tuniský "dýl"

.
.
.
Slunce ospale zapadalo za horizont. Posledních pár turistů, kteří přes den běhali s foťákem po památkách, div, že je nesmetlo čtyřicetistupňové vedro, dovádělo v moři. Voda jim sahala maximálně po pás i dvacet metrů od břehu a dál se hošani kvůli kamenům neodvážili. Hele, fakt nechutně oslizlý, koukeeej, vyvolávali s výrazným čecháčským dialektem a nechali se na lehátku unášet klidnou hladinou. Fakt odvaz. Bravo, hoši!
  Procházel jsem se po pláži, nohy mi omýval příliv. Připadal jsem si, jako bych chodil po smetaně do kávy. Zvláštní písek. Jak dlouho to tu partičku čecháčků ještě může bavit, napadá mně, možná se nakonec osmělí a-
  "-Pána, nechtít oříšek?" Vyruší mne ze zamyšlení tunisan svou lámanou češtinou. Objevil se mi zničehonic za zády a pod nos strkal arašídový oříšek obalený v cukru.
  Zarazil mně, ale rychle jsem se otřepal. Proč bych si ho nevzal. Zadarmo. Napadlo mně jako každého správně myslícího občana České Republiky a jeden ochutnal. Nejdřív zubama oddělit zkrystalizovaný cukr od oříšku, jako první sníst oříšek a nakonec cukr. Byl fakt výborný. "Možná, že bych si jeden koupil," odpověděl jsem omámen a s mozkem v rauši.
    "Tady, máte, pána," zarazil se, jako by hledal správné slovo. "Je to dárek," dokončil a jeden průhledný sáček mi z košíčku, který držel na všech pěti jako profi pinkl, podal. Očima už jsem ho otvíral, myslí jsem už dávno odcestoval do písečné nory a tam si ty oříšky chroustal jako veverka, když najednou mi do otevřené dlaně přidal další dva sáčky.
    "Taky dárek?" Ptám se ho s přátelským úsměvem.
    "Ne. Dvacet dinár, pána," odpověděl. Taky se usmíval. Nepřátelsky. Vítězně.
    Nápad, že bych mu je všechny najednou vrátil a prostě odešel, jsem zapudil. Vzpomínka na zajímavý odstavec v brožurce, kterou na letišti rozdávala delegátka, stačila. Psalo se v něm: Není doporučováno, aby se klienti naší cestovní kanceláře po setmění procházeli po plážích a ulicích Hammametu. Národ Tunisanů je lid všech možností. Při téhle vzpomínce pocítily mé nervové kořínky záchvěvy strachu. Naježily se mi chlupy na rukou.
    S třesem jsem vytáhl peněženku. Týpek nastavil dlaň, i tu měl opálenou, a vzal si papírovou dvacku, "šěkuju, pána, hezký večer," odpověděl a pomalu odešel. Za chvíli ho pohltila tma. Nebyl. Strach neustupoval. Slunce nějak rychle zapadlo, všude tma a nejbližší funkční lampa asi tři sta metrů podél pláže u plážového baru. Moc daleko, moc rušno, spousta opálených týpků.

A tak jsem začal hrabat. Šlo to rychleji než jsem doufal. Písek byl opravdu jako smetana a za třicet minut jsem byl hotov. Tři metry hloubka.
    To stačí, dychtil můj mozek, už tam vlez. Chci oříšky, veverko!
.
.
.