Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohádka o zmoudření dokonalého muže
20. 11. 2001
5
0
1035
Autor
Dalmatika
A
bych se vám představil. Jsem mladý, úspěšný a prý i hezký muž. Vysoký, štíhlý, se světlými krátce střiženými vlasy a našedlýma očima. Nosím drahé boty a na míru šité obleky a košile a mým životem je moje práce. Mám velký dům v rozlehlé zahradě s kovanou vstupní bránou. Má firma slaví úspěchy na trhu a již dlouho mám přítelkyni. Je krásná a miluje mne. Ale to není ten příběh který chci vyprávět. Stala se mi zvláštní příhoda, která změnila můj život.B
ydlím na okraji velkého města. Je tu klid a spousta zeleně ikdyž ten dům jsem koupil především proto, že to byla výhodná investice. Je světlý a prostorný. Možná až příliš velký pro jednoho člověka. Architekt jej vybavil pohodlným stylovým nábytkem a tak jsou prostory opravdu krásné a reprezentativní, ale dům jako takový mi zatím nijak zvlášť nepřirostl k srdci. Snad je to tím, že většinu času trávím v práci. Právě proto je má firma tak úspěšná a můj dům jakoby opuštěný.O
tec mne poslal na prestižní universitu kde jsem získal opravdu kvalitní vzdělání. Když zjistil, že jsem opravdu schopný, svěřil mi náš rodinný podnik a spolu s matkou zůstal v domě na venkově. Rozhodl jsem se, že dokážu své kvality a pustil se do práce s vervou. Zakrátko se opravdu projevily výsledky.Úměrně tomu se prodlužovala i má pracovní doba a úsilí. Trávil jsem v kanceláři čím dál tím víc času a na okolí svět mi ho už příliš nezbylo. Naplánoval jsem si přesně svůj omezený volný čas a rozdělil jej celkem spravedlivě mezi golf s obchodními partnery, tenis s přáteli a nezapomněl jsem ani na svou přítelkyni.
J
ednou za měsíc jsme jezdili na víkend k mým rodičům.Když jsem se jednou vracel domů a zajížděl ke vstupní bráně, všiml jsem si na protější straně ulice stojícího muže. Měj na sobě starý potrhaný plášť a pomačkaný klobouk, ale jinak vypadal čistě a poměrně upraveně. Díval se přímo na mne jako bychom se znali. Měl jsem pocit, že se mi dívá přímo do duše. Až do míst, která ani já sám neznal. Odvrátil jsem proto zrak a díval se na bránu, jež se přede mnou automaticky otevřela a pak dál na cestu lemovanou stromy vedoucí k domu. Pořád jsem ale cítil pohled toho muže, jehož jsem považoval za žebráka. Myslel jsem na něj i večer, když jsem si připravoval podklady do kanceláře. A musel jsem na něj myslet i celý následující týden a nevím proč, začal jsem se cítit nesvůj.D
louho jsem žil dál svůj běžný život a občas vídal žebráka se zvláštníma očima. Začal jsem pátrat po tom, kde se tu najednou vlastně vzal. Ale bez úspěchu. Z čista jasna se objevil v naší čtvrti a nikdo nevěděl odkud přišel, nebo kam odchází. Stal se tedy charakteristickou postavičkou a já se přestal trápit jeho existencí. Občas mne ale uchvátily jeho oči a pohled jímž četl v mém nitru. Toužil jsem se ho zeptat na všechno co mne trápí, ale nikdy jsem se k němu nedostal tak blízko. Pokaždé, jako by kouzlem, zmizel, když už jsem byl nedaleko. Ztratil se v davu a jí marně pátral očima, jestli ho nezahlédnu. Jindy, byl sám, jsem nenašel odvahu jej oslovit. Nebo jsem najednou nevěděl na co se chci vlastně ptát. A pak, jednoho sychravého odpoledne, jsem na něj narazil náhodou. Možná to byl osud. Seděl u mého domu. Nebo lépe řečeno před bránou.P
tal jsem se žebráka, který se choulil u vstupní brány, jak může žít svůj život bez hodnot, bez střechy nad hlavou a bez jistoty. Podíval se na mne těma zvláštníma průzračnýma očima a usmál se oním prazvláštním úsměvem muže jež ví víc než já mohu pochopit. Pak mi řekl: “ Život mi dal poznat lásku a štěstí s milovanou osobou, naučil mne radovat se z maličkostí a ukázal mi, v čem spočívá pravá filozofie. Nemohu proto být nešťastné že nemám krásný dům.” Díval jsem se na něj a najednou jsem pochopil, že ne on, ale já jsem žebrákem. Žebrákem, který bude věčně nešťastný ve svém krásném opuštěném domě. Bytostí neustále měnící své zájmy a přátele, na které stejně nemá dostatek času. Roztěkanou hromádkou strachu, jež nemá stání. Chvíli rozesmátý, většinou zamlklý. Nebudu se nikdy dívat na svět jeho průzračnýma očima. A to všechno proto, že ač nejsem sám, jsem osamělý.N
