprve zanikne láska k člověku – možná, že pro lásku k přírodě – a potom zanikne i samo lidstvo.

Ale aspoň je Shakespearův Sen noci svatojánské napsán kultivovaným jazykem, který nepostrádá originální obraty, rytmus, vtip a rým; také špetku přírody, pohádkového snění, i vždy přítomného stínu smrti.

         Sen noci svatojánské má být komedie; ale mockrát jsem se u toho nezasmál. Nejhumornější jsou jen uštěpačné a ironické poznámky aristokratů k nevalnému výkonu ochotnického představení ve scéně divadla na divadle, například:

         „Umírám, rám, rám, rám.“

         „Jakýpak rám, ten je snad pod obraz.“

         „Kdepak pod obraz, ten už je přímo pod drnem.“

         „S lékařskou pomocí ještě přijde k sobě a bude z něho nesmrtelný vůl.“

A podobné.

Dočetl jsem, zavřel knihu. Nastala zatím černočerná noc, ptáci zmlkli, vyšly hvězdy a měsíc. Zapálil jsem seno na oheň; ale zapomněl jsem, že týden lilo a že bude asi příliš vlhké. Chvilku to hořelo, ale nakonec to vždy zhaslo. Po několika marných pokusech rozdělat oheň z vlhkých surovin jsem to vzdal a šel si lehnout.