Balada z větru

 

Sotva ho matka porodila,

Už utíkal do světa.

Maličkému nevypadlo z úst

Jediné slovo, jediná věta,

Ni hlásky nevydal,

Jen hudbě moře

Po večerech pomáhá překonat samotu,

Takový to je gentleman.

A jeho dobrotu využívá i listí.

Šeptá do hudby samotářů verše,

Však jenom pro ty, co zjistí

V souznění fenomén,

Nemluví a tiše, velmi tiše

Naslouchají.

 

Leckterý poštovní úředník

Záviděl by mu rychlost,

Jakou ve dne roznáší.

Ovšem nesnáší zákoník,

Podle kterého nemluví, necítí, nemiluje.

To je přímo galaktický hvozd!

 

Je otrokem své existence,

V deliriu ubližuje osobním rádobypánům,

Každým půlrokem je potom prudkými pohyby

Donutí navštěvovat svatyni a dosáhnout dna

Svých sil. V centru turbulence

Dokonce umírají.

A ještě drze si hvízdá tu svoji.

 

-

 

V podvečer vrací se ze šichty k rybníku,

Odhodí zlou tvář

A po hladině doklouže pomazlit se s rákosím.

Nebuďte nahněvaní, prosím,

Že si na kuráž tu a tam zlomí jedno stéblo.

 

Krouží krajinou až dlouho do noci,

Kdy už všichni dávno spí,

Vychladne

A v duchu sní

o příteli na celý život.

---