Na plovárně

Strejda je trochu shrbenej a má soustředěnej výraz. Venku už je dávno tma a sněží. Stojíme na zastávce, která je podivně tichá a schovaná pod jemným nánosem sněhu.

„Brýle máš?“ zeptá se.

„Mám.“

Minule jsem šel bez brejlí a bylo to příšerný. Přechlorovaná voda v Podolí mě hrozně štípala a už při rozplavání jsem měl pocit, že oslepnu. Doteď mám trochu zarudlý bělmo. Ale to se nedá nic dělat. Strejda je v tomhle nekompromisní. Žádný jakýpak copak, jsi chlap, za pár měsíců letíš pracovat jako plavčík do Ameriky, tak mi tady neskuhrej a koukej pravidelně trénovat.

Konečně přijede dvaadvacítka a my do ní nastoupíme. Podolí je z Karláku asi dvacet minut tramvají, ale tu využíváme jen když je fakt hnusně, což dneska je. Já mám bágl, protože s takovou igelitkou,co sebou má strejda, bych se na ulici v životě neukázal. Přecijen je mi sotva dvacet a ještě asi nejsem dost mentálně vyspělej, ale potřebuju vypadat aspoň trochu cool. A jedeme. Tramvaj drnčí, kola skřípou, je to fajn.

„Máš kartičku pojištěnce?“

„Mám“

„Čapicu si si zobral?“

„Vzal“

„Dobre“

„Myslíš, že dneska zaplavu dvoustovku pod 5min?“

„Možno hej, možno nie, “ odpoví šalamounky a pokrčí ramenama.

„Vždycky mi na konci dojde dech.“

„Musíš sa naučiť šetriť sily. Ty sa v tej vodě priveľa namáháš a potom nemaš silu doplavať na koniec.“

„Jo“

V tomhle má strejda pravdu. Vždycky jedu na maximum, ačkoliv mii připadá, že čim víc se snažim, tim pomalej a hůř plavu. Třeba to dneska bude jiný.

Tramvaj vrže, piští, klouže po kovovejch kolejích na kovovejch kolech. Venku je tma a sněží. Strejda sleduje lidi v tramvaji. Moc dobře nevidí, a tak někdy kouká možná až moc upřeně a mžourá. Uvědomí si to vždycky až sekundu po tom, co se na něj někdo ohlídne. Pak dělá jakoby nic, odvrátí hlavu směrem k okýnku, ale hned stejně zase zírá na osazenstvo tramvaje. Po chvíli zastavíme, vystoupíme, zaplatíme vstup do bazénu.

Hnilobnej pach mykózy a nahejch mužskejch těl. Sprchy, pára, sprchy, plavky, voda. Studená voda. Klepu se a dělám prvních pár temp. Strejda velí 200m rozplavba. 50m kraul, 50prsa, 50znak, 50 kraul. A tak plavu. Mám brejle, takže se můžu soustředit na tempa a pomalu si to šinu po dýlce bazénu. Dole je taková čára, díky který držím směr, tak jí následuju. Po očku sleduju strejdu, kterej jde po boku bazénu se mnou. Něco mává…zvedám hlavu.

„Natiahni tu ruku ďalej! Veď čeho sa bojíš?“

Slyším každý druhý slovo, ale chápu. Natahuju tempo. Strejda se uklidní a kouká na mě dál. Hotovo. Rozplavba hotová, jedeme nohy. Beru si pěnovou plovoucí destičku a plavu kraulem, pak znakem. Odpočinek. Strejda se kouká na prsatou ženskou v patě bazénu. Jde směrem k němu a on najednou dělá, že si ji nevšímá, jen zase o sekundu později, než by měl. Volá mě k sobě.

„Už si niekedy sprintoval?“

„Ve vodě ne.“

„Dobre, tak si daj sprint vždy do pôlky bazéna, potom sa vyplav a na konci krátko odpočiň.“

„Ok“

Tak plavu a dávám do toho všechno. Třeba timhle stylem zvládnu tu dvoustovku pod pět minut, i když si musim dát po každym bazénu kratičkou pauzu. Sleduju, jak strejdova postava, která z profilu připomíná tykev v hodně starejch plavkách, přichází k patě bazénu. Krasavice na něj lascivně kouká. Co na něm asi vidí? Strejda se drbe za uchem.

Sprintuju dál. Dávám do toho všechno. Cejtim škubání v nohách. Konečně na konci bazénu. Ještě 100m a bude pokoj. Je u krasavice, ale vůbec si ji nevšímá. Nebo to jen hraje? Ok pojďme na znakový sprinty. Nešetři se! Na 150m si všimnu, že se strejda zas prochází po kraji bazénu, krásku nechává za sebou. Posledních 50! Plav, kurva plav! Hučí mi v hlavě. Tak kurva plavu a najednou škub. Cejtim, jak se mi něco mrsklo v lejtku. V jednom, pak v druhym a bolest. Kurevská bolest. Jsem překvapenej, potápim se dolů a kroutim se u toho jak lapená štika.

Strejdo?

Strejdo?

Voda v nose, voda v nose, voda v nose.

Strejdo?

„Ona je támhle!“

Strejdo?

Voda v nose.

Strejdo?

Strejdo?

Zahlídnu matný světlo a ucejtim jeho ruku v zátylku. Strejda se na mě usmívá jako sluníčko.

„Kreč však?“

Místo odpovědi zvracim vodu.

„Kde je?“

„Kto?“

„Ta krasavice, co na tebe koukala.“

„Neviem. Poď si dať pár bazénov na vyplavanie a pôjďeme, dobre?“

„Ok.“