ějakou dobu jsem se tím poznáním trápil. Časem jsem ale opět zapadl do svého hektického života naplněného prací a rezignoval. Dlouho jsem žebráka neviděl. Pochybnost ve mně možná ještě trošku hlodala, nebyl jsem si již tak jistý, zda pravým naplněním mého života je práce. Popravdě jsem měl pocit, že se už dlouho nedokážu tak radovat z úspěchů své firmy. Padala ne mne únava a přemýšlel jsem, kam vlastně vede můj život.K
poznání, jak jednoduché je radovat se ze života jsem dospěl zanedlouho a cesta k němu byla tak bezprostřední, až se to zdálo nemožné.S
eděl jsem na terase za domem a díval se, jak krajina pije slzy nebe. Táhly se v nekonečných provazech až k ocelově šedé obloze jako by to ani nebyly kapky deště ale nepřetržité provázky odvíjející se z…………….Z čeho vlastně? Nevím. Dál jsem nad tím nepřemýšlel. Všiml jsem si něčeho v dálce.
P
o okraji lesa právě v rozmoklé půdě kráčel můj žebrák s průzračnýma očima. Byl bez pláště a bez klobouku a očividně nespěchal. Voda mu stékala po vlasech a odkapávala z košile. Všiml jsem si , že je bosý. Procházel se v dešti po rozmáčené cestě řídce porostlé trávou a na tváři měl onen úsměv, který ve mně vzbouzel neklid ale zároveň mne uklidňoval. Nepochopitelný úsměv. Přestal jsem být smutný. Melancholie která ke mně přišla společně s deštěm zmizela. Náhle jsem podlehl chvilkové touze a zul si své drahé polobotky i s ponožkami. A rozběhl se do deště. Jen plášť se za mnou zavlál jako utržené křídlo a sesunul se v mlčenlivou opuštěnou hromádku na cestičku vysypanou pískem. Bylo mi to lhostejné. V tu chvíli mi bylo lhostejné vše. Běžel jsem za žebrákem dlouhou alejí a voda mi stékala za límec košile. Příjemně chladila. Běžel jsem a nevšímal si lidí jdoucích s deštníky po ulici. Nevšímal jsem si jejich vážných či překvapených pohledů. Mnohé z nich jsem jistě znal a oni znali mne.Nyní si zřejmě mysleli, že jsem se zbláznil. Doběhl jsem až na kraj lesa, ale můj žebrák už byl pryč. A tak jsem se sám procházel mokrou trávou po rozmáčené cestě. Bosý a bez kabátu, kalhoty u kotníků urousané a země mne chladila do nohou, které jsem si odřel během po cestě. Svlékl jsem promočenou košili a dál si jí nevšímal. Ležela u mých nohou. Nastavil jsem tvář teplému letnímu dešti a pozoroval jak mezi listy a větvemi stromů pronikají paprsky slunce a třpytí se v nich kapky. Ano možná jsem se právě stal bláznem v očích všech kdo mne viděli bosého běžet ulicí k lesu., ale je lépe být bláznem v očích všech lidí a poznat radost z tak bezprostřední věci jako je letní déšť. Pak jsem si uvědomil, jak snadné je být šťastný. Jak je možné, že jsem to dosud nevěděl?Litochowitz
02. 12. 2001
Děkuji vám všem, jste nesmírně laskaví.
Spvrivs: Psala jsem to ve Wordu a když jsem to překopčila na písmák, zjistila jsem, že se jaksi pozměnila některá písmenka. Omlouvím se za toto nedopatření.
Ještě jednou děkuji
Děkuji, když se to tak vezme, všichni jsme blázni. Alespoň občas. Možná právě proto píšeme.
Být blázen je perfektní - žádny starosti, jenom radost z bytí a z krás světa. Já sice zatím neběhám bosej v dešti (i když se na to už dlouho připravuju), ale občas si napráskám hubu česnekem a vychutnávám si tu nepříjemnost pálivosti (a je to kupodivu sranda). Moc, moc líbí! *! :-))
Ale dávej si prosimtě pozor na překlepy. :-(
A ten odstaveček o provazech a krajině pijící slzy je vynikající. :-)
Áno, rozhodne stojí za to byť bláznom... Už len pre to pohladenie letným dažďom po tele...
:)