Tereza

„To si dělá srandu hajzl jeden! Tohle přeci nemůže myslet vážně!“ pomyslela si Tereza a začala točit první pivo.

Plný půllitr položila na bar.

„Jak mi to mohl udělat?“

Další pivo.

„Jak jsem s ním mohla být rok a tohle nevědět, nevšimnout si toho?“

„Terko! Už stačí. Říkala jsem dvě pivka a kafe!“ vytrhla ji z přemýšlení Gábina.

„No jasně. Je zase narváno. Jakoby nestačilo, že dneska v podstatě nemám kde spát, ještě tohle.“

Zapadlý bar, kousek od Národní třídy byl přeplněný k prasknutí. Devátá byla vždycky kritická, ale dneska to byl fakt extrém. V Iluzi se skoro nedalo dýchat.

Tereza byla vlastně ráda. Snažila se soustředit na jinak rutinní činnosti, aby nemusela myslet na toho idiota, což se jí ale úplně nedařilo.

Překvapily ji ty boty v předsíni. Placaté, skejťácké, dívčí. Co tam dělají? Šla dál, otevřela dveře a on tam seděl jakoby nic, v ruce ovládač od televize a vedle něj ona. Blíž, než by se slušelo. Mlčky sledovali seriál.

„Ahoj,“ začala nechápavě.

„Čau Terko,“ odpověděl suše.

Následovala minuta dusivého ticha.

“Musíme si promluvit.“

Nevěřila vlastním uším. Jak promluvit? O čem? Vždyť se sem před týdnem sestěhovali. Těšila si, že si po dnu stráveném v práci sedne na místo, kde se teď rozpačitě choulí jiná.

„To je Jana, moje bývalá přítelkyně. Hodně jsem přemýšlel o nás dvou a uvědomil si, teda vlastně mi to možná naznačil tenhle poslední tejden, že se k ní chci vrátit. Nezlob se, ale já to tak cejtim a nemůžu předstírat, že je to jinak.“

„Dělá si srandu,“ problesklo Tereze hlavou a bezděčně se usmála. Ale nedělal.

Jana se k němu nesměle přitiskla a vzala ho za ruku.

„Terko, Terezo! U dvojky chtěj platit, čekaj už asi čtvrt hodiny.“

„No tak se sakra vzchop, mysli racionálně,“ pomyslela si a s kasírkou běžela ke stolečku číslo dva.

„Byt je napsanej na mě, což je dobře, protože tím je Tomášův úžasnej nápad, že bych s nima dvěma bydlela chvíli ve třech mimo diskusi. Jenže jak dál? Kde mám přespat? Jen tak je vyhodit nemůžu, sama ten byt neutáhnu.“

„Hele já vim, že je to asi všechno celkem narychlo...“

Pořád nebyla schopná slova. Ještě před měsícem si užívala prázdniny v Plzni. Čerstvá bakalářka antropologie měla na podzim nastoupit na magistra do Prahy a už se nemohla dočkat. Tomáš pro ni byl důležitý. Kvůli němu se sem hlásila, kvůli němu si tady našla práci, kvůli němu se stěhovala. A on ji po jediném týdnu řekne tohle?

„Děláš si ze mě srandu?“ spustila konečně.

„Jak narychlo? Co to má znamenat? To jako, že jsme se právě rozešli?“

„Jana nemá kde bydlet,“ odpověděl studeně Tomáš. „Chci, aby tady byla s náma.“

Tereze se před očima rudě zablesklo, ale nebyla schopná slova. Vypadla ven, praštila s dveřma, schody, pryč.

„Co dál? Jak teď sakra dál?“

„To je teda pěknej hajzl!“ kroutila hlavou Gábina.

„Vůbec bych se s nim nepárala a hnala ho i se slečnou na ulici. Byt je napsanej na tebe, měsíc dva ho utáhneš na dluh, než si najdeš spolubydlu, takže pohoda.“

Hostů ubývalo, vzduch se dal dýchat, chvílema ticho, chvílema smích, chvílema čas, kdy se i barmanky můžou zastavit na pokec a na cigárko.

„Všechno je to hrozně rychlý. Furt mi ještě úplně nedochází, jak se může za takovou chvíli změnit někdo, koho máš ráda v tak neskutečného hajzla.“

„Jsem s tebou kočko. Můžeš u mě zatím zůstat.“

„Díky. Nejdřív se to musim pokusit vyřešit jinak. Nenechám si od něj dupat na hlavu“

Domů se před jednou z práce ještě nikdy nevrátila. Nevrátí se ani teď. Je hluboká noc a Tereza se noří do pražské tmy. Je odhodlaná si s Tomášem promluvit a v klidu ho poslat někam. Nemá na ni žádnou páku – buď půjdou oni, nebo půjdou všichni. Nic mezi. Klíče má, vevnitř je ticho.

A Tomáš s Janou nikde. Tereza se unaveně rozhlédne, sedne si na gauč a čeká. Venku je tísnivé ticho a černá tma. To, co ji ještě před týdnem připadalo jako malebné a útulné hnízdo se změnilo ve studenou celu, do které ona nepatří. Najednou klíč v zámku, světlo, zvuky. Parta lidí se hrne do maličkého pokoje.  

Tereze se do očí hrnou slzy vzteku. Cítí se ponížená, jako nikdy předtím.

„Všichni vypadněte. V tomhle bytě nemáte co dělat,“ řekne zvýšeným, ale pevným hlasem.

„Ježiši Terezo, jdi někam,“ zavrčí na ni Tomáš.

 „Tohle je normální kolaudačka, s kterou jsi mimochodem souhlasila. Poď se s náma v klidu napít a zejtra to nějak všechno pořešíme.“

Tereza je najednou klidná a ještě jednou v opakuje, ať jdou všichni pryč. Opilá společnost je zaražená. Tenhle element je moc rušivý na to, aby se dal jen tak přehlížet. Někteří se pomalu přesouvají směrem k východu, někteří dál postávají na místě a neví, jestli se smát nebo tvářit vážně.

„Jestli okamžitě neodejdete, zavolám policii. Tenhle byt je psanej na mě a vy tady nemáte co dělat. Nikdo!“ Poslední slovo směřuje na Tomáše a Janu.

„Uff, konečně po šichtě,“ pomyslela si Gábina a vlezla pod horkou sprchu.

„Ještě že mám zejtra volno. Zato Terezka ne. Jsem zvědavá, jak to vyřeší. Počítám, že ji ještě dneska budu otevírat spodní bránu. Uff…taky jsem ji mohla nechat klíče.“

„Zdrhej!!“ znělo Tomášovi v hlavě, a tak zdrhal. Z dálky k němu doléhal pláč Jany, která dál už běžet nechtěla nebo nemohla. Na ruce měl krev.

„Co to do ní vjelo? To jsme jako měli spát na ulici nebo co? Do prdele.“  

Odplivnul si a zahnul do parku.

„Ten nůž jsem vytahovat neměl. Stačilo ji natáhnout. Jedna dvě výchovný by to spravily. To je zase průser do prdele!“

„Když jsem byla malá holčička, strašně ráda jsem si hrála. Ráda jsem se usmívala, ráda jsem se bavila s lidma. Taky jsem ráda jedla a povídala si s maminkou. Proč je ta televize zase zapnutá? Kde jsou všichni? Kde jsem já? Proč se mi chce tolik spát? Asi si fakt půjdu lehnout. Vždyť jdu zítra do práce…“