Noc s panem Halloweem

Veselý Halloween!

To místo, ten les, ta noc temná jako černá káva a hustá jako smetana. Rozsvítí se světlo, lampa, chvíli se houpe na zápraží a pak se plamínek zamihotá a ďábelským ohněm ozáří ten dům.

            Je starý, omítka se loupe ze stěn, pavouci obmotali okapy pavučinami a všechno je zaprášené a zašlé. Vypadá trochu jako by v něm nikdo už po staletí nebydlel, ale pak zafouká vítr a dveře se otevřou s táhlým, kvílivým zaskřípěním. Zevnitř se ozývají hlasy:

            „Vstávej z tý rakve, Cloe, jinak na tebe nezbydou žádný krvavý oči!“

            „Trhni si! Ještě není ani půlnoc.“

            „Dneska, dneska,“ prozpěvoval si někde na půdě naivní dětský hlásek: „Dneska je Halloween...“

            A v kuchyni u kamenného stolu sedí seschlý muž. Oční důlek se mu protočí na prázdno a on chrchlavě zaskuhrá: „jsem rád, že si jednou za sto let můžu protáhnout kosti.

            „Stejně už ti je nejspíš sežrali morkožrouti,“ okomentovala to Cloe, která se právě objevila ve dveřích. Měla na sobě šarlatové šaty s hlubokým výstřihem a dlouhým rozparkem, vlasy vyčesané do složitého účesu a rty rudé jako podzimní listí. Po celém těle se jí táhlo tetování dlouhých, tenkých hádků, mrkajících svými jedovatými očky. Cloe byla překrásná, jakýmsi děsivým způsobem.

            „Cloe,“ mlaskl Dominicus a znovu zakoulel svým prázdným očním důlkem: „Vypadáš na sto dvacet.“

„Á, vy lichotníku.“

            U krbu se ozvalo zažbrblání, vyprsklo několik zelených jisker a místnost naplnil kouř páchnoucí hřbitovem a kočkami. Když se rozptýlil, nově příchozí si oprášil svůj cestovní kabát.

            „Doufám, že nejdu pozdě?“ zeptal se a povytáhl jedno ze svých pěti obočí.

            „Ale vůbec ne, Alfonso,“ řekla Cloe medově: „Právě mě vytáhli z nekonečného spánku nemrtvých.“

            Alfonso k ní přistoupil a dvorně jí políbil ruku: „Jedna noc z tisíce, kdy si smíme hrát. Přece byste o to nechtěla přijít.“

            „A co budeme dělat tentokrát?“ povzdechla si Cloe: „Já nechci zase hrát šachy.“

            „Budeme kousat a škrábat a řezat...“ navrhla babička Máří, v náručí chovajíc malou holčičku. Zdálo se, že v kuchyni stojí už dlouho, protože se na ní už začal usazovat prach.

            „A rdousit,“ doplnila holčička se sladkou radostí.

            Cloe nesouhlasně našpulila rty a vyhoupla se na stůl. Znuděně z nohou skopla vysoké boty. „Ale já chci dělat něco nového,“ stěžovala si: „Chci někam mezi lidi.“

            „V tom případě,“ promluvil Alfonso a usmál se svými bílými tesáky: „bych měl jeden takový nápad.“

 

            „Koledníci!“ zavolala Cloe hlasem plným hrozeb a vystrčila dopředu tu malou sladkou holčičku Magdalenklu. „A usmívej se, Madlenko,“ napomenula ji.

            Ozvaly se kroky v předsíni a pak se dveře s klinkáním otevřely.

            „Ó, to mám ále hrozný strach, děcka...“ začala brebentit obtloustlá stařenka s mísou cukrátek v ruce, ale pak se zarazila.

            Chvilku tam stáli, stařenka těkala očima z jednoho na druhého a pomalu bledla do cihlové barvy.

            „A co teď?“ zeptal se zvědavě Dominicus a pro jistotu přezkoumal, jestli má všechny tělesné části na svém místě.

            „No,“ zauvažoval Alfonso: „Teď bychom ji měli postrašit.“

            „Ahá,“ přikývla Cloe.

            „Podle mě je vystrašená dost,“ zhodnotila to babička Máří a postoupila dopředu, aby si z roztřesených rukou stařenky vzala lízátko.

            „Mohli bysme jí uříznout uši,“ usmála se Magdalenka: „Přitom vždycky hezky křičí.“

            „Kuš,“ řekla stařenka, které se podařilo drobet se vzpamatovat: „Vy jste ale strašidelná parta, úplně jsem se vás lekla. Vy ale vypadáte děsně.“

            „Co tím sakra myslí, že vypadáme děsně?!“ vykřikla Cole krákoravě: „Já jí vyškrábu oči!“

            Stařenka zděšeně couvla: „Chtěla jsem jen říct, že máte hezké kostými.“

            „Ehé?“ nechápala Cloe.

            „Já se domnívám,“ obrátil se Alfonso na ostatní: „Že si tato dáma myslí, že jsme lidé v přestrojení. No není to úžasné?“

            Všichni koledníci se zasmáli.

            „Tak to jo,“ kývla babička Máří s lízátkem v puse.

            „Pusť se do toho, Magdalenko,“ pobídl Dominicus holčičku.

            Magdalenka zatahala stařenku za nohavici, a když se k ní ona s údivem sklonila, zašvitořila: „Naval cukroví, babo.“

 

            Vraceli se s pytlem plným čokolády a dvěma tisíci, které jim místo koledy vyplatili v místní márnici. Babičce Máří se tam líbilo, připomínalo jí to staré dobré časy, kdy se ještě nad poli šířil mrtvolný puch. Chtěla si domů odnést mrtvolu nebo dvě, ale Cloe namítala, že v mrazáku už není místo.

            „To se mi líbilo,“ jásal Dominicus a vesele si vydal zub z vyschlých úst: „Zvlášť jak ty děti s křikem utíkaly, když jsme jim brali cukroví.“

            „Jo, jo,“ souhlasila Máří: „Není nad pana Halloweeho.“

            Došli k domu, rozloučili se a Alfonso zmizel v oblaku brčálového dýmu. Dominicus se opět posadil ke stolu v kuchyni a zkameněl, za Cloí zaklaplo víko rakve. Příšery začaly snít své stoleté sny.

            Jen Máří a Magdalenka zůstaly stát venku a pozorovaly tmu vlčíma hladovýma očima. Máří zvedla Magdalenu do náručí a ta jí svýma drobnýma ručkama objala kolem krku. Naposledy zamrkala svýma korálkovýma očima a se zívnutím zašeptala: „Děsuplnou noc...“

            „Hořké sny,“ usmála se babička Máří.

A pak se najednou zdálo, jakoby tam ani nikdy nebyly.

---