Pomsta

Dělí nás od sebe pár metrů, několik zkažených let osamění a jedna obrovská bariéra. Pak je tady taky jeden člověk, kterému bych bez váhání vstřelila kulku do hlavy. Jen kdybych si tím nezkazila život ještě víc. Představuji si, jak by se roztříštily potoky krve, jak by její hlava nepřirozeně ucukla a pocity, co bych při tom cítila. Snad úlevu, možná vinu… Myslím, že by to byl ale příjemný pocit. Zhruba takový, jako když si v horku loknete nasycené ledové koly. Pomalu tyhle doušky srkáte- nejdřív dopadají jednotlivé bublinky na jazyk a cítíte sladkou chuť jakéhosi karamelu. Pak prochází vaším hrdlem, kdy uhasíte jediným douškem veškerou žízeň. Cítíte se svobodní a uspokojení.

Vzápětí si ale představím tebe, jak vbíháš do místnosti a snažíš se mě zastavit. ,,Nedělej to,“ voláš za mnou v pudu sebezáchovy. Ztratíš totiž to, co až doteď pro tebe znamenalo život. Tak jako já jsem znamenala pro tebe život předtím. Vzpomínáš si na to?!...

Proto všechno ve svém mozku přetáčím zase zpátky. Nebudu na nikoho střílet, nebudu si pořizovat zbraň… Asi ani kolu nebudu už nikdy pít s takovým požitkem uvědomění si toho, co je v mé moci. Svět je krásný. Neomezený. Můžete všechno, co chcete. Netuším však, co je horší. Zda si tu skutečnost uvědomovat nebo ne.

Zdál se mi sen. Probudila jsem se a těsně po něm jsem měla neuvěřitelnou směsici pocitů. Protínaly své cesty a nešlo si jeden vybrat. Vina, svědomí, ale i radost, zadostiučinění a pomsta.

Jela jsem po dálnici a cestou uviděla na zastávce dlouhovlasou blondýnu. Měla tříčtvrteční kalhoty a trochu tlustá lýtka. Sice byla blonďatá, ale u kořínků hlavy byly její vlasy hnědé. Divná žlutá blonďatá. Tak by se dala nazvat její barva. Slámovitá odporná žluť. Její oči byly nechutně uhrančivé a probodávaly moje auto. Na sedadle spolujezdce seděla moje kamarádka z dětství, kterou jsem posledních několik let už ani neznala. Jely jsme zřejmě směr Praha po dálnici, po cestě, kterou jezdím nejčastěji. Moje rudá alfa nejede víc než 190 s vypětím všech sil. Usmívala jsem se na tu odporně blonďatou a ona nasedla do auta. Byla naivní a důvěřivá. Najednou si myslela, že se chovám přirozeně kamarádsky, ačkoliv mi tak moc ublížila. Vjížděla jsem prudce do všech zatáček a na kruhové objezdy. Obě- jak slámová žluť, tak moje zrzavá kamarádka se tiše choulily u krajů sedaček, podle toho, kde jsem zrovna zatočila. Nemohly se udržet, jak jsem s nimi házela mou divokou jízdou. V hlavě jsem přemýšlela, jak udělat to, že zůstaneme v autě jen já a odporná žluť… Nenapadlo mě nic. Ve snu prostě nejde uvažovat racionálně a třeba zrzavou vysadit. Jely jsme v tom všechny. Ve svém osudu.

Po chvíli nejela skoro žádná auta vedle a mě napadlo najet plnou rychlostí do jakési budovy, která představovala motel. Řítila jsem se ohromnou rychlostí, jak jen alfa dovolila. Alfa bylo to jediné, co se mi v životě skutečně povedlo. Byl to můj jediný majetek, který jsem si mohla vzít s sebou… Do hrobu. Chtěla jsem najet nejprudčeji tak, aby to odnesl hlavně zadek, kde seděla odporná žluť. Podařilo se. Moje duše se vznášela nad mým tělem, spolu s tou její. Ta její byla černá jako úhel, protože způsobila v životě tolik utrpení. Moje se jen smála a neměla ještě žádnou barvu. Jediný, jehož duše už nebyla vidět, si přidržoval svetr na zakrváceném obličeji a koukal kolem sebe- zrzavá. Byl to náramný pocit, tak ona žije. A s blonďatou slámovitou žlutí odchází má duše…

Pomsta byla sladká. Sladší než jsem si myslela, a stejně mě po probuzení popadaly divné myšlenky lítosti. Dala bych svůj život za pomstu